Tomáš Garrigue Masaryk

* 7. 3. 1850 Hodonín

† 14. 9. 1937 Lány u Prahy

Za svého prezidentství píše řadu studií a projevů o otázkách budování demokratické republiky (Cesta demokracie I–III), stati O bolševictví, snaží se znovu redigovat některé starší spisy (Konkrétní logiku, nevydaný svazek Ruska a Evropy), vede bohatou korespondenci, přesahující svým obsahem rámec zdvořilostních dopisů. K filozoficky cenné literatuře patří i jeho neotištěné úvahy (např. o filozofii českých dějin a o sporu s Pekařem) a rozhovory s K. Čapkem a E. Ludwigem. Jako prezident nezapomíná na svého vídeňského učitele: podporuje činnost Brentanovy společnosti v Praze a vydávání jeho spisů (v kontaktu s Brentanovými žáky, profesory německé univerzity v Praze O. Krausem a Chr. von Ehrenfelsem). Jeho úmrtí v předvečer II. světové války bylo obecně vnímáno jako odchod velkého humanistického myslitele, politika zosobňujícího naši republikánskou státnost a jako přední osobnosti demokratického evropanství.

Filozofii M. vždy chápal nikoli jako systematickou teoretickou tvorbu, ale především jako součást praktické reflexe o naléhavých problémech soudobého člověka a společnosti, úvah o „krizích“ a „otázkách“ a o cestách k jejich řešení. Střídavě u něho vystupují do popředí dvě trvalé, navzájem se propojující a doplňující komponenty: filozofie člověka a filozofie dějin.

Vstupní (a neustále se vracející) otázkou M. filozofie je téma krize moderního člověka, otevřené spisem Sebevražda (1881). Touto sociologickou monografií zpracovanou „na empirickém základě“ a pasážemi o sociologii v Konkrétní logice (1885, 1887) a pozdější Rukovětí sociologie (1901) přispěl k ustavení sociologie u nás. Sebevražednost jako krajní projev krize člověka nelze podle M. dostatečně vyložit fakty přírodními, ekonomickými nebo sociálními, nýbrž koneckonců psychologicky a kulturně historicky: Ztrátou harmonického názoru na svět, nenáboženskostí, polovzdělaností se rozpadá středověká organizace společnosti, její ucelený „katolický“ pohled na svět; na místo mýtů a teologie zjevených pravd nastupuje moderní věda a osvěta a kritická filozofie. Tento progresivní a neodvratný vývoj, otevřený protestantskou reformací (s jejím individualismem, mravní autonomií člověka, racionalismem, demokratismem), má ovšem i negativní důsledky: filozofický subjektivismus, zostření rozporů mezi věděním a vírou (Blaise Pascal, 1883) a rozumem a citem, polovzdělanost (jíž M. rozumí nikoli nedostatečné množství vědomostí, ale neuspořádané vědění, nesoulad mezi rozumem a citem, poznáním a mravností, věděním a odpovědným jednáním). Nutno proto podle M. podpořit rozvoj vědy, pracného analytického, ověřeného a postupného poznávání (proti mýtu) a jejich metodického vnitřního uspořádání (Konkrétní logika), překonat skepsi (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, 1883). Filozofie je nástroj vědy, má být vědecká a ve vědách, nikoli nad nimi. Tato zřetelná návaznost na Comtův pozitivismus (vývoj lidstva od mýtu k vědě, systém věd jako základ nového uceleného vědeckého názoru na svět, pojetí sociologie a rozlišení statiky a dynamiky, úloha vědy v racionálním uspořádání společnosti apod.) nečiní ještě z M. comtovského pozitivistu. Nejde jen o to, že M. proti Comtovi hájí psychologii (ostatně ve shodě s J. S. Millem a s Fr. Brentanem); především mu nestačí tento typ scientistního uvažování. Vědy (zvl. vědy „abstraktní“, vysvětlující svět pomocí obecných zákonů) podávají podle M. jen „abstraktní kostru světa“. M. však svým antropologismem (ve spise Rusko a Evropa použije termínu „vědecký a filozofický antropismus“), který od všech věd očekává především výpověď o člověku (člověk je pravým a posledním cílem všeho vědeckého bádání, člověk je vědě mírou všech věcí), požaduje od filozofie poznání „plnosti života a jednotlivých věcí“. Touto životně filozofickou (duchovědnou) orientací M. prolamuje hranice pozitivismu, hledá řešení v „konkretismu“ – v důrazu na vědy „konkrétní“ a zejména v umění, v uměleckém poznání, které svým bezprostředním postřehováním nejvíce se blíží požadované „plnosti života a jednotlivých věcí“ (O studiu děl básnických, 1884). Odtud trvalá M. snaha postihnout problémy člověka a společnosti rozborem jejich obrazu v literární tvorbě. Významnou scelující roli (v jistém smyslu klíčovou) přisuzuje náboženství, samozřejmě náboženství „konkrétnímu“, novému, osobnímu, žitému, které má přispět k vřazování člověka do celku světa, do řádu – smyslu.

