Joseph Georg Meinert

* 22. 2. 1773 Litoměřice

† 15. 5. 1844 Bartošovice u Nového Jičína

Narodil se v německé měšťanské rodině soudce. Po ukončení gymnázia v Litoměřicích (1787) zapisoval v Praze filozofii a snad i práva. Od podzimu 1795 studoval jeden rok na univerzitě v Jeně. Po návratu získal místo vychovatele v rodině hraběnky Josefíny Pachtové, dcery hraběte Josefa von Mallabaila-Canal, známého botanika a zakladatele Kanálské zahrady v Praze. Po ukončení studia (1799, dizertace De notione idealium eorumque vi ad felicitatem hominum promovendam) usiloval o univerzitní kariéru. V r. 1801 se pokoušel nastoupit po prof. Seibtovi, který odcházel do penze a jemuž od r. 1799 vypomáhal s přednáškami z pedagogiky. Profesorem se stal až v r. 1806 po A. G. Meissnerovi; jeho vstupní přednáška měla název Rede über das Interesse der Aesthetik, Paedagogik, Geschichte der Gelehrheit und Philosophie. V l. 1801–02 vydával týdeník Der böhmische Wandersmann, zpravodaj pro kulturní, divadelní a vědecké dění, a v l. 1802–04 čtvrtletník Libussa, první kulturní revui v českých zemích. V r. 1811 byl penzionován pro onemocnění hrtanu. Žil pak většinou na statku hraběnky Pachtové v Bartošovicích. Zabýval se studiem středověkých listin, církevních dějin, dějin Moravy a numismatikou. Publikoval především ve vídeňských časopisech.

Vliv osvícenských myšlenek, s nimiž se M. seznamoval už na gymnáziu, podporovalo na univerzitě zvláště školení u K. H. Seibta. Prof. A. G. Meissner přispěl ke zvýšení M. zájmu o estetiku orientovanou na umění a prof. historie Ignác Cornova podnítil jeho zájem o českou historii a kulturu. Pobyt v Jeně prohloubil M. tíhnutí k romantismu. Proměny, kterými procházelo M. myšlení, lze sledovat i na jeho literární tvorbě. Ideály vlastenectví a humanismu jsou prodchnuty jeho básně ve studentském alamanachu Erstlinge unserer eunsamen Studenten (1792). Oblíbené byly zvláště jeho ódy An die Böhmen a Die Elbe, kterými se stal známým v pražských literárních kruzích. Mladistvím nadšením pro ideály osvícenského humanismu se vyznačují i jeho první příspěvky do Meissnerova časopisu Apollo (1793–97). Avšak již M. raná tvorba jeví pochopení pro romantismus, který později v jeho tvorbě i myšlení převažoval. Projevilo se např. již jeho účastí ve sborníku Lieferungen für Böhmen von Böhmen (1793–94), který byl vydán jako doklad loajality obyvatel českých zemí k rakouské monarchii v jejím tažení proti francouzské revoluci. Romantickou touhou po přírodě, samotě a klidu se svěřuje v ódě Skaliz; rejstřík romantický je i v básních Liebeslied eines Beduinen a Liebeslied einer Beduine (v Apollu 1797). Oslava monarchie a panovnického rodu, která rovněž patří k M. romantismu, je patrná zvláště z jeho „letákového umění“, z básní skládaných k významným událostem, slavnostem atp. Rovněž zbásnění otčenáše v duchu Klopstockově a Weinachtsgesang zapadají do M. romantického rejstříku. M. myšlenkový přechod od klasicismu, humanismu a osvícenství k romantismu je patrný i v jeho teoretické tvorbě. Rysy prvního typu myšlení vykazuje jak jeho dizertační práce, tak vstupní přednáška na univerzitě, pro druhý je nejvýznačnější kniha Der Fylgie (1817), tj. sbírka německých lidových písní z Kravařska. V úvodu M. naznačuje, že v lidové písni je možné nalézt duchovní rysy jistého lidského společenství, jejichž původ tkví hluboko v historii.

Bibliografie:
◦ Rede über das Interesse der Aesthetik, Paedagogik, Geschichte der Gelehrheit und Philosophie, 1807;
◦ Der Fylgie. Alte deutsche Volkslieder in der Mundart des Kühländchens, Wien – Hamburg 1817.

Literatura:
◦ E. Lemberg: Grundlagen des nationalen Erwachsens in Böhmen, 1932;
◦ J. Koscharek: J. G. M. Ein Lebensbild aus dem sudetischen Raum (dizertace na pražské německé univerzitě, Archiv UK, 605);
◦ F. Schwarz: J. G. M., Vlastivědný sb. okresu Nový Jičín, 1973.

ef