Stanislav Kostka Neumann

* 5. 6. 1875 Praha

† 28. 6. 1947 Praha

Krátce studoval na gymnáziu v Žitné ulici, kde vydával časopisy Vlast (1891) a Slávia (1892), a na obchodní akademii. Sblížil se s pokrokovým hnutím mládeže počátku 90. let a stal se jeho aktivním představitelem. V Pokrokových listech (1893) zahájil vlastní žurnalistickou dráhu. Navštěvoval Politický klub dělnictva v Čechách, k němuž ho přitahovala idea „českého pokrokového socialismu“. R. 1893 byl odsouzen v procesu s „Omladinou“ ke 14 měsícům vězení. Od pol. 90. let spolupracoval s Moderní revuí, k níž ho poutalo symbolisticko-dekadentní zaměření, její individualismus, aristokratismus a radikalismus postojů vůči „oficiální societě“. Jeho anarchistické stanovisko se profilovalo v jím vydávaném Novém kultu (1897–1905). Stal se výraznou osobností anarchistického hnutí. Vydával i samostatné publikace (Knihovna Nového kultu, Knihovna revolucionářů) a kalendáře s původními i přeloženými pracemi. Ve Vídni a později na Moravě řídil Anarchistickou revui (1905), spolupracoval s Moravským krajem (1906–07) a s pražskými i severočeskými anarchistickými listy Omladina (1905–07), Práce (1905–07), Komuna (1907–08), Zádruha (1909–14). R. 1915 byl odveden a válku do r. 1917 prodělával na Balkáně, posléze v nemocničním ošetření v Praze. Od r. 1918 redigoval časopis Červen (1918–21), který věrně odráží jeho poválečné myšlenkové proměny. Zapojen ve Federaci českých anarchistů-komunistů vstoupil s ostatními anarchisty do Československé strany socialistické (1918), pro její radikální program z r. 1918. Stal se členem Revolučního národního shromáždění (1918). R. 1919 přijal jmenování do funkce na ministerstvu školství a jako poslanec pracoval v kulturním výboru parlamentu. Když se nesplnila očekávání vkládaná do socialistické strany, vystoupil z ní a požádal o zproštění funkce na ministerstvu (1920). Postupné revidování zásad anarchismu a seznamování se s Leninovými články přivedlo N. k akceptování leninského komunismu. Organizoval komunistické skupiny na českém severu a stal se místopředsedou Ústřední rady Svazu komunistických skupin, za který se účastnil zakládání komunistické strany (1921). V Červnu publikoval (od r. 1919) Leninovy texty, v Edici Června překlad Státu a revoluce (1920). Po založení Proletkultu (1922) se stal jeho sekretářem a redaktorem jeho časopisu. Psal i do Rudého práva (od r. 1920), Trnu (1924), Komunistické revue (1924), Nejedlého Varu (1924–25); řídil časopis Reflektor (1925). Orientoval se na proletářskou kulturu a promýšlel její teoretické základy. Ve druhé pol. 20. let psal popularizační kulturně historické, sociologické a etnologické cykly. V r. 1929 byl vyloučen z komunistické strany pro nesouhlas s její bolševizační orientací. Tehdy publikoval v Tvorbě, Rudém právu, Lidových novinách, Lidové kultuře, Učitelských novinách aj., stal se vedoucím redaktorem časopisu Levá fronta (1930–31); psal zejména o otázkách socialistické tvorby a socialistického realismu. V r. 1938 mu bylo obnoveno členství v komunistické straně. Její kulturní politiku aktivně prosazoval i po r. 1945, kdy přispíval do Tvorby, Rudého práva, Kulturní politiky. Paralelně se svou publicistickou, literárně kritickou a sociálně politickou činností vydával četná básnická díla.

