František Palacký

* 14. 6. 1798 Hodslavice

† 26. 5. 1876 Praha

Narodil se na Valašsku, v prostředí protestantů, kteří uhájili svou víru po celou dobu pobělohorskou. Vystudoval v Trenčíně a Bratislavě a v jejím okolí pak jako preceptor ve šlechtických rodinách, v nichž se mluvilo německy a francouzsky, měl přístup ke studiu jak novodobé filozofie (Rousseau, Kant), tak k jazykům klasickým i moderním. Pod prudkým zážitkem romantického vlastenectví přesídlil na jaře 1823 do Prahy, kde mu však J. Dobrovský vysvětlí, že sloužit národu estetikou či filozofií Kantova typu je předčasné, neboť pro to zatím nikdo u nás nebude a nemůže mít pochopení. Nabídne mu, aby k němu denně na pár hodin chodil: za pět let spolupráce mu sice nemohl předat všechny své suverénní vědomosti, ale naučil ho metodologické skepsi, práci s prameny a listinami, umění číst stará písma různých jazyků a staletí. Dobrovský současně uvedl svého fenomenálního žáka do nejvyšších kruhů české šlechty (Šternberkové, Kinští, Černínové, Lobkovicové a Schwarzenbergové), jejichž přičiněním je P. brzy jmenován i oficiálně historiografem Českého království a je mu umožněn přístup do největších archivů (třeboňského, vatikánského aj.). Každoročně publikuje německy i česky dílčí výsledky, organizuje dále „Musejník“ a pomalu připravuje syntetické dílo, takže je ve 40. letech už znám jako vůdčí představitel českého národa i jinde v Evropě. Proto je r. 1848 pozván, aby se jako zástupce zemí Koruny české (považovaných náhle opět za součást „svaté říše římské“, ač ta zanikla již r. 1806) účastnil tvoření nového liberálního Německa. Jeho hrdé odmítnutí mu vysloužilo dvakrát opakovanou nabídku stát se ministrem vídeňské vlády, kterou rovněž odmítl, přesvědčen, že by tam pro sílící šovinismus nemohl pro rozvoj českého národa nic vykonat. S každým svazkem jeho Dějin národu českého sílilo národní sebevědomí i jeho věhlas, ač zatím nové politické proudy mladších generací šly dále. Když zemřel, byl mu uspořádán pohřeb největší od pohřbu Karla IV.; pochován je v Lobkovicích u Mělníka. – Půl století byl P. vůdčí kulturní a politickou osobností národa, organizátorem vědeckého bádání a veřejného života, tvůrcem monumentálního díla o českých dějinách na základě mnohaletého archivního bádání, ale zvládnutého jednotící filozofickou ideou, jež měla vliv pro rozpoznání národní identity, ale měla i složku budoucnostní, schopnou nových politických i mravních interpretací. V l. 1826–76 byl vzorem spojení maximálních cílů s pomalou trpělivou prací, schopnou odolávat i dílčím porážkám. Tak vyvedl českou kulturu od dob „vlastenců z Boudy“ a primitivního akcentu pouze na jazyk k vždy vyšší, Evropě otevřené orientaci. Jako kdysi stál jako mladíček u kořenů Českého národního musea a jeho stále náročnějšího časopisu Musejníku, tak stál ještě u základů Národního divadla a dožil se vzestupu prvních osobností světové úrovně (Smetany, Nerudy ad.). V r. 1848 slavným Dopisem do Frankfurtu přihlásil národ znovu do rodiny evropských národů jako rovnocenný a tím teprve započala existovat novodobá česká politika. Celkovým dosahem je P. nejvýznamnější osobností národa od dob Karlových a Husových; nadto první, kdo učil, že nutno neustále myslit v dimenzích jak o staletí zpět, tak o staletí dopředu.

