Valerián Magni

* 1586 Milán

† 29. 7. 1661 Salcburk

Vlastním jménem Maxmilián. – Jeho otec, zaměstnaný léta ve službách římského císaře a českého krále Maxmiliána II., se r. 1588 přistěhoval s početnou rodinou z Milána do Prahy. R. 1599 přišli do Prahy první kapucíni, mezi nimiž vynikl pastorační činností a kázáním Vavřinec z Brindisi. Po jeho příkladu se M. rozhodl ke vstupu do řádu (25. 3. 1602) a přijal řeholní jméno Valerián. Zkušební rok (noviciát) trávil v Praze a ve Vídni. R. 1605 se vrátil do Prahy a v hradčanském klášteře kapucínů započal svá filozofická a teologická studia, orientovaná převážně na dílo Aristotela, Augustina, Bonaventury a P. Pomponazziho. Od r. 1609 začal působit jako kazatel ve Vídni. Svými italskými promluvami upoutal i císařský dvůr, přestěhovaný po smrti císaře Rudolfa II. (1612) opět do Vídně. Pro své schopnosti byl záhy pověřován diplomatickými úkoly (Varšava, Paříž). R. 1619 byl ustanoven představeným kláštera v Linci. Po porážce českého stavovského povstání na Bílé hoře se věnoval upevnění náboženského a církevního života v Čechách; českému obyvatelstvu v Praze kázával pomocí tlumočníka. Byl činný i literárně. Ve spise De Acatholicorum přesvědčuje protestanty (především české) o nesprávnosti jejich učení o Písmu jako jediné normě víry. Spis vyniká logickou argumentací a mírností, s níž se autor k protestantům obracel (nenazýval je heretiky, nýbrž nekatolíky nebo biblisty);
◦ na tento spis reagovali replikami mnozí protestantští teologové, mezi jinými i J. A. Komenský. R. 1621 se stal M. členem poradního sboru, který v čele s provinciálem spravoval česko-rakouskou řádovou provincii, a proto r. 1622 přešel opět do Vídně, do funkce představeného kláštera a profesora filozofie. R. 1623 byl přeložen do Prahy a jmenován kvardiánem pražského kláštera, v l. 1624–26 působil jako provinciál česko-rakouské provincie. Byl zpovědníkem a poradcem tehdejšího pražského arcibiskupa, pozdějšího kardinála Arnošta z Harrachu, který ho získal zcela do svých služeb a vzdálil běžnému řeholnímu způsobu života. R. 1629 byl jmenován apoštolským misionářem. Působil v Polsku (Krakov, Varšava), kde začal vydávat jednak menší spisy týkající se otázek fyzikálních, především problému vakua, jednak systematická díla o formální logice, filozofická pojednání apod. (později je shrnul do spisu Opus philosophicum, jenž přes svůj nemalý rozsah zůstal torzem). Po smrti svého příznivce polského krále Vladislava IV. (1648) se uchýlil do Gdaňska a v tamějším klášteře dominikánů rozvinul horlivou činnost k obrácení protestantů. Konal tu pro veřejnost náboženské přednášky kombinované s výklady matematickými, logickými a filozofickými i fyzikálními pokusy. V listopadu 1648 se vrátil do Vídně a znovu se oddal svým filozofickým studiím. Žil i na Moravě (ve Strážnici, kterou vlastnil M. bratr hrabě František M., a v Brně). Spis De luce mentium, psaný formou dialogu mezi Valeriánem a Františkem M., upoutal Jana Caramuela z Lobkovic, J. A. Komenského, G. W. Leibnize i Ch. Wolffa. V posledních letech života rozvinul M. ostrou protijezuitskou kampaň, jež vyvrcholila spisem De homine infami (M. potíže s jezuity vyložil B. Pascal v 15. polemickém listu proti jezuitům). Pravděpodobně v Drážďanech vydal Apologii proti jezuitským podvodům, soubor svých dosavadních protijezuitských spisů, pospojovaných životopisnými vsuvkami a vysvětlivkami. Kniha vzbudila značný (kladný i záporný) ohlas, dočkala se nových vydání a překladů do národních jazyků. Za svého pobytu ve Vídni byl M. v kapucínském klášteře zatčen a uvězněn; cestou do Říma před kurii se zhoršil jeho zdravotní stav a v Salcburku zemřel.