V samém počátku N. myšlenkového vývoje byla aktivita v pokrokovém hnutí 90. let 19. století s jeho odporem vůči mladočeské politice i se vzrůstající distancí k sociální demokracii. Podněty a výraz pro svůj radikalismus nalezl v aristokratické symbolisticko-dekadentní orientaci Moderní revue (zal. r. 1894), byla mu „krajní levicí duchovní a literární“. Výrazný vliv měly názory F. Nietzscheho, který pro generaci 90. let představoval symbol vzpoury, revolty i úsilí o novou renesanci a přitahoval svým individualismem a antiklerikalismem. Odezvu měl rovněž S. Przybyszewski se svým kultem satanismu a erotismu, což se promítlo zejména v N. básnické tvorbě. Politicky formující byly pro N. názory teoretiků anarchismu svým radikalismem a zpočátku zejména individualismem (M. Stirner, A. Retté, Zo d' Axa), později představitelé komunistického anarchismu (P. Kropotkin, J. Grave). Filozofickou a sociálně politickou orientací konce 90. let a přelomu století byl individualistický anarchismus (v hnutí dobově označovaný jako neodvislý socialismus), odmítající každý stát, parlamentarismus, boj politických stran, aktivně vystupující proti nacionalismu i dobovému vlastenčení, proti klerikalismu i náboženství. Idea anarchie znamenala „souhrn politicko-sociálních a mravních poznatků, založených na požadavku neomezené svobody individua“ (1897). Anarchismus pro N. představoval úsilí o univerzální emancipaci společnosti založené na úplné svobodě každého individua. Filozoficky se N. pokoušel nalézt své stanovisko v syntéze tří dosud jednostranně akcentujících směrů: romantismu, který „zdvihl právo fikce proti realitě a vnější pravdu individua proti prostředí“, pozitivistického naturalismu, který „zdvihl realitu proti fikci, prostředí proti individuu“, a „krajních směrů moderních, (jež) zdvihly opět individuum s jeho pravdou vnitřní, proti prostředí a vnější realitě“. N. angažovanost v anarchistickém hnutí postupně korigovala aristokratickou a individualistickou výlučnost myšlenky motivované zejména uměleckou svobodou, postojem etickým i estetickým. Jeho teoreticko-praktický postoj se vyvíjel směrem k sociální zainteresovanosti, ke kolektivistickému, resp. komunistickému anarchismu, reprezentovanému zejména P. Kropotkinem a J. Reclusem. K základnímu obsahu tohoto postoje patřil požadavek radikální emancipace společnosti sociální revolucí, „dokonalým převratem společnosti ve smyslu volného, anarchistického komunismu“ (1902). Se stejnou rozhodností odmítal ideologii a praxi všech politických stran, včetně sociálně demokratické, neboť „státotvorný, autoritářský a parlamentní socialism ... ohlupuje a znemravňuje četné své přívržence“ (1902). S odstupem myšlenkové a prakticko-politické zkušenosti shrnul N. své postoje v sérii časopiseckých statí, jež pak vydal v souboru Socialismus a svoboda (1909). V syntetizující podobě formuloval základní stanoviska svého komunistického anarchismu, jehož ústředním pojmem je svoboda. Přišel s myšlenkou „českého socialismu“ jako konkretizací anarchismu v českém prostředí s jeho národnostní otázkou a charakterizoval ho jako kulturní, pokrokový, racionální a nedogmatický. Současně s tím a vedle vlastního básnického díla se věnoval i teoretickým otázkám umělecké tvorby, místa umění a umělce ve společnosti (soubor Přede dveřmi Pantheonu, 1911). Jeho přírodní materialismus, motivovaný moravským pobytem (Řečkovice a Bílovice nad Svitavou), se utvářel v kontrastu s městským prostředím Prahy, jejího společenského a politického života. Když se formovala česká předválečná avantgarda, usiloval o orientaci v soudobém umění a o nalezení „soudobé krásy“. Uchvátila ho tehdy také filozofie Bergsonova. Své názory shrnul v souboru Ať žije život (1920).