V souladu se svou filozofií světových dějin buduje M. i svou filozofii českých dějin (zvl. ve spisech o „české otázce“ z poloviny 90. let). Jejich kontinuitu („smysl“, směr vývoje) se snaží vést od české reformace (bratrství) přes národní obrození k Havlíčkovi a Palackému. Národ chápe jako přirozené, jazykově kulturní společenství, emancipaci národní pak jako produkt novodobých dějin: nestačí prostý odkaz na minulost, kvalita národa (a tím spíše národa malého) je něco, co je třeba teprve utvořit – prací, výkonem, úrovní vzdělanosti a duchovní kultury. V tom smyslu je „česká“ otázka otázkou „světovou“, všelidskou, mravní, ba náboženskou: úroveň národa spočívá v otevřenosti světu, ve schopnosti osvojit si a rozvíjet ideály humanitní, tento univerzalismus evropských a světových dějin (vyslovit myšlenku češství lidsky), pro nějž máme oporu právě v naší minulosti, v české reformaci (vyslovit myšlenku lidství česky). Odtud M. kritika vnějškového vlastenčení a negativistické obstrukční politiky. Proti tomuto nacionálnímu radikalismu klade důraz na intenzitu výkonů národního společenství, na jeho vnitřní sílu a na autonomní rozvoj v rámci Rakousko-Uherska (v naději na jeho postupnou demokratizaci a federalizaci).

Požadavek vnitřních a komplexních reforem („reformace“) M. současně klade proti sociálnímu radikalismu. Ve svém rozboru „krize marxismu“ (Otázka sociální, 1898; za krizi považuje právě spor mezi revoluční a reformní strategií dělnického hnutí) vytýká marxismu, že ustrnul na „materialistickém pozitivismu“ a objektivistickém „amoralismu“ (podcenění úlohy vědomí, svědomí, odpovědného jednání jednotlivce, demokratické „drobné práce“) a že spojuje představu o technické udělatelnosti dějin s mytizující vírou v zázračnou moc vnějšího „převratu poměrů“. Zároveň uznává závažnost „otázky sociální“ a zařazuje ji do programu reforem v této „přelomové“ době a do programu národního.

