Josef Novotný

* 5. 10. 1872 Topol u Chrudimi

† 16. 4. 1926 Olomouc

Gymnázium absolvoval v l. 1883–91 v Chrudimi. V l. 1891–95 studoval bohosloví na diecézním učilišti při biskupském semináři v Hradci Králové; 25. 8. 1895 byl vysvěcen na kněze. V l. 1895–96 byl sekretářem a ceremoniářem královéhradeckého biskupa Eduarda Brynycha (1846–1902), jehož aktivitám později věnoval práci Biskup Brynych. Životopisné črty (1923). Teologická studia zakončil v r. 1901 na UK doktorátem z teologie. Působil na biskupském semináři a bohosloveckém diecézním učilišti v Hradci Králové, nejprve (1901–02) jako vicerektor pro péči o ústavní kázeň, v l. 1902–24 jako profesor morální teologie. Zastával četné církevní funkce, např. byl církevním cenzorem, od r. 1906 členem zkušební komise pro střední školy, r. 1908 přísedícím a později soudcem prosynodálního církevního soudu, r. 1910 a znovu 1921 prosynodálním examinátorem, r. 1912 radou diecézního manželského soudu. Byl též čestným radou biskupské konzistoře a čestným papežským komořím (msgre). Řádným univerzitním profesorem Cyrilometodějské TF v Olomouci byl jmenován 12. 3. 1924 a v l. 1924–26 zde přednášel etiku.

Filozofická aktivita N. souvisí s dobovým úsilím novotomistické a novoscholastické teologie. Jako autor byl většinou nepůvodní a své četné brožury, knihy a články (v časopisech Obnova, Štít, ČKD, Časové úvahy) věnoval především vztahu katolicismu k materialistické a pozitivistické filozofii a vědě, k nenáboženské morálce a mravnímu relativismu a k nekatolickým konfesím a spiritismu. V pracích Světem k Bohu, Víra a věda o původu světa a Víra a věda o původu člověka odmítá, že by katolická církev bránila pokroku vědy, uvádí zásluhy středověkých klášterů o uchování evropské vzdělanosti, současně však kritizuje např. soudobé evolucionistické teorie a za vědeckou pokládá jen takovou činnost, která svými výsledky neodporuje teologii a Bibli, protože podle jeho názoru dvojí pravda neexistuje. Polemizuje i s Masarykovým postojem ke katolicismu (Útok prof. Masaryka na církev katolickou odrazil Josef Topolský). Navíc církev má „zkoumati a zapovídati knihy víře a mravům nebezpečné“ (Index a věda). Přesvědčení o mravním poslání katolické víry a církve vyjádřil v kritice nenáboženské morálky, která odstranila potřebnou vnější autoritu. Kantova autonomní morálka podle něho selhává, protože všeobecnost mravního řádu vyžaduje všeobecný základ – Boha. Domníval se, že mravní relativismus je dále vyvoláván oslabováním vlivu katolicismu na výchovu a školství, a napadal Volnou myšlenku a laickou morálku (Laická morálka, Mravnost a náboženství, Občanská výchova dle „pokrokových učitelů“). Problematikou svobodné vůle se zabýval ve spisech Člověk bez svobodné vůle? a Víra a věda o původu světa; důkazy nesmrtelnosti duše (Víra a věda o cíli člověka) nachází v lidské přirozenosti, v touze po úplném štěstí, celé pravdě a mravní dokonalosti a spravedlnosti. Značnou pozornost věnoval kritice spiritismu, ve kterém spatřoval nebezpečí pro udržení jednoty katolické církve.

Bibliografie:
◦ Spiritismus zdokonalením křesťanství? 1909;
◦ Index a věda, 1910;
◦ Člověk bez svobodné vůle? 1912;
◦ Světem k Bohu, 1914;
◦ Bůh Stvořitelem, Pánem světa, 1916;
◦ Učení spiritistů a jeho poměr ke křesťanství, 1916;
◦ Víra a věda o původu světa, 1920;
◦ Laická morálka, 1920;
◦ Spiritismus, 1921;
◦ Mravnost a náboženství, 1921;
◦ Občanská výchova dle „pokrokových učitelů“, 1923;
◦ Biskup Brynych. Životopisné črty, 1923;
◦ Víra a věda o původu člověka, 1925;
◦ Víra a věda o cíli člověka, 1928.

Časopisecké příspěvky:
◦ Možno-li spiritismus nazvati zdokonalením křesťanství? ČKD 1906;
◦ Zjevy spiritistické a různé pokusy vysvětliti příčinu zjevů těch, ČKD 1907;
◦ Útok prof. Masaryka na církev katolickou odrazil Josef Topolský, Časové úvahy 1907;
◦ Různé pokusy vysvětliti příčinu zjevů spiritistických, ČKD 1908;
◦ O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních, ČKD 1909;
◦ Má člověk svobodnou vůli? ČKD 1910–12;
◦ Za svobodu svědomí, ČKD 1912–19;
◦ Učení spiritistův a poměr jeho ke křesťanství, Časové úvahy 1914.

Literatura:
◦ F. Hrachovský: Pramenná heuristika křesťanské filosofie v Čechách a na Moravě, 1916;
◦ F. Hrachovský: Soupis rukopisů, knih a prací v časopisech z morálky, 1919;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Cz. Głombik: Český novotomismus třicátých let, 1995.

jz