Václav Bolemír Nebeský

* 18. 8. 1818 Nový Dvůr u Kokořína

† 17. 8. 1882 Praha

Po maturitě na litoměřickém gymnáziu (1836) studoval na pražské univerzitě, nejdříve na FF, potom na LF. V l. 1843–46 žil ve Vídni, kde po roce zanechal studia a stal se domácím učitelem. (Jeho Listy z Vídně, které posílal do Květů a České včely, bývají označovány za první pokusy o český fejeton.) Po návratu do Prahy přijal místo vychovatele v rodině prezidenta Českého muzea, vlastenecky smýšlejícího rytíře Jana Norberta z Neuburka. V r. 1848 byl členem Národního výboru, podílel se na přípravě a jednáních Slovanského sjezdu a jako poslanec říšské rady se zúčastnil vídeňského a kroměřížského sněmování. Názorově stál blízko F. Palackému a K. Havlíčkovi Borovskému; dokládají to i jeho příspěvky v Národních novinách (v jejichž redakci krátce působil). O událostech r. 1848 napsal v článku Od 11. března do 11. června (ČČM 1848). V r. 1849 se habilitoval z dějin řecké a české literatury, avšak s přednášením nezačal. R. 1850 se po J. E. Vocelovi stal redaktorem Muzejníku (do r. 1861), r. 1851 sekretářem Českého muzea a správcem muzejní pokladny; v r. 1874 zaměstnání pro těžkou chorobu opustil. V r. 1848 byl zvolen mimořádným a r. 1872 řádným členem KČSN; do onemocnění byl činný i v Matici české, Umělecké besedě, Sboru pro postavení Národního divadla.

Po příchodu do Prahy se zapojil do českého kulturního života; přátelsky se stýkal s Jablonským, Tylem, Erbenem, Havlíčkem, Sabinou, od r. 1843 s B. Němcovou. Jeho stálou láskou byla poezie. Měl rád staré Řeky, Goetha, Heina, Lenaua, Byrona, Mickiewicze, Slowackého, Puškina, z domácích oceňoval umělecký talent a modernost Máchovu. Svou první publikovanou báseň Píseň hrobní (1836) podepsal i jménem „Bolemír“: mělo symbolizovat jeho základní životní pocit. N. básně (psal je do poloviny 40. let) jsou spíše filozofickými reflexemi nad životem a jeho smyslem, dějinami a jejich směřováním, přírodním děním atp. V Protichůdcích (1844) dává v básnické konfrontaci zvítězit tomu, který v souladu s duchem dějin pomáhá orientovat svět na cestu pokroku. Od r. 1841 uveřejňoval ve Vlastimilu, Květech aj. referáty o nových knihách, v nichž se snažil prosazovat náročnější umělecká kritéria. Od r. 1845 psal do ČČM studie o starší české literatuře. V článku Příspěvky k historii literatury české (1847) hájil názor, že každé literární dílo má být vykládáno „v organickém spojení s celým duchem tehdejším“ a že na ně nemají být kladena „měřítka všeobecné idey absolutní, buď estetiky, buď jiné vědy, do jakého oboru právě patří“ (s vědomím, že i tato idea je zase jen „výrostek věku“); v tom případě se historie literatury stává „historií duševního života lidí“. Názor, že národní literaturu lze odborně hodnotit jen se stálým ohledem k tvorbě cizí, ho vedl k analýzám a k propagaci díla předních osobností světové kultury; např. v Shakespearovi viděl vzor i pro českou dramatickou práci. Odborné studie psal o starořecké kultuře, v níž spatřoval základ veškeré evropské vzdělanosti; překládal z Aischyla (Prométheus, 1862; Eumenidy, 1862), Aristofana (Rytíři, 1850; Acharnští, 1849; Žáby, 1870), z římské literatury přeložil Plauta a Terentia. Důležitou a zajímavou větev literatury viděl v „literatuře lidu“. Některé jeho články (Literatura lidu, Osiřelo dítě, Prostonárodní písně a říkadla aj.) jsou první příspěvky k rozborům národně-psychologickým a sociologickým (studoval např. práce Steinthalovy, Lazarusovy). O zásluhách N. o rozvoj české literatury se s uznáním vyslovovali už např. Palacký a Šafařík, později Hálek, Neruda, Vrchlický, Arbes aj. S N. zaměstnáním v 50. a 60. letech souvisí jeho spis Dějiny Musea království českého (1868) a také „otevřené psaníčko“ I. J. Hanušovi Aristarchus redivivus (anonymně vydané v r. 1858), tj. odpověď na Hanušovy nepříznivé poznámky z Kritische Blätter o N. působení v redakci ČČM a v muzeu vůbec.

Filozofií samou se zabýval jen v článku Několik slov o filosofii (ČČM 1846), v němž reagoval na diskuse o významu německé literatury, zvláště filozofické (na Fidrmucovu poznámku v ČČM 1844). Ve filozofii spatřoval jednu „z nejpotřebnějších věd“, neodmyslitelnou součást národní vzdělanosti: „Zásluhy filozofie jen ten uzná, kdo oceniti chce a umí velké dary národu a lidstvu: vědomí sebe sama, pravdu, právo, mužnou samostatnost a světlo ducha. A to pravá filozofie vždy hájila.“ Moderní filozofii mu představovali na prvním místě Schelling, Fichte, Hegel, Herder. Odmítal názor o nefilozofičnosti Slovanů a zamýšlel se nad úkoly k „doplnění a zacelení mezer povstalých smutnými osudy zašlých staletí“.

Bibliografie:
◦ Protichůdci, 1844;
◦ Dějiny Musea Království českého, 1868;
◦ O literatuře, ed. M. Heřman, 1953.

Časopisecké příspěvky:
◦ Několik slov o filosofii, ČČM 1846;
◦ Příspěvky k historii literatury české, Literatura lidu, Alexandreis česká, Mastičkář, ČČM 1847;
◦ Od 11. března do 11. června, ČČM 1848;
◦ Stará literatura česká, ČČM 1850;
◦ W. Shakespeare, ČČM 1851;
◦ Tragické básnictví Řeků, ČČM 1853;
◦ O španělských romancích, ČČM 1856;
◦ Calderon de la Barca, ČČM 1858;
◦ O novořeckém národním básnictví, ČČM 1863.
Květy, Vesna, Česká včela, Česká beseda, Věnec, Vlastimil.

Překlady:
◦ Aristofanes: Acharnští, 1849;
◦ Aristofanes: Rytíři, 1850;
◦ Aischylos: Prométheus, 1862;
◦ Aischylos: Eumenidy, 1862;
◦ Novořecké národní písně, 1864;
◦ Kytice ze španělských romancí, 1864 (s J. Čejkou);
◦ Aristofanes: Žáby, 1870;
◦ Terentius: Bratří, 1871;
◦ Plautus: Pleníci, 1873.

Literatura:
◦ J. Hanuš: Život a spisy V. B. N., 1896 (s bibliografií N. nebásnických prací);
◦ J. Voborník: Výklad N. Protichůdců, Sborník filologický 1911;
◦ Dopisování Jana Krouského a jeho přátel, ed. J. V. Šimák, 1932;
◦ K. Krejčí: N., Štulc, Bendl, sb. Přátelský kruh B. Němcové, 1946;
◦ K. Dvořák: Doslov ke knize V. B. N. O literatuře, 1953;
◦ J. Vlček: Z dějin české literatury, 1960.

hp