Spolu s těmito kritikami radikalismu se M. vrací k tématu krize moderního člověka a jejímu obrazu v moderní literatuře (Moderní člověk a náboženství, 1896–98). V sémantické opozici „sebevražda – vražda“ (která ho zaujala i v díle Dostojevského) vidí projevy titanismu (faustovství), spor subjektivismu s objektivismem: subjektivisté (duše umdlené – Garborg) zabíjejí sebe, objektivisté (duše otrávené – Raskolnikov) zabíjejí ty druhé. Oba typy představují „vzpouru proti Nejvyššímu“. Bez náboženství jako „harmonizující síly v životě člověka i společnosti“ se neobejdeme. Nestačí ovšem náboženství tradiční, církevnické, zjevené, politizované. Doba je jak stvořena pro náboženství „nové“ (V boji o náboženství, 1904). Církve (nejen římskokatolická, ale i protestantské a ovšem pravoslaví) nepochopily hloubku krize. Pro „nové“ náboženství M. nevypracoval žádné „credo“, je v tom velice zdrženlivý, své charakteristiky náboženství omezuje na žitý vztah člověka k Bohu a k celku světa, projevující se v účinné lásce k bližnímu a opírající se o víru v osobního Boha a v nesmrtelnost duše („humanistický teismus“). Tuto tematiku M. rozpracovával v přípravných studiích o Rusku (Dostojevského boj o Boha, spor titanismu s humanismem) na počátku století, které úzce navazovaly na starší studie o náboženské filozofii, o Dostojevském a na eseje Moderní člověk a náboženství. M. je však v období 1905–12 již nestihl dokončit v ucelené podobě. Vývoj událostí (spolu s rostoucími konflikty s monarchií) vedl jej k tomu, že rozvinul do dvou svazků Ruska a Evropy to, co mělo být původně jen úvodem k celé práci. V tomto spise je zřetelný jistý posun: v centru pozornosti již není kritika titanismu (vzpoury proti Bohu), ale obhajoba vzpoury proti teokracii, boje „demokracie (antropokracie) proti teokracii“ (pozitivněji než dříve proto hodnotí Kantův kriticismus a odmítavěji se staví k Dostojevskému). V této antitezi se mu ztělesňuje ústřední otázka doby a později také smysl I. světové války. Válku a její vyznění chápe jako „světovou revoluci“, tj. jako světovou demokratickou revoluci proti teokraciím, tj. proti autokratickým systémům, opřeným o mýty a státní náboženství (mezi ně připočte i bolševickou revoluci jako „teokracii naruby“: „odstranili cara, neodstranili carismus“). Češi a Slováci se pak podle M. svou účastí na válce zařazují na stranu světové demokracie, z národa jako jazykově kulturního společenství dozrávají v politický (státotvorný) národ a mohou založit vlastní státnost (Nová Evropa, 1917–18).

Na filozofii dějin navazuje M. filozofie demokracie. Demokracie není pouze jistým politickým a právním řádem, hrou politických stran, nýbrž určitým způsobem života (dokonce „životem sub specie aeternitatis“), pohledem na svět, jistou úrovní mezilidských vztahů, organickým prostorem pro realizaci humanitních ideálů. M. tím nemyslí, že by stát (byť demokratický) měl být uskutečňovatelem mravní Ideje (to by byla zjemnělá forma „teokracie“). Vychází však z toho, že k základům demokracie patří vzdělanostní a mravní kvality občanské společnosti, péče o duchovní klima dané společnosti, respekt k osobnosti druhého i snaha dobírat se konsensu o společných hodnotách, přesahujících dílčí stranické a skupinové zájmy. Pojem „náboženské demokracie“ (který M. použil v rozhovoru s E. Ludwigem) týká se této duchovní a politické kultury a je míněn v širokém občanském, pluralitním a ekumenickém duchu. Podle M. se tím naše národní usilování zařadí do širších kontextů evropské tradice (do její „demokratické katolicity“, tj. univerzality). Své úsilí o národní stát (a o vznik „pásma malých národů“ mezi Německem a Ruskem) považuje za součást postupu demokracie, k němuž nezbytně patří zařazování tohoto národa do vyšších ekonomických, politických a kulturních vazeb. M. tak předjímá myšlenku evropské integrace a euro-americké sounáležitosti (s přepokladem, že dojde k demokratickým přeměnám v Německu i v Rusku). Pokud jde o náboženskou filozofii, M. věří v jistý prozřetelnostní řád, nás přesahující, klade však důraz na myšlenku synergismu – odpovědné aktivní spoluúčasti člověka na tvorbě tohoto řádu, který by byl bez ní jakoby neúplný.

