Pavel Novgorodcev

* 28. 2. 1866 Bachmut (Ukrajina)

† 23. 4. 1924 Praha

Studoval na Moskevské univerzitě, v l. 1886–96 absolvoval řadu studijních pobytů ve Francii a Německu, zvláště ve Freiburgu. V r. 1897 se habilitoval, 1902 byl jmenován profesorem Moskevské univerzity. V r. 1911 odešel z univerzity na protest proti omezování akademických svobod, vrátil se na jaře 1917. V emigraci žil od r. 1920, usadil se v ČSR, kde byl spoluzakladatelem (a děkanem) Ruské PF v Praze. Tento ruský právní filozof a teoretik byl vedoucí osobností tzv. moskevské školy jurisprudence, představitelem nové generace ruských liberálních myslitelů důsledné demokratické orientace.

Patří v celoevropském měřítku mezi první teoretiky, kteří podali kritiku koncepcí státu založených na učení Hegela a předhegelovských myslitelů, jako koncepcí dávajících státu příliš mnoho kompetencí na úkor jednotlivé osobnosti. Proti tradičnímu liberalismu pak dovozoval, že sociální nerovnost neplyne z přirozené nerovnosti individuí, nýbrž z nedokonalosti institucí vytvářených lidmi. Tyto instituce musí být neustále zdokonalovány, mj. cestou práva. Tak se druhým velkým tématem N. stala otázka sociálních a materiálních garancí rovnosti občanů, v jejím rámci zejména analýza „práva na důstojnou lidskou existenci“. Navázal na Solovjovovu obecně antropologickou formulaci a nastínil juristickou formulaci této otázky jako paralely k právu na svobodu smýšlení, svobodu víry apod., tj. právně negovat cestou zákonů takové podmínky, které plně vylučují možnost důstojné lidské existence. Cílem je tedy juristická negace poměrů, za nichž se individuum mění v „toulavého psa bez známky“. Pro každou konkrétní společnost je možné a nezbytné najít a juristicky formulovat hranice, za nimiž začíná nepřípustný extrém, tento extrém poté vyloučit na základě konkrétních jednotlivých právních norem (a nikoli mnohoslibných deklarací). Proti iluzím o „aktuální realizaci blaha“ cestou usnesení s okamžitou platností N. staví úkol dlouhodobého reformního rozvoje, zaměřeného na důslednou realizaci garancí ochrany osobnosti pro každé individuum. Posléze N. zkoumal historickou roli sociálního ideálu. Ilustroval historický krach sociálních ideálů a zavrhoval rovněž pokusy o oživení tradičních politických ideálů, jakožto neméně falešných a historicky již dříve selhavších. Politický i sociální ideál připouštěl pouze za podmínky jejich transponování do nekonečna v budoucnu; v jakémkoli jiném případě bude důsledkem zotročení osobnosti nebo její exkomunikace. Do centra politiky se musí postavit princip nekonečného rozvoje osobnosti, jakéhokoli a každého individua, které nikdy nesplyne se společností. Namísto sociálních a politických ideálů je třeba rozvíjet politiku naprosto reálných věcí a jednotlivých sociálních reforem, na základě práva, při garantování svobodné osobnosti. Sociální a politické ideály je třeba vyloučit z dějin jakožto pokusy zastavit dějiny. Snaha je realizovat končí nevyhnutelně v prakticky iracionální podobě. Svým přístupem k uplatňování práva v politice směřuje k obdobným cílům jako český politický realismus, byť masarykovským východiskem je především uplatňování morálky v politice. Pro tuto souvislost nacházel N. značný ohlas v našem prostředí a posléze silně ovlivnil řadu našich meziválečných politických myslitelů, výrazně E. Beneše.

Bibliografie:
◦ Istoričeskaja škola juristov, Moskva 1896;
◦ Istorija novoj filosofii prava, Moskva 1900;
◦ Kant i Gegeľ v jich učenijach o prave i gosudarstve, Moskva 1901;
◦ O zadačach sovremennoj filosofii prava, S.-Peterburg 1902;
◦ Boris Nikolajevič Čičerin, Moskva 1905;
◦ Krizis sovremennogo pravosoznanija, Moskva 1909;
◦ Vveděnije v filosofiju prava I–II, Moskva 1909;
◦ Pravo na dostojnoje suščestvovanije (s J. Pokrovským), Moskva 1910;
◦ Lekcii po istorii filosofii prava, Moskva 1912;
◦ Političeskije idealy drevněgo i novogo mira I–II, Moskva 1910, 1913, 2. vyd. Moskva 1919;
◦ Ob obščestvennom iděale I, Petrograd 1917, 3. vyd. Berlin 1921, 6. vyd. Moskva 1991;
◦ Iz lekcij po istorii filosofii prava I–II, 1922, 1923.

Sborníky:
◦ Pravo na dostojnoje čelovečeskoje suščestvovanije, O prave na suščestvovanije, S.-Peterburg (nedat.);
◦ Über die eigentümlichen Elemente der russischen Rechtsphilosophie, Philosophie und Recht II, 1922–23.

Časopisecké příspěvky:
◦ Ideja prava v filosofii V. S. Solovjova, Voprosy filosofii i psichologii 1901;
◦ Gosudarstvo i pravo, Voprosy filosofii i psichologii 1904;
◦ Sovremennoje položenije i problemy jestětstvennogo prava, Juridičeskij Vestnik 1913.

Literatura:
◦ G. D. Gurvič: Prof. P. I. N. kak filosof prava, Sovremennyje zapiski XX, Paris 1924;
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1;
◦ Edvard Beneš a středoevropská politika, 1997.

vg