Ve spojitosti se sociálně politickým vývojem se zabýval i otázkami umění. Kolem Června soustředil mladou uměleckou generaci, která se hlásila k socialismu a proletářskému umění. Prizmatem anarchismu sledoval soudobou uměleckou a politickou situaci, avšak připouštěl v něm jistý kompromis: bázi národního státu. A očekával socialistickou přeměnu československé společnosti. Současně věnoval pozornost ruské revoluci a snažil se diferencovat mezi jejím smyslem, jenž akceptoval, a formou, kterou odmítal (1919). Dosud jasně diferencoval mezi hlavními proudy moderního socialismu: směrem autoritářským („bolševism“) a směrem svobodářským („komunism volný“), k němuž se hlásil (1919). Přes dobové opojení národním státem odmítal nacionalismus. Stále výrazněji se však jako problém ukazovala praktická otázka socialismu: může-li se idea anarchismu (komunismu svobodářského) realizovat vedle stávající reality komunismu autoritářského (státně socialistického), či je-li možné najít smír mezi oběma (1919). Již v r. 1919 uznával N. oprávněnost i jiných koncepcí socialismu. Připouštěl, že sociální demokracie je „relativně nejsocialističtější“ a konečně se vyslovil pro leninský socialismus, „třebaže je tak nepřátelský anarchistické ideologii“. N. negoval veškeré své anarchistické postoje: „Jen metodou ruského komunismu na podkladě marxistickém možno socialismu přejíti od teorie k činům“ (1921). V dalším vycházel z této politické a světonázorové pozice. Zabýval se otázkami proletářské kultury a proletářského umění, vztahem komunismu a umění v průmyslové civilizaci, umění a společnosti. Jeho pojetí této problematiky se utvářelo pod vlivem myšlenek Gorkého, Lenina, Lunačarského a Majakovského. Orientoval se na kulturně politickou, literárně estetickou a literárně kritickou publicistiku a rozpracovával teorii socialistického realismu. Ve druhé pol. 20. let se věnoval více vlastní literární tvorbě a psaní popularizačních kulturně historických, sociologických a etnologických prací (Dějiny lásky, 1925–27; Maximilian Robespierre, 1927; Francouzská revoluce, 1929–30; Dějiny ženy, 1931–32). Vracel se i k námětům memoárového charakteru (Vzpomínky, 1931). Ve 30. l. zůstávala v centru jeho pozornosti otázka dobových sociálních konfliktů, důraz na vlastní angažovaný postoj umělce na straně dělnictva, odmítání intelektualismu a obhajoba ruské politické reality před kritikou stalinského teroru (Československá cesta, 1934–35; Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Od počátku 20. let, kdy se přihlásil k marxismu, setrval až do konce svého života na politické pozici komunismu a z tohoto zorného úhlu rozvíjel i své kulturně politické, literárně estetické a literárně kritické názory.

Bibliografie:
◦ Socialismus a svoboda, 1909 (Stati a projevy II, 1966);
◦ Přede dveřmi Pantheonu, 1911 (Stati a projevy III, 1969);
◦ Politická episoda, 1911 (Stati a projevy III, 1969);
◦ Ať žije život! 1920 (Stati a projevy IV, 1973);
◦ Krise národa, 1930;
◦ Vzpomínky, 1931;
◦ Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí, 1937;
◦ Umění a politika I, Sebrané spisy 19, 1953;
◦ Umění a politika II, Sebrané spisy 20, 1956;
◦ Stati a projevy I (1893–1903), Spisy 2, 1964;
◦ Stati a projevy II (1904–07), Spisy 4, 1966;
◦ Stati a projevy III (1908–11), Spisy 5, 1969;
◦ Stati a projevy IV (1912–17), Spisy 7, 1973;
◦ Stati a projevy V (1918–21), Spisy 9, 1971;
◦ Stati a projevy VI (1922–29), Spisy 11, 1976;
◦ Stati o umění a politice, 1979.

Literatura:
◦ F. Kautman: S. K. N.: Člověk a dílo (1875–1917), 1966;
◦ J. Lang: Neumannův Červen, 1974;
◦ V. Tomek: Ideologie českého anarchismu, 1988;
◦ Antologie, 1989;
◦ V. Tomek: Český anarchismus 1890–1925, 1996.

vt