M. měl na české myšlení mnohostranný vliv. Nejsilněji působila jeho filozofie humanity a demokracie, která byla vnímána jako ideový horizont demokratické republiky. Diferencovanější byly postoje k jeho vlastní filozofii. Téměř každý se s ní chtěl vyrovnat, v něčem navazoval, avšak šel vlastní cestou. Pro některé byl příliš náboženský a málo scientistní (J. Král, J. Tvrdý, J. L. Fischer), pro jiné málo náboženský (J. L. Hromádka, katolická filozofie) nebo málo intuitivistický (K. Vorovka, V. Hoppe), někteří zase považovali jeho filozofii za málo teoretickou, setrvávající v nedořešeném napětí mezi fundováním svobody člověka a comtovským objektivismem (J. L. Fischer, J. Patočka), a jiní zase hodnotili jeho myšlení jako abstraktní, individualistické a „buržoazně apologetické“ (marxisté). Převažovaly ovšem postoje „v úctě i nesouhlasu“. Po dramatických desítkách let kultů i anti-kultů Masaryka přechází dnes konečně Masarykovo dílo do věcného vědeckého dialogu a kulturního oběhu, pracuje se na kritickém vydání celku Spisů a jeho myšlenky vstupují do nových kontextů pronikavě změněné situace na konci našeho století.

Bibliografie:
◦ O hypnotismu, magnetismu zvířecím, 1880;
◦ Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation, 1881, München 1982 (Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, 1904);
◦ Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, 1883;
◦ Blaise Pascal, jeho život a filosofie, 1883;
◦ Teorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, 1884;
◦ O studiu děl básnických, 1884;
◦ Základové konkretné logiky, 1885 (Versuch einer concreten Logik, 1887);
◦ Stručný náčrt dějin filosofie, 1889;
◦ Slovanské studie I, 1889;
◦ J. A. Komenský, 1892;
◦ Studie o F. M. Dostojevském, 1892;
◦ Česká otázka, 1895;
◦ Naše nynější krise, 1895;
◦ Karel Havlíček, 1896;
◦ Jan Hus, naše obrození a naše reformace, 1896;
◦ Otázka sociální, 1898 (něm. 1899);
◦ Palackého idea národa českého, 1898;
◦ Mnohoženství a jednoženství, 1899;
◦ Hus českému studentstvu, 1899;
◦ Naše politická situace, 1901;
◦ Ideály humanitní, 1901;
◦ V boji o náboženství, 1904;
◦ O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení, 1904;
◦ Problém malého národa, 1905;
◦ Národnostní filosofie doby novější, 1905;
◦ Přehled nejnovější filosofie náboženství, 1905;
◦ Osm hodin práce, 1905;
◦ Program a úkoly české strany pokrokové, 1906;
◦ O alkoholismu, 1906;
◦ Zrcadlo katechetům, 1906;
◦ Inteligence a náboženství, 1907;
◦ O klerikalismu a socialismu, 1907;
◦ Věda a církev, 1908;
◦ Za svobodu vědomí a učení, 1908;
◦ Student a politika, 1909;
◦ Dělník a vzdělání, 1911;
◦ Demokratism v politice, 1912;
◦ Russland und Europa I–II, 1913, 1921 (Rusko a Evropa, 1931–33;
◦ III. The Spirit of Russia, Londýn 1967, něm. 1993);
◦ Nesnáze demokracie, 1913;
◦ Nová Evropa. Stanovisko slovanské, 1920;
◦ O bolševictví, 1921;
◦ Světová revoluce, 1925;
◦ Problém malých národů v evropské krisi, 1926;
◦ O ženě, 1929;
◦ Moderní člověk a náboženství, 1934;
◦ Cesta demokracie I–II, 1933–34;
◦ Můj poměr k literatuře. Šaldův Český román, 1994.

V r. 1993 začal Ústav T. G. Masaryka vydávat Spisy TGM:
◦ Juvenilie, 1993;
◦ Cesta demokracie III, 1994;
◦ Rusko a Evropa I–III, 1995, 1996;
◦ Nechte mne zapomenouti na sny mé. Korespondence T. G. M. se Zdenkou Šemberovou, 1996;
◦ Cesta demokracie IV, 1997;
◦ Karel Havlíček, 1997.

Časopisecké příspěvky:
◦ Theorie a praxis, Moravská orlice 1876;
◦ Plato jako vlastenec, Almanach Zora 1877;
◦ Parallelná místa k básním rukopisu Královédvorského a Rukopisu Zelenohorského (a další příspěvky na toto téma), Sborník historický, Athenaeum 1886–88;
◦ Čas; Národní listy; Moderní člověk a náboženství, ND 1896–98, knižně 1934;
◦ Goethův Faust-nadčlověk, ND 1898, knižně 1934;
◦ Vědecká a filosofická krise současného marxismu, ND 1898;
◦ O pověře rituální, ND 1900;
◦ Podstata a metody sociologie, ND 1901;
◦ Ke sporu o Kanta, ND 1902;
◦ Ke sporu o smysl českých dějin, ND 1912, aj.