S filozofií se P. po celý život nejen setkával, ale tvořivě ji aplikoval. Jeho celoživotní důraz na hodnoty mravně-humanitní a naopak nedůvěra v dohodu v oblasti otázek metafyziky, „dogmatických motanic“, nepochybně vznikly již studiem Kanta, upevněny Dobrovským. Své esteticko-filozofické juvenilie sice publikoval, ale bez jakéhokoliv ohlasu, čímž se přesvědčil o pravdivosti Dobrovského varování. Cenu z nich podržuje snad pouze důraz na užší spojení estetiky (dosud ryze spekulativní) se studiem uměleckých děl, dále pak pojem „božnosti“, jímž vyjádřil situovanost člověka v jeho prosté a většinou ubohé současnosti a nutnosti hledat transcendenci. Druhý a dosud zdaleka nedoceněný plod jeho filozofických základů byl jeho sklon objevovat a oceňovat v českých dějinách především myslitele. Nešlo jen o Husa, jehož konflikt s tehdejší církevní vrchností vylíčil nejen s vědeckou akribií, ale i s monumentalitou hodnou Euripida či Shakespeara. Již v mládí zvláštním spisem ukázal národu světovost a převratnost osobnosti Komenského, paradoxně ve vlastním národě tehdy prakticky neznámého, podobně i Chelčického (jejž ještě Dobrovský pokládal za nezajímavého blouznivce) a pozoruhodnost zapomenutých myslitelů 14. stol., v tom zejména díla Matěje z Janova, jenž podal tak drastické a podrobné vylíčení metod tehdejší úpadkové hierarchie, jež nemá obdoby – „svět užasne, až jej pozná“. Podobně má zcelující a burcující filozofický základ i jeho největší dílo Dějiny národu českého, jehož jednotlivé svazky vycházely po celou dobu jeho zralosti a stáří. Mohla to samozřejmě být jen taková forma filozofie, která převládala (a která jedině byla možná) v době jeho dospívání a zrání. Po pádu Napoleonově musely v Evropě padnout i poslední zbytky přesvědčení, že dějiny představují jakýsi osvíceně přímočarý růst rozumu, řádu, lidskosti, svobody, rovnosti atp. V době, kdy v Evropě po tři desetiletí vládla „Svatá aliance“ omezených despotů pomocí teroru, žalářů a cenzury, ba rozvětvené sítě udavačů atd., musel si rozum „vysvětlit“ toto své ponížení. Nebyl to jen klasik epochy Hegel, který začal nazírat veškeré dějiny jako věčný boj protikladů, v němž jeden navenek vítězí, ale druhý se nenápadně dopracovává k budoucímu prosazení, dokonce v podobě mnohem zralejší. P. tuto „dialektiku“ pravděpodobně neměl v mládí přímo od Hegela, který byl tehdy u nás téměř neznám, ale toho nebylo třeba, protože podobnými myšlenkami bylo naplněno v l. 1820–40 takřka vše v Evropě, co za něco duchovně stálo. P. si svou „dialektiku“ vysvětluje tím, že „vše lidské je poplatné porušitelnosti“, takže každá i původně vysoce kladná myšlenka (např. úcta k přirozené autoritě, boj za lidskou svobodu atp.) se časem zbytněním vlastního principu sama ničí a ke slovu přichází princip protikladný. V tom je základ podivuhodné dramatičnosti, neboť P. nikdy nelíčí postavu jen jako pouhého nositele zla, ale např. i Husovy soudce charakterizuje jako lidi, kteří určitým způsobem vlastně „musí“ plnit svou roli – jakožto představitelé principu autority, dovedeného ad absurdum. Také základní obsah a smysl českých dějin zdaleka nepopisuje jen jako jakýsi „odvěký boj češství s němectvím“. Ve skutečnosti vidí centrální osu českých dějin v stálém přejímání principů románských (církevních) a germánských (politických a kulturních) a zároveň odpírání témuž, přičemž nelze zapřít, že my více přejímali, ale přesto jsme se jako jediný z východních sousedů říše východofrancké vůči ní postavili politickými a kulturními činy jako rovnocenný partner. Pokládal-li P. za přirozené nositele principu autority Němce, naopak Slovany za přirozené nositele jakéhosi „demokratismu“, to dnes jistě nelze hájit (v době P. např. vůbec nebyla známa role Keltů a jejich substrátu v řadě evropských končin), ale za tehdejší – žel i pozdější – situace to zajisté nesmyslné nebylo. Vrcholem tohoto quasi-demokratického vzepětí českého národa je P. ovšem husitství, Hus je mu vzorem popření principu slepé autority, je nejen „zakladatelem protestantismu“, ale i „prvním novověkým člověkem“ atd. Že husitství bylo posléze poraženo, umožňuje P. chápat je jako neukončený národní úkol, čímž propojuje minulost se současností a budoucností. (V tom se stal „hlavním politickým učitelem“ Masarykovým.) P. filozofickými základy je vysvětlitelné, že když v r. 1848 vstoupil do přímé politiky, dal jí hned pozoruhodně hluboké a dalekozřící základy. Ukázal, že vzhledem k postupujícímu světovému ekonomickému i politickému centralismu musí mít boj národů za svobodu a autoidentitu jazykovou i kulturní rovněž druhý pól, totiž úsilí o smysluplné a plodné začlenění. Tím spíše u národů menších a malých, mají-li přežít. (Konkrétně šlo o malé národy Podunají a Balkánu.) Od slavného Dopisu do Frankfurtu (1848) až po Ideu státu rakouského (1865) jde soustavně o to, že je za daných okolností nutné, aby se podunajské národy držely habsburského soustátí, jinak by se mohly stát obětí imperialismu německého či ruského, že však naopak Vídeň tuto roli může i nadále vykonávat, jen pokud se přetvoří ve federaci národů na demokratických základech. Prakticky veškerá česká inteligence chápala toto řešení ne snad za ideální, ale v tom čase za jedině možné. Císař měl pro podobný postup jisté pochopení, bohužel však po celý život posléze ustupoval tlaku militaristů a německých nacionalistů. Tím, že místo federace a demokratizace „staré Rakousko“ přešlo r. 1867 k dualismu, podepsalo si samo rozsudek smrti. Jeho provedení bylo jen otázkou času a vhodné dějinné chvíle – daleko po smrti P. Oba pověstné P. výroky „Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom je vytvořit“ (1848) a hrdé slovo „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ (1865) si ve svém nejhlubším jádru neodporují. Když vnitřně rozložené Rakousko stanulo v r. 1914 jako vazal po boku útočícího militaristického Německa, pochopil P. odchovanec Masaryk, že má-li se ideál svobody a nezávislosti prohloubit, je teď třeba bojovat nejen o ně, ale i o začlenění nového typu: do rodící se demokratické Evropy. Tu ještě, tehdy nezralou, čekaly těžké zkoušky a oběti. Ale nakonec nebylo jiné reálné a trvalé perspektivní cesty, než jak Masaryk interpretoval P. politickou vizi. Proto jej Masaryk (1928) prohlásil za nejdůležitějšího z předbojovníků naší svobody a demokracie.

