Jan Patočka

* l. 6. 1907 Turnov
† 13. 3. 1977 Praha

První P. publikované texty (zvl. v ČM) referovaly o tehdejší francouzské filozofii a recenzovaly četná její díla. V doktorské dizertaci Pojem evidence a jeho význam pro noetiku se soustředil na kritiku novověkých racionalistických i empirických názorů na jistotu poznání a problém pravdy. Již zde zřetelně inklinoval k fenomenologickému stanovisku, na němž si cenil jeho schopnost uspokojit hledání jednoty, celku a smyslu světa odhalením prereflexivní sféry přirozené evidence, jež je podmínkou veškeré vědy i filozofie. Toto téma rozvinul daleko precizněji v monografii Přirozený svět jako filosofický problém, v níž jako první ve fenomenologické literatuře předjal komplexně a v historických souvislostech četné myšlenky pozdního Husserla. Shodně s Husserlem konstatuje krizi člověka moderní doby, který je nucen žít ve dvojím světě: ve světě vědeckých konstrukcí, jenž je prohlašován za jediný správný, a ve světě přirozeném, jenž je zatlačován do pozadí jako něco nedůležitého. Pro tuto roztržku není moderní vědě zřejmé, z jakých podmínek a předpokladů původně vzešla, takže ztrácí schopnost odpovídat na otázku po smyslu světa a nést za něj odpovědnost. P. ukazuje, jak lze pomocí fenomenologie odkrýt původní přirozenou zkušenost o smyslovém světě a tím i zákonitosti konstituce vší možné předmětnosti, která tvoří bázi pro konstituci předmětností dílčích věd. Na rozdíl od Husserla je však už ve své prvotině přesvědčen o tom, že celek přirozeného světa jako korelát této očištěné zkušenosti není jen pasivní horizontovou daností, ale sférou, jež umožňuje, ale i vyžaduje volbu perspektiv a aktivní zaujímání stanovisek, tedy nakonec existenciální pohyb.

Právě tento akcent přivedl P. k postupnému kritickému odklonu od Husserlovy verze fenomenologie, jež je nucena postulovat ideální „transcendentální subjektivitu“ jako nositele konstitutivních aktivit, a k pokusu o formulaci vlastní verze, kterou sám nazývá „asubjektivní fenomenologií“. Na její utváření měly výrazný vliv (P. nezřídka i explicite přiznávaný) především myšlenky M. Heideggera, E. Finka, M. Merleau-Pontyho, ale i existencialistů K. Jasperse a J.-P. Sartra. P. dospěl k názoru, že v Husserlově koncepci je nejspornějším bodem problém reflexe, která je ještě příliš zatížena tradicí. Fenomény, získané redukcí, jsou nadále pouze reflektovány nazírající subjektivitou a tak znovu redukovány na cosi, co se předmětně vyskytuje vůči čistému sebevědomí a ve prospěch jeho nároků. Přitom důsledně domýšlená fenomenologie by právě měla prokázat, že všechny předmětné danosti jsou výsledkem konstitutivních aktivit, získaných ze zkušenosti přirozeného světa, a že tato zkušenost předpokládá výchozí pobyt v tomto světě. Ke všemu, co nám může být dáno, je třeba připočítat horizont nedaného, který však nesmí být (jako u Husserla) odmýšlen jako něco nežádoucího pro následné reflexivní procedury, ale naopak započítán jako podmínka právě držené zkušenosti. To znamená, že to, co podává z tohoto hlediska vždycky až následná čistá reflexe, není vším, co jest a co může být dáno, a že se tedy reflexivní výkony opírají o aktivity, jež se nikdy nemohou dostat do jejich zorného pole, ale jež nesmějí být přehlíženy. Tyto prereflexivní výkony nás váží k celku světa a prostírají se v diachronii daného a nedaného, zjevného a nezjevného, aktuálního a inaktuálního. Nemohou být vázány na tradičně pojatého nositele, jímž je novověkou filozofií postulovaný subjekt, ale na jakési aktuální „sum“, vyznačující se tělesným pohybem a umístěné v reálném čase. Protože spolu s tím podle P. padá i tradiční metafyzická představa o tom, že svět se skládá z ideálních nečasových entit, jež je možno zachycovat vnitřním zřením, hovoří o své filozofii také jako o „negativním platonismu“.