Literatura:
◦ A. Štefánek: M. a Slovensko, 1920;
◦ F. Pokorný: Bibliografie literárních prací T. G. M. a prací o něm, Naše kniha, 1930;
◦ B. Jakovenko: La bibliographie de T. G. M., 1935;
◦ J. Král: ČsF, 1937 (s výběrovou bibliografií);
◦ M. Pojar: Masarykovská bibliografie, Masarykův sborník VII, 1992;
◦ O. Vochoč, Z. Pechalová: Bibliografie k životu a dílu T. G. M., sv. 1: Knižní a jiné samostatně vydané práce z let 1876–1991, 1992, sv. 2: Knižní a samostatně publikované práce o životě a díle T. G. M., 1994.

Monografie, sborníky:
◦ T. G. M. k šedesátým narozeninám, 1910;
◦ J. Herben: M. sekta a Gollova škola, 1912;
◦ J. Pekař: M. česká filosofie, 1912;
◦ E. Rádl: T. G. M., 1919;
◦ M. – Osvoboditel, 1920;
◦ J. Werstadt: Od České otázky k Nové Evropě, 1920;
◦ J. Doležal: M. cesta životem I–II, 1920–21;
◦ J. Jareš: Je otázka česká otázkou náboženskou? 1922;
◦ Masarykův sborník I–IV, 1924–30;
◦ J. B. Kozák: M. filosof, 1925;
◦ T. G. M. 1850–1925, 1925;
◦ J. Herben: T. G. M. I–III, 1926–27;
◦ A. Novák: M. světová revoluce, 1926;
◦ K. Vorovka: Polemos, 1926;
◦ A. Stašek: Boj o M., 1926;
◦ F. Krejčí: O Masarykovi, 1927;
◦ K. Vorovka: Dvě studie o M. filosofii, 1927;
◦ B. Tomsa: M. zápas o právo přirozené, 1928;
◦ V. Dvornikovic: M. ako filosof a sociolog, 1927;
◦ K. Vorovka: M. filosofie českých dějin, 1928;
◦ K. Čapek: Hovory s T. G. M. I–IV, 1928–30–35 (vyd. z r. 1990 in K. Č.: Spisy XX, s přílohou Jedinec a dějiny – souborem Č. příspěvků o T. G. M.);
◦ F. M. Bartoš: M. česká filosofie, 1929;
◦ J. Doležal: 80 let T. G. M., 1929;
◦ J. Slavík: Pekař kontra M., 1929;
◦ J. L. Hromádka: M., 1930;
◦ F. Linhart: M. a náboženství, 1930;
◦ K. Krofta: M. a jeho dílo vědecké, 1930;
◦ V. Kybal: T. G. M., 1930;
◦ Z. Nejedlý: T. G. M. I–IV, 1930–37;
◦ E. Rychnovský: M., 1930 (něm.);
◦ V. K. Škrach: T. G. M., život a dílo, 1930;
◦ Vůdce generací (Masarykův sborník V–VI), 1930–31;
◦ Sborník T. G. M. k 80. narozeninám, 1930;
◦ Festschrift T. G. M. zum Geburtstage I–II, Bonn 1930;
◦ M. – Staatsmann und Denker, 1930;
◦ Slovensko Masarykovi, 1930;
◦ J. B. Kozák: M. jako etik a náboženský myslitel, 1931;
◦ J. Král: M. filosof a sociolog, 1931;
◦ Sborník přednášek o T. G. M., ed. M. Weingart, 1931;
◦ Marx a M., 1931;
