Josef Mikš

* 19. 4. 1853 Chvalkovice u Jaroměře

† 10. 9. 1923 Rokycany

Po univerzitních studiích v Praze nenachází v době krize vysokoškolské inteligence u nás místo a (po studiích ruštiny v Lipsku) odchází 1878 do Ruska. Tam působí na různých místech (od r. 1913 v Petrohradě) jako gymnaziální profesor (byl také učitelem G. V. Čičerina, prvního sovětského komisaře pro zahraniční věci). Po revoluci krátce přednáší na vysokoškolském pedagogickém učilišti v Novočerkassku. Začátkem 20. let se vrací do ČSR; je pověřen přednáškami o ruské filozofii na UK (připravuje se na ně v Masarykově knihovně), ale ještě před jejich zahájením umírá.

Do dějin českého myšlení se situuje nejprve jako jeden z prvých a zasvěcených propagátorů západoevropského myšlení. Ještě před odchodem do Ruska uveřejňuje obsáhlou stať Věda a filosofie se stanoviska positivismu (Osvěta 1878), v níž na základě širokých znalostí Comta a Milla i svých starších současníků Spencera, Baina, Taina, Littrého, Huxleye ad. obhajuje a propaguje pozitivistické „překonání sporu vědy s filozofií“. To podle jeho názoru předpokládá změnu předmětu filozofie ve smyslu překonání metafyziky s její „subjektivní metodou“ a vytvoření vědecké filozofie na základě přenesení „objektivní metody“ speciálních věd do filozofie. I v dalších svých pracích pokračuje v této pozitivistické orientaci (např. v pokuse o zhodnocení vztahu gramatiky a logiky: Koreň i poňatije, Petrohrad 1882) a svým způsobem ji rozšiřuje do dimenzí psychologie, etiky a filozofie dějin, avšak jeho zájem se přesouvá na pomezí filozofie a krásné literatury a teoretickofilozofický způsob výkladu ustupuje kulturně ideové esejistice. Pod pseudonymem Vojtěch Kalina píše o Renanovi, Tainovi, Nietzschovi (v časopise Osvěta); pobyt v ruském prostředí pak působí, že se více zaměřuje na osobnosti ruské kultury. Uveřejňuje články o Dostojevském, Bělinském, o filozofii L. N. Tolstého a – převážně v ČM – filozofické portréty Solovjova, Radiščeva, Trubeckého, koncipuje širokou monografii o Gercenovi, kterou ovšem nedokončil; také jeho pokus o výklad vývoje ruské filozofie se nedostal za její začátky (osvícenství, vliv německé filozofie, počátky pozitivismu). Ale i tak byl ve své době naším největším znalcem ruské filozofie a kultury.

Bibliografie:
◦ Koreň i poňatie, Petrograd 1882 (zkráceně Revue de linguistique, 1884).

Časopisecké příspěvky:
◦ Věda a filosofie se stanoviska positivismu, Osvěta 1876;
◦ F. M. Dostojevskij, Osvěta 1881;
◦ O filosofii hraběte Lva Tolstého, Nesmiřitelný skeptik. Taine filosof, historik a kritik, Radostný skeptik (O Renanovi), Osvěta 1893;
◦ Bedřich Vilém Nietzsche, obraz kulturní a psychologický, Osvěta 1897;
◦ Filosofie na Rusi, ČM 1900–1902;
◦ Památce A. N. Radiščeva, M. M. Filipov, B. N. Čičerin, ČM 1904;
◦ Herzen, ČM 1909, 1911, 1912, 1913.

Literatura:
◦ F. Krejčí: J. M., ČM 1913, 1923;
◦ J. Cetl: Český pozitivismus, 1981.

jc