Ondřej z Brodu

* ok. 1364

† 15. 10. 1427

Andreas de Broda. – Pocházel z Českého Brodu, studoval na pražské univerzitě, r. 1384 dosáhl gradu bakaláře svobodných umění, r. 1387 se stal mistrem svobodných umění, r. 1396–97 působil jako děkan artistické fakulty. Před r. 1409 byl kvodlibetářem. Krátce studoval práva (1398) a poté teologii, r. 1408 se stal doktorem teologie a působil jako profesor teologie na katedře při pražské katedrále. R. 1407 se stal vicekancléřem univerzity a téhož roku byl zvolen rektorem univerzity. Pražskou univerzitu zastupoval r. 1409 na koncilu v Pise. Patřil k předním představitelům boje o českou většinu na univerzitě, dovršeného Dekretem kutnohorským. Kněžské svěcení přijal před r. 1395, postupně držel několik far, byl arcijáhnem olomouckým, od r. 1409 kanovníkem pražským a od r. 1412 kanovníkem kapitul vyšehradské a Všech svatých. Ve svých kázáních v Betlémské kapli, kde působil na přelomu 14. a 15. století patrně jako druhý kazatel, ale i na synodě r. 1403 vystupoval jako přísný mravokárce, vždy však zůstával na církevních pozicích. Zpočátku ho vázalo přátelství s o něco mladším kolegou Janem Husem, toto přátelství se však rozpadlo a O. dokonce později přispěl ke kostnickým žalobám na Husa, třebaže se sám koncilu neúčastnil. Ostře vystupoval proti působení viklefismu v Čechách, angažoval se v boji proti remanenčnímu učení a byl členem komise, která dala podnět ke spálení Viklefových spisů v Praze r. 1410. Když začal r. 1414 Jakoubek ze Stříbra hlásat nutnost přijímání pod obojí způsobou a přistoupil s některými druhy k praktickému utrakvismu, vystoupil O. jako nejrozhodnější zastánce přijímání pod jednou způsobou a nejhorlivější Jakoubkův odpůrce. R. 1417 tedy musel opustit Prahu a r. 1421 odešel do Žitavy. Zdravotní stav (oční choroba) mu nedovolil přijmout místo na univerzitě v Rostocku, uchýlil se však na univerzitu do Lipska a zde v exilu zemřel.

Nejvýznamnějším O. filozofickým dílem je jeho vystoupení jako kvodlibetáře patrně r. 1407 nebo 1408. Z kvodlibetu se však zachoval pouze O. úvodní projev, v němž rozpracovává principální kvestii Utrum summa Dei sapiencia, cuius legem eternam participant omnia alia agencia, omnem veritatem possibilem distinctissime, unico actu simplicissimo, per eius puram essenciam in propria forma congnoscit (Zda nejvyšší Boží moudrost, na jejímž věčném zákoně mají účast všechny ostatní činné síly, poznává skrze svoji čistou bytnost veškerou možnou pravdu v její vlastní formě, distinktně a jediným prostým aktem). O. incepce dobře vypovídá o jeho filozofickém vzdělání – vedle Aristotela cituje např. Sokrata, Platona, Cicerona, Averroa, Roberta Grosseteste. Z působení na TF známe jeho výklady k epištolám sv. Pavla, nedochovala se však jeho lektura k Lombardovým Sentencím. Ve svých kázáních v Betlémské kapli (Prothemata sermonum super epistolas et evangelia dominicis diebus) ostře tepal nešvary ve společnosti a nezůstával nevšímavý ani ke kritickým jevům v církvi. Jako horlivý stoupenec reformních snah v církvi pak ještě důrazněji vystoupil při synodálním kázání Testimonium Christi confirmatum est in vobis r. 1403. V období bojů proti viklefismu vytvořil traktát proti remanenci (zaslaný arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka – Epistula ad Zbynkonem, archiepiscopum Pragensem, cum tractatu contra errorem remanencie), namířený proti Stanislavovi ze Znojma nebo proti Jakoubkovi ze Stříbra, v němž podle Dunse Scota definuje transsubstanciaci jako úplný přechod jedné substance v druhou, vychází z řady církevních spisovatelů a zdůrazňuje magisterium církve. Proti Stanislavovu žáku Husovi napsal spis Contra obiecciones Hussonitarum, který inicioval výměnu listů mezi Husem a O. (1413, 1414). V l. 1414–15 vedl polemický boj s Jakoubkem ze Stříbra o přijímání z kalicha, z nějž vzešla řada jeho protiutrakvistických děl (nejvýznamnější traktáty De sumpcione venerabilis preciosique corporis ac sanguinis Domini nostri Iesu Christi a Contra communionem calicis). Proti Jakoubkovým argumentům Ježíšova ustanovení a příkazu kalicha a důrazu na praxi prvotní církve vyzvedá příkaz duchovního přijímání, ustanovení kalicha pouze pro kněze a nikoliv pro laiky a právo církve měnit způsob podávání svátosti. Své protiutrakvistické názory shrnul ještě v traktátu Nisi manducaveritis. V exilu (patrně ok. r. 1422) vytvořil své poslední větší dílo Visiones Ioannis, archiepiscopi Pragensis, et earundem explicaciones alias Tractatus de origine Hussitarum, v němž interpretuje husitství jako povstání obecného lidu a drobné šlechty, které vyprovokovali viklefští kněží a mistři a které podporují světští páni, toužící po církevním majetku. Nositelem odboje je podle O. městské řemeslnictvo.

Bibliografie:
◦ Většinu O. prací vydal J. Kadlec: Studien und Texte zum Leben und Wirken des Prager Magisters Andreas von Brod, Münster 1982;
◦ Tractatus de origine Hussitarum, J. Kadlec: Traktát mistra O. z Brodu O původu husitů, 1980, český př. O vzniku husitství, Výbor z české literatury doby husitské I, 1963 (část).

Literatura:
◦ J. Pekař: Žižka a jeho doba I, 1927;
◦ J. Macek: Tábor v husitském revolučním hnutí I, 1952;
◦ J. Tříška: Literární činnost, 1967;
◦ J. Kadlec: Reformní postila a synodální kázání mistra O. z Brodu, Studie o rukopisech 1977;
◦ J. Kadlec: Literární polemika mistrů Jakoubka ze Stříbra a O. z Brodu o laický kalich, AUC – HUCP 1981;
◦ P. Spunar: Repertorium, 1985.

hk