◦ E. Beneš: Politická činnost a filosofie T. G. M., 1935;
◦ E. Beneš: M. pojetí ideje národní a problém jednoty Československé, 1935;
◦ J. Herben: Kniha vzpomínek, 1935;
◦ K. Krofta: M. politická demokracie, 1935;
◦ E. Ludwig: Duch a čin, 1935, 1946, 1995;
◦ J. Tvrdý: M. filosofie, 1935;
◦ F. Žilka: M. jako náboženská osobnost a jeho boj o náboženství, 1935;
◦ T. G. M. 1850–1935, UK 1935;
◦ P. N. Miljukov: M. a Beneš, 1936;
◦ In memoriam T. G. M., UK 1937;
◦ J. Tvrdý: Výbor ze spisů T. G. M., 1937;
◦ P. Vajcik: M. ako filozof, 1937;
◦ J. Vrchovecký: T. G. M. a náboženství, 1937;
◦ J. Leichter: M. doma i na veřejnosti, 1938;
◦ M. myslitel, 1938;
◦ Paměti Karla Kramáře, 1938;
◦ A. Pražák: T. G. M., 1938;
◦ E. Rádl: La philosophie de T. G. M., 1938;
◦ J. Šimsa: Zbožnost a víra T. G. M., 1938;
◦ J. L. Hromádka: M., in Naše dnešní orientace, 1945;
◦ L. Gorlich: M. a marxismus, 1946;
◦ J. Herben: Chudý chlapec, který se proslavil, 1946;
◦ Z. Nejedlý: T. G. M., 1946;
◦ H. Siebenschein: M. a Goethe, 1946;
◦ J. Šimsa: V duchu T. G. M., 1946;
◦ F. Linhart: M. a budoucnost náboženství, 1946;
◦ J. L. Hromádka: M. mezi včerejškem a zítřkem, in Čs. boj o novou Evropu, 1947;
◦ J. Král: M., filosof humanity a demokracie, 1947;
◦ J. Werstadt: M. a Kramářova cesta k samostatnosti, 1947;
◦ M. Trapl: Vědecké základy M. politiky, 1947;
◦ M. Trapl: M. program, 1948;
◦ F. M. Bartoš: O M. filosofii našich dějin, in Knihy a zápasy, 1948;
◦ V. Kopecký: T. G. M. ve vývoji české politiky a československého státu, 1950;
◦ V. Král: O M. a Benešově kontrarevoluční protisovětské politice, 1953;
◦ J. Pachta: Pravda o T. G. M., 1953;
◦ J. Dolanský: M. a Rusko předrevoluční, 1959;
◦ T. Syllaba: T. G. M. a revoluce v Rusku, 1959;
◦ L. Nový: M. filosofie, 1962;
◦ O. Loužilová: M. filosofie člověka, 1967 (1990 s podtitulem M. problém moderního člověka);
◦ Z. Kárník: Socialisté na rozcestí: Habsburk, M., či Šmeral, 1967, 2. vyd. 1997;
◦ J. B. Kozák: T. G. M. a vznik Washingtonské deklarace, 1968;
◦ M. Machovec: T. G. M., 1968;
◦ J. L. Hromádka: Pravda a život, 1969;
◦ J. Patočka: Dvě studie o M., SI (Edice Petlice) 1977;
◦ O. A. Funda: T. G. M. Sein philosophisches, religiöses und politisches Denken, Bern – Frankfurt a. Main 1978;