Zvláště ve svém pozdním období, v němž je zřejmá inspirace mj. filozofií F. Nietzscheho a H. Arendtové (zejména ve statích K prehistorii vědy o pohybu: svět, země, nebe a pohyb lidského života a Prirodzený svet a fenomenológia a v posmrtně vydané práci Kacířské eseje k filosofii dějin) se P. věnoval analýze existenciálního pohybu prereflexivního „sum“ ve struktuře světa a rozlišoval přitom jeho tři mody, které měly jak individuální, tak i sociální a historický aspekt. První pohyb je pohyb zakotvení, resp. akceptace, jímž se člověk umísťuje do světa a do společenství ostatních lidí, od nichž se dožaduje přijetí. Je spjat s pudově-instinktivní stránkou života, s uspokojováním jeho základních potřeb a s tvorbou rodinných společenství. Druhý pohyb, tzv. pohyb fungování v zařazenosti (též sebezbavujícího sebeprodlužování či reprodukce a obrany) je orientován na prodloužení existence, jíž si zajišťuje instrumentální činností – prací. Oba pohyby jsou vázány mocí Země a Nebe, a zatímco první je orientován na minulost, druhý na přítomnost. Jejich výkladem je podle P. mýtus: jeho posláním je hájit reprodukovanou tradici a chránit ji před tázáním, jež by ji mohlo zpochybnit. Třetí pohyb je spjat s otřesem dosavadního smyslu, skrze nějž byla skutečnost přístupna, takže se jedná o pohyb průlomu, též sebezískávání sebevydáváním, resp. o pohyb pravdy. Jsoucno ztrácí svou samozřejmost a otevírá se horizont nezajištěnosti a hledání. To vyžaduje odvahu vystát jeho problematičnost a schopnost tázat se po celku světa. Tak vzniká filozofie, jež vytlačuje mýtus, a spolu s ní i nové společenství svobodně jednajících a odpovědných lidí (POLIS), založené na „péči o duši“, která nyní musí svádět zápas se svou výchozí nezajištěností. Tím opouští člověk původní předdějinnou epochu a vstupuje do epochy dějinné. Krizi Evropy pak P. nahlíží jako ztrátu dějinných parametrů existence, tj. (podobně jako Heidegger) jako krizi filozofie, která už není schopna zaujímat postoj k celku světa jako k horizontu nesamozřejmého a která ve formě novodobého racionalismu propadá pobytu u jednotlivin a usiluje o jejich ovládání. Tento vývoj kulminuje ve 20. století jakožto století válek, pro něž je člověk na frontě jen zaměnitelnou položkou ve výpočtu budoucnosti. V zážitku fronty (frontovém otřesu) vidí však P. obdobu třetího pohybu průlomu a tedy možnost znovu klást otázku po celku jsoucího jakož i možnost (a morální povinnost) stát tváří tvář tomuto celku navzdory požadavkům novodobých propagand (tzv. život v pravdě). Osobní promýšlení tohoto typu oběti dovedlo P. k angažmá v Chartě 77.

P. se snažil rozvíjet fenomenologii jako filozofii, která se nevyčerpává v detailních analýzách imanentního vědomí, ale která – v duchu pozdního Husserla – klade otázky po celkovém smyslu filozofie, vědy a evropské tradice. V tomto akcentu se projevuje P. celoživotní touha rehabilitovat filozofii jako živou a prožívanou duchovní aktivitu, která nebude stát stranou závažných otázek současnosti, i když je sama o sobě pozicí exkluzívní, spjatou s otřesem dosud akceptovaného smyslu světa a vyžadující osobní odhodlání a odvahu (Několik poznámek o světské a mimosvětské pozici filosofie). To mělo vliv i na způsob, jakým se P. vyrovnával s českým filozofickým dědictvím. Už ve 30. l. dával najevo svou nespokojenost se stavem české filozofie, na níž mu vadila převaha přežilého pozitivismu. Pokusy o překonání pozitivismu teismem či eticismem mu byly rovněž cizí a vedl v tomto smyslu spory zejména s představiteli tomistické filozofie. Za osobnosti hodné pozornosti považoval Rádla a Masaryka: oba pro jejich „praktickou filozofii“ oproštěnou od spekulace a akademismu. Na Rádlovi ovšem kritizoval jeho přílišný platonismus a neschopnost nahlížet lidskou existenci dějinně. S Masarykem se stýkal v ocenění významu světové války jako projevu duchovní krize Evropy, nesouhlasil však s jeho kritikou subjektivismu a vytýkal mu, že příčiny krize neviděl dost hluboko (totiž v samém naturalizujícím racionalismu) a že v ní byl dokonce sám do jisté míry svým příklonem k pozitivismu zakotven (Pokus o českou národní filosofii a její nezdar). Dalším velkým zjevem naší filozofické tradice se pro P. stal Komenský, jehož pedagogiku chápal v širších souvislostech jako jeden z pokusů najít východisko z „labyrintu“ doby obracením ducha k celku a řádu světa. P. má přitom zásluhu nejen na aktualizaci Komenského dědictví, ale i na jeho rehabilitaci jako filozofa a teologa (např. O filosofii J. A. Komenského).

