Josef Karel Matocha
* 14.
5.
1888 Pitín u Uherského Hradiště
† 2.
11.
1961 Olomouc
Studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě,
kde byl také 15.
8.
1914 vysvěcen na kněze a 7.
5.
1915 získal doktorát teologie.
V l.
1915–19 byl ustaven kooperátorem v Sobotíně (r.
1916 přechodně ve Vernířovicích).
R.
1915 předložil novou dizertační práci z dogmatiky Quid nos Sacrae Scripturae de gratia habituali sive filiatione adoptiva edoceant a po jejím obhájení a složení rigoróza mu byl r.
1918 nostrifikován římský doktorát teologie.
V březnu 1919 byl povolán do čs.
armády a jako duchovní správce vojenské nemocnice v Ružomberoku působil až do prosince téhož roku.
V l.
1919–21 byl suplentem speciální dogmatiky na KTF v Bratislavě.
Na základě práce Podstata milosti posvěcující ve světle Písma svatého byl navržen na jmenování mimořádným profesorem speciální dogmatiky,
to se však neuskutečnilo,
neboť TF nebyla aktivována.
V l.
1921–23 působil na diecézním bohosloveckém učilišti v Nitře jako profesor křesťanské filozofie a speciální dogmatiky.
Od r.
1923 přednášel na KTF v Olomouci jako suplent křesťanské filozofie a spekulativní dogmatiky; r.
1925 se habilitoval (Problém osoby) pro křesťanskou filozofii,
1927 byl jmenován mimořádným a 1931 řádným profesorem křesťanské filozofie a spekulativní dogmatiky.
Ve šk.
r.
1934–35 a 1938–39 byl děkanem KTF v Olomouci.
Po násilném uzavření vysokých škol bylo M.
zakázáno učitelské působení a 31.
7.
1940 byl zproštěn činné služby.
Pokračoval ve vědecké práci a připravoval pro bohoslovce přednášky z křesťanské filozofie Compendium philosophiae christianae,
které zamýšlel vydat jako šestidílnou příručku (I.–II.
Úvod a logika,
III.
Kritika,
IV.
Ontologie,
V.
Kosmologie,
VI.
Psychologie); knižně však vyšel pouze díl Critica (1941).
Po obnovení fakulty (1945) byl povolán zpět a přednášel tu až do března 1948,
kdy ho papež Pius XII.
jmenoval nástupcem olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana.
Své povinnosti (i tak okleštěné státním dohledem) mohl vykonávat jen dva roky: od velikonoc 1950 byl až do své smrti internován ve svém bytě v arcibiskupské rezidenci a hlídán příslušníkem Státní bezpečnosti.
Od dob svých římských studií se zabýval problematikou unionistického hnutí.
Aktivně se účastnil unionistických sjezdů na Velehradě 1924,
1927,
1932,
1936,
byl i redaktorem sborníků z těchto sjezdů (Acta Conventus Velehradensii,
sv.
4–7).
Stál též u zrodu mezinárodní vědecké společnosti pro studium východní církve – Akademie velehradské a 1932–41 redigoval mezinárodní teologický časopis Acta Academiae Velehradensis a edici Opera Academiae Velehradensis (sv.
12–18).
Ve svých pracích objasňoval těsnou souvislost osudů metafyziky a lidstva.
Proti ohrožení metafyziky ze strany empirismu,
racionalismu,
Kantovy nauky a zejména soudobého pozitivismu stavěl „plný a souvislý soubor nauky filosofické podle metody a zásad ,
který měl sloužit co „nutná zbraň v přítomném boji o blaho lidstva“ (Osudy a vyhlídky metafysiky).
Také „osobnost“ viděl jako problém metafyzický; sledoval různé přístupy k němu v dějinách filozofie a směřoval k závěrům v tomistickém duchu: Pojem osobnosti ve scholastické filozofii vysvětloval staticko-dynamicky,
neboť dynamický stav,
tj.
úkony a jevy duševního života,
předpokládají nutně svůj princip – podstatu (Osoba v dějinném vývoji a významu).
Bibliografie:
◦
Bytnost milosti posvěcující,
1925;
◦ Osoba v dějinném vývoji a významu,
1929;
◦ Compendium philosophiae christianae,
1941.
Sborníky:
◦ Sb.
mezinárodních tomistických konferencí v Praze 1932,
ed.
M.
Habáň,
1933.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Osudy a vyhlídky metafyziky,
FR 1931;
◦ Rozchod s minulostí – rozvrat v přítomnosti,
FR 1932.
Literatura:
◦
F.
Kosatík: Olomoucký arcibiskup ThDr.
J.
M.,
SI 1981;
◦ F.
K.
(F.
Kosatík): Nekrvavý mučedník,
1990;
◦ V.
Vaško: Neumlčená 1–2,
1990;
◦ J.
Z.
Charouz,
Biskup – vyznavač.
J.
K.
M.
1888–1961,
1991;
◦ ČBS,
1992.
hp