Zajímal se o přírodní vědy (ve 30. l. náležel k stoupencům a obhájcům Galileiho) a jako řádový lektor filozofie se pokusil vytvořit filozofický systém nezávislý na Aristotelovi a blízký Augustinovi, Bonaventurovi i Descartovi. Teologie vychází podle jeho mínění ze zjevení, kdežto filozofie se omezuje na poznání, k němuž dává předpoklady naše vlastní přirozenost; ovšem víra určuje filozofickým úvahám směr i cíl. Soudobé křesťanské filozofii vytýkal, že je založena na Aristotelovi: nesouhlasil s jeho metafyzickými principy, kritizoval i přírodovědnou složku jeho odkazu. Proti jezuitské verzi scholastiky, jmenovitě proti Rodrigovi de Arriaga (ač ten sám měl k Aristotelovi kritický vztah), postavil vlastní nauku, která měla být v souladu s výsledky soudobé přírodovědy (aniž by ovšem přijímala její mechanistická východiska) a navazovat na augustinsko-bonaventurskou tradici. Kritické poznámky k peripatetické filozofii jsou obsaženy v řadě M. spisů, nejsoustavněji v Opus philosophicum. Svou filozofii nazýval „philosophia christiana“, „filozofií novou, od věků téměř neslýchanou“. S. Sousedík ji charakterizoval pojmy „ontologismus“ (teze o bezprostřední intuici Boha) a „transcendentalismus“. Podle M. mínění nahlíží člověk ve svém nitru apriorní podmínky zákonitostí předmětného poznání světa. V oboru smyslovosti je to především čisté já v jeho nečasovém způsobu bytí a představa prostoru, v oboru rozumového poznání pak esence jednotlivých jsoucen a jsoucno jako jsoucno, Bůh. Boha lze podle M. racionálně postihnout pouze v nitru vlastní bytosti, v oblasti subjektivity a imanence. (To podle Sousedíka sbližuje M. nauku s transcendentální filozofií I. Kanta: oba hledají východisko metafyziky ne v předmětném světě, nýbrž ve způsobu, jímž jej poznáváme.)

Bibliografie:
◦ De Acatholicorum credendi regula iudicium nec castigatum nec confutatum a Johanne Maiore Jenensi Superintendente, 1628;
◦ Iudicium de Acatholicorum et Catholicorum regula credendi, Viennae Austriae 1641;
◦ De Luce mentium et eius imagine. Ad Franciscum Magnum... Dominum in Strasnitz, Romae 1642, Bologna 1886;
◦ Demonstratio ocularis Loci sine locato: corporis successive moti in vacuo: Luminis nulli corpori inhaerentis, Cracoviae 1647;
◦ Principia et specimen philosophiae, Coloniae Agrippinae 1652;
◦ De homine infami personato sub titulis M. Jacasi Severi Medii, Viennae Austriae 1654;
◦ Opus philosophicum, 1660;
◦ Apologia V. M. contra imposturas Iesuitarum, b.r., asi Drážďany 1661;
◦ De humani arbitrii libertate, ed. J. Beneš, S. Sousedík, AUC – HUCP 1979.

Literatura:
◦ V. Rabas: P. V. M., nejslavnější muž českomoravské provincie kapucínské, in ČKD 1938;
◦ J. Polišenský: Tři sta let od smrti V. M., Archiv pro bádání o životě a díle J. A. Komenského, 1962;
◦ S. Sousedík: V. M., 1983;
◦ J. Kadlec: Přehled českých církevních dějin 2, Řím 1987;
◦ S. Sousedík: Filosofie v českých zemích, 1997.

hp