◦ V. Černý: Dvě studie masarykovské, SI 1978, SI (ed. Studnice) 1987, in Tvorba a osobnost I, 1992;
◦ J. Patočka: Archivní soubor prací, sv. Masaryk, SI 1979;
◦ Masarykův sborník VII: T. G. M. a naše současnost, ed. M. Machovec, P. Pithart, P. Pojar, SI 1980, 1992;
◦ J. Kovtun: T. G. M. 1850–1937 (A Selective List of Reading Materials in English), Washington 1981;
◦ R. Spolzuk: The Political Thought of T. G. M., New York 1981;
◦ J. Kovtun: M. triumf. Příběh konce jedné války, Toronto 1981, 1991;
◦ V. Bakoš: Filozofické myslenie na Slovensku v medzivojnovom období, 1988;
◦ T. G. M. (1850–1937) I–III, London (I. Thinker and Politician, ed. S. B. Winters, 1989;
◦ II. Thinker and Critic, ed. R. B. Pynsent, 1989;
◦ III. Stateman and Cultural Force, ed. H. Hanak, 1990);
◦ J. Opat: Filosof a politik T. G. M. 1882–1893, 1990;
◦ F. Kautman: M., Šalda, Patočka, 1990;
◦ M. abeceda, ed. J. Dresler, 1990;
◦ Odkaz T. G. M., ed. J. Boháč, 1990;
◦ J. Kovtun: Slovo má poslanec M., 1991;
◦ J. Patočka: Tři studie o M., 1991;
◦ Rozum a víra. K problematice myšlení a působení T. G. M., ed. M. Pauza, 1991;
◦ K. Čapek: Nové Hovory s T. G. M., 1992;
◦ S. Polák: T. G. M., 1992;
◦ J. Opat, M. Tomčík, Z. Urban: T. G. M. a Slovensko, 1992;
◦ T. G. M. a česko-slovenské vztahy, 1992;
◦ M. a myšlenka evropské jednoty, 1992;
◦ Masarykův sb. VIII, 1993;
◦ E. Havelka: S T. G. M. Rozmluvy o náboženství, filosofii a školství I, 1993;
◦ M. idea československé státnosti ve světle kritiky dějin, 1993;
◦ M. praktická filosofie, 1993;
◦ T. G. M. a sociologie, 1994;
◦ L. Nový: Filosof T. G. M., 1994;
◦ J. Opat: Masarykiana a jiné studie 1980–1994, 1994;
◦ O Čapkových Hovorech s T. G. M., ed. S. Čmejrková, F. Daneš, 1994;
◦ S. Polák: T. G. M. Za ideálem a pravdou. Kniha 1–3 (1850–1882), 1994;
◦ A. G. Masaryková: Dětství a mládí. Vzpomínky a myšlenky, 1994;
◦ M. Kučera: Pekař proti M., 1995;
◦ S. Polák: M. rodiče a antisemitský mýtus, 1995;
◦ První světová válka, moderní demokracie a T. G. M., 1995;
◦ Náboženská dimenze M. myšlení, 1995;
◦ A. Gašparíková–Horáková: U Masarykovcov, 1995;
◦ J. Pecháček: M. – Beneš – Hrad. Korespondence, poznámky, komentáře, 1996. Masarykův sb. IX, 1997;
◦ Sto let M. České otázky, 1997.