Bibliografie (z díla):
◦ Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber, 1830;
◦ Geschichte von Böhmen und Mähren I–III, 1836–45;
◦ Die Vorläufer des Hussitentums in Böhmen (pseud. J. P. Jordan), Leipzig 1846;
◦ Popis království českého, 1848;
◦ Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě I–V, 1848–76;
◦ Radhost I–III. Sbírka spisů drobných z oboru řeči a literatury české, krásovědy, historie a politiky, 1971–73;
◦ Documenta Mag. Iohannis Hus vitam, doctrinam, causam illustrantia, 1896;
◦ Spisy drobné I–III, 1898–1902;
◦ Korespondence a zápisky F. P., ed. V. J. Nováček, 1898–1911;
◦ Dílo F. P. I–IV, ed. F. Charvát, 1941.

Literatura:
◦ V. Řezníček: F. P., 1896;
◦ Památník F. P., 1898;
◦ T. G. Masaryk: Palackého idea národa českého, 1898;
◦ Z. Nejedlý: F. P., 1920;
◦ J. Fischer: Myšlenka a dílo F. P. I–II, 1926–27;
◦ J. Werstadt: P. odkaz potomstvu, 1928;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ M. Novák: Palacký filosof a estetik, ČM 1938;
◦ J. Patočka: Filosofie dějin v P. Krásovědě, KřR 1956;
◦ J. Patočka: Idea božnosti v P. Krásovědě, KřR 1956;
◦ M. Machovec: F. P. a česká filosofie, 1961;
◦ M. Jetmarová: F. P., 1961;
◦ Památník Palackého 1798–1968, red. M. Myška, 1968;
◦ Antologie, 1989.

mm