Antonín Marek

* 5. 9. 1785 Turnov

† 15. 2. 1877 Praha

Patří k předním postavám českého národního obrození. Na M. vlasteneckou činnost měl vliv jeho litoměřický učitel češtiny a pozdější přítel Josef Jungmann (srov. Listy J. Jungmanna k A. M., ČČM 1881–84 a Listy A. M. k J. Jungmannovi, ČČM 1888–89). Organizačně působil zejména v Matici české a Slovanské Lípě, byl členem Českého národního muzea, Slovenského literárního sdružení, podporoval Uměleckou besedu, Svatobor aj. Jako školní dozorce na Turnovsku (1844–58) prosazoval pokrokovější vyučovací metody a vyšší vzdělanost učitelů. Své buditelství opíral o myšlenku slovanské vzájemnosti a o víru v lepší budoucnost sjednoceného Slovanstva. Brzy si získal uznání i jako básník a překladatel. Svou první báseň otiskl r. 1807 v Nejedlého Hlasateli českém, další v Puchmajerově almanachu Nové básně, Jungmannově Slovesnosti, Prvotinách pěkných umění, Rozmanitostech, Kroku, Čechoslavu aj. Překládal z Ovidia, Schillera, Shakespeara (hra Omylové; překlad vydal pod pseudonymem Bolemír Izborský). V 30. a 40. letech věnoval pozornost i poučné a zábavné próze, např. v ČČM otiskl překlady z díla Bulgarina (Venkovák ve společnosti s velikoměstskými, Propuštěný voják); ve Světozoru, ČČM a v Jinde a nyní uveřejňoval příspěvky vyjadřující jeho slovanské smýšlení. Pro další rozvoj české literatury bylo důležité M. rozšíření slovního materiálu českého jazyka. Mladší básníci, Kollár, Čelakovský ad., nová slova hojně přejímali a pomáhali je tak uvádět v obecné užívání. V úvaze V jakém jazyku v Čechách psáti náleží (Slovesnost 1820) žádal, aby se česky psala literatura nejen krásná, ale i vzdělávací a vědecká. Významně se také podílel na přípravě Jungmannova Slovníku česko-německého.

Na Jungmannovu výzvu napsal své největší práce: Logiku nebo Umnici (1820) a Metafysiku (v r. 1844 vyšla spolu s 2. vydáním Logiky v knize Základní filosofie. Logika. Metafysika). Měly připomenout české veřejnosti význam filozofie, a zároveň přispět k vypracování jazykových předpokladů k vlastnímu českému filozofování a k české vědě vůbec. Po vydání Logiky se v tomto ohledu stal uznávanou domácí autoritou. Mnohé z jím užitých názvů se staly součástí české vědecké terminologie: věda, předmět, poznávání, pravdivost, domněnka, názor, pojem, příčinnost, nutnost, důvod, smysl, význam, totožnost, druh aj. Pomoc při hledání vhodných výrazů nacházel v hovorovém jazyku, ve slovní zásobě slovanských jazyků (zvláště polštiny), řečtiny, latiny, němčiny; některé termíny přejal od jiných českých badatelů. Při volbě vzorů pro své filozofické knihy dal přednost stoupencům „temnoslovečného“ Kanta před přívrženci „básnivomluvného“ Hegela (autora častých „zatemnělých sad“, tj. málo srozumitelných soudů). V logice vycházel z Kiesewetterovy Grundriss einer allgemeiner Logik nach Kantischen Grundsätze (Leipzig 1802), v metafyzice z Krugovy knihy System der theoretischen Philosophie (Wien 1818) a částečně i z Jaegerovy Anfangsgründe der Metaphysik (Wien 1842). Filozofii („mudrolibství“) definoval jako „na soustavu povýšené poznání o prapůvodní zákonnosti všestranné činnosti ducha, aneb vědu o prapodobě úsoby (jáství)“. Jde o rozumové vědění, protože „filozof jest filozofem toliko tudy, že nad pouhou zkušenost samočinným rozumem se vznáší a prapůvodu všeho zkusitelného dovědu hledá“. „Základní filozofie“ uvažuje o předmětu, prostředcích, možnostech a smyslu poznání, zvláště filozofického. „Odnožní filozofii“ dělil na zkumnou (teoretickou) a výkonnou (praktickou). Ke zkumné počítal logiku (myslovědu), metafyziku (zkumnou matiznovou čili látečnou filozofii) a krásovědu, k výkonné právovědu, mravovědu a bohovědu. „Vědeckou logiku“ (spolu s Kiesewetterem mluvil i o „logice přirozené“) dělil na všeobecnou a zvláštní. V rámci všeobecné logiky lišil logiku teoretickou (její část elementární jedná o logických principech, pojmech a úsudcích, část metodologická o pravdivosti, definici, dělení a důkazu) a logiku aplikovanou (zkoumá, jak s pomocí logiky zkvalitňovat poznávání). Význam logiky se snaží čtenáři přiblížit i jejím srovnáním s gramatikou: „Všeobecná logika učí pravidlům myšlení, nehledíc jakosti v myšlenkách, tak jako i všeobecná gramatika, nešetříc sloves v mluvě spojených, navrhuje pravidla řeči.“ Do rámce přirozené metafyziky (jejíž první tři hlavy rozebírají lidskou „smyslnost, myslnost a rozumnost“) zařadil i „pouhorozumové bohosloví“. K filozofickonáboženské a teologické problematice se vyslovil (necháme-li stranou některé básně) pouze v úvaze O smrti (Prvotiny 1813) a v několika kázáních. Povinnosti k národu stavěl před povinnosti k církvi; „svůj mravní život řídil více podle základu vzdělanostního, než aby jej byl prohluboval na základě idejí náboženských“. Podle J. Jakubce v otázkách náboženských a církevních se M. jevil jako „konsekventní josefinista“. Jeho kritický vztah k B. Bolzanovi byl motivován spíše národnostně (v jednom dopise se o Bolzanovi – nespravedlivě – zmiňuje jako o „nepříteli Čechů“) než filozoficky či teologicky.

Bibliografie (z díla):
◦ Logika nebo umnice, 1820;
◦ Základní filosofie. Logika. Metafysika, 1844;
◦ Sebrané básně A. M., ed. J. Jakubec, 1935, ed. F. Šimek, 1953.

Časopisecké příspěvky:
◦ O smrti, Prvotiny 1813;
◦ V jakém jazyku v Čechách psáti náleží, Slovesnost 1820;
◦ Slovan, Jindy a nyní 1833;
◦ Měj se dobře, má holubičko! Z rodinné korespondence A. M., Tvar 1997, č. 18.

Literatura:
◦ J. Jakubec: A. M. Jeho život a působení i význam v literatuře české, 1896;
◦ F. Šimek: O slovech A. M. samostatně utvořených, LF 1925;
◦ J. Lavička: Stručný nástin filosofie československé ve stol. XIX., 1925;
◦ J. V. Šimák: O A. M., 1927;
◦ J. Jakubec: Básnické poslání A. M., 1933;
◦ F. Šimek: Neznámý rukopis A. M., Naše věda 1947;
◦ J. Plch: A. M., 1947 (s přehledem M. prací a se seznamem literatury o J. M.);
◦ F. Šimek: Příspěvky k A. M., LF 1949;
◦ K. Berka: Zásluha A. M. o českou logiku, AUC – Phil 1955;
◦ C. Mařan, E. Pražák, F. Malý: Patriarcha slovanství P. A. M., 1974.

jg