Časopisecké příspěvky:
◦ F. Čáda: M. názory o logice, ČM 1910;
◦ B. Foustka: M. jako sociolog, ČM 1910;
◦ F. Krejčí: O M. filosofii, ČM 1910;
◦ K. Krofta: Vliv M. na české dějepisectví, Přehled 1910;
◦ K. Krofta: M., Goll a české dějepisectví, Přehled 1912;
◦ J. L. Hromádka: M. ústřední otázka náboženská, Kalich 1919;
◦ F. Pelikán: O M. filosofii náboženství, Nové Čechy 1920;
◦ F. Drtina: M. filosofie a osvobozovací dílo, ND 1921;
◦ F. Pelikán: M. a Kant, Nové Čechy 1921;
◦ J. Tvrdý: K diskusi o M., Moravská revue 1923;
◦ J. Tvrdý: Vlivy positivistické a Brentanovy na M. myšlenky o dějinách filosofie, MS 1924–25;
◦ J. Tvrdý: M. o demokracii, Morava 1925;
◦ F. X. Šalda: Na okraj Světové revoluce, Tvorba 1925;
◦ A. I. Bláha: M. a věda, J. L. Fischer: Dvě kapitoly k M. sociologii, SR 1930;
◦ J. L. Fischer: T. G. M. Počátky a vlivy, ČM 1930;
◦ Z. Smetáček: M. víra v Boha, ČM 1936;
◦ F. X. Šalda: T. G. M. v moderní kultuře české, ND 1936;
◦ A. Pavlov: M. a L. N. Tolstoj, RF 1936–37;
◦ J. Patočka: M. a Husserlovo pojetí duchovní krise evropského lidstva, Kvart 1937;
◦ J. Patočka: Ještě k M. filosofii náboženství, ČM 1937;
◦ F. Novotný: M. a Platon, Naše věda 1938;
◦ J. Tvrdý: M. filosofie, Školské reformy 1938;
◦ A. Pavlov: Dvojí pramen M. světového názoru, RF 1939;
◦ J. Patočka: M. a naše dnešní otázky, KřR 1946;
◦ M. včera a dnes, ND 1946;
◦ J. B. Kozák: M. a dnešek, ČM 1946–47;
◦ A. Císařová-Kolářová: Prof. J. B. Kozák a T. G. M., Kostnické jiskry 1947, č. 11;
◦ M. Trapl: M. a revoluce, SR 1947;
◦ J. Navrátil: T. G. M. a J. L. Hromádka, KřR 1949;
◦ L. Nový: T. G. M. a české myšlení, FČ 1966;
◦ V. Černý: F. X. Š. – T. G. M., Host do domu 1967;
◦ L. Nový: Masarykovské kontradikce, Plamen 1967;
◦ O. Loužilová: Problém osobnosti v M. filosofii člověka, FČ 1968;
◦ O. Sus: Debut české duchovědné estetiky: F. X. Šalda, T. G. M. a německé myšlení, SPFFBU 1968, B 15;
◦ R. Říčan: M. a reformace, KřR 1968;
◦ L. Hejdánek: Místo vědy v obrodě společenské u T. G. M., Sešity pro mladou literaturu 1968, č. 21;
◦ J. Karola: M. v proměnách doby, Index 1968;
◦ L. Nový: M. jako sociolog, SČ 1968;
◦ J. Bednář: Vývoj M. náboženské filosofie, AUC, Philosophica et Historica 1969;
◦ Z. Kalandra: Religiozita a poznání u T. G. M. a F. X. Šaldy, Plamen 1969;
◦ J. Karola: Východisko a konstanty M. filozofie, Orientace 1969;
◦ L. Nový: Fenomén Ruska v M. filosofii, Slovanský přehled 1969;
◦ M. Trapl: M. a filosofie dějin, Index 1969;
◦ L. Nový: Filosofie krize, kritiky a smyslu, sb. Tradice moderní české kritiky, 1970;
◦ V. Hudečková: K vymedzeniu vzťahov T. G. M. a F. Brentana, B 17;
◦ J. Jirásek: M. dopisy Husserlovi, SPFFBU 1970, B 17;
◦ J. Kohák: Tři teze o M., Svědectví 50, 1975;
◦ O. Sus: From the Pre-history of Czech Structuralism: F. X. Šalda, T. G. M. and the Genesis of Symbolic Aesthetic and Poetics in Bohemia, in The Structure of the Literary Process, Studies dedicated to the Memory of F. Vodička, ed. P. Steiner, M. Červenka, R. Vroon, Amsterdam – Philadelphia 1982;
◦ L. Hlaváček: M. estetika, Estetika 1990;
◦ J. Císař: Příznaky krize: H. G. Schauer a T. G. M., Divadelní revue 1991;
◦ J. Zumr: Patočka a M., FČ 1991;
◦ P. Pithart: Jedno svědectví o M. hledání „viditelné církve“, KřR 1991;
◦ M. Bednář: Filozofický základ M. koncepce jednotného čs. národa a její současný význam, in sb. Národy, národnosti a etnické skupiny v demokratickej spoločnosti, 1991;
◦ J. Růžička: H. G. Schauer a T. G. M., DaS 1992;
◦ J. Zumr: Komenský a M., FČ 1992;
◦ M. Mikulová-Thulstrupová: Nemoc k smrti a sebevražda, KřR 1992;
◦ R. Kotecký: Korespondence Einsteina a M., Vesmír 1993;
◦ J. Marek: Tocqueville a M., DaS 1993;
◦ J. Opat: Příroda a člověk u T. G. M., FČ 1993;
◦ J. Karola: M. a literatura (s M. textem Můj poměr k literatuře), Tvar 1993;
◦ J. Hanzal: Přijala česká společnost T. G. M.? KřR 1994;
◦ J. Opat: Ke sporům o dějinnou roli Masarykova prezidentství, Tvar 1996, č. 13.

ln