Trvalý zájem o české filozofické dědictví jakož i konkrétní historické události, které prožil (Mnichov, únor 1948, rok 1968), přiměly P. už ve 30. a 40. l. (hlavně na stránkách Kritického měsíčníku V. Černého) a pak i v 60. l. k úvahám o smyslu českých dějin a k účasti na diskuzích o nich vedených (např. Úvaha o porážce, Filosofie českých dějin, Náš národní program a dnešek, Co jsou Češi?). V duchovním vývoji našeho národa rozlišoval dvě linie: Jungmannovu, vycházející z Herdera, pro niž je národ konstituován jazykem, a Bolzanovu, která v naší národní tradici zdůrazňuje jako tmelící prvek sociální cítění a demokratismus. P. zjevně stranil Bolzanovu pojetí. Z toho důvodu byl schopen porozumět i našemu poválečnému příklonu k socialismu, ačkoli se jinak se socialismem v jeho reálné podobě nikdy neztotožnil. Řešení sociální otázky nespatřoval v nadiktovaném kolektivismu, ale v solidaritě individuí, která nebudou zbavena své odpovědnosti za hledání pravdy (Nadcivilizace a její vnitřní konflikt).

Značný ohlas ve své době měly P. přednášky z dějin antické filozofie. Ačkoli P. přijímal platonské pojetí vzniku a úlohy filozofie, kritizoval shodně s Heideggerem platonismus za to, že otázku po bytí proměnil v otázku po nadsvětném a nehybném celku jsoucího, jejž je možno zpředmětnit a posléze v úplnosti nazřít. V rámci tohoto pojetí se následně pohybovala celá západní metafyzika. P. se přikláněl spíše k tradici Sokratově, neboť ten byl pro něho prototypem tazatele, který ví o trvalém rozporu mezi naším vztahem k celku jsoucího a zásadní nemožností tento celek uchopit ve formě konečného vědění. V tom smyslu obhajoval P. právě takovou filozofii (fenomenologii, existencialismus), která si je vědoma parciality zjevného a faktu, že celek světa je spíše než pozitivní daností horizontem možných existenciálních pohybů (Sokratés, Negativní platonismus, Evropa a doba poevropská). V řadě dílčích studií, ověřujících zpravidla na historickém materiálu řešení nějakého pro P. aktuálního problému, se P. věnoval např. pojetí pohybu v Aristotelově přírodní filozofii, novověkému racionalismu u Galilea a Descarta, Hegelovým estetickým názorům apod. Součástí P. práce na poli dějin filozofie jsou i jeho cenné překlady, zejména Herderova Vývoje lidskosti a Hegelovy Fenomenologie ducha a Estetiky. V souvislosti s některými specifickými fenomenologickými problémy věnoval pozornost také estetickým otázkám a vztahu filozofie a umění (Kunst und Mythos, Platon über Wissen und Kunst aj.).

P. neměl příležitost k systematické práci a výuce. Přesto měl velký vliv na značný okruh českých intelektuálů, zvláště v době, kdy po nucené emeritaci pořádal pololegální bytové semináře a kdy se kolem něho seskupil relativně stabilní okruh posluchačů, zejména z disentu, myšlenkově ovšem různorodý. Stal se tak jakýmsi duchovním otcem intelektuálního a posléze i politického odporu proti komunistickému režimu. Jeho idea „života v pravdě“ a autentické POLIS jako společenství těch, jež jsou solidární ve své otřesenosti, ovlivnila i první politické aktivity V. Havla po listopadu 1989. Mezi Patočkovy žáky či myslitele, kteří jím byli ovlivněni, lze počítat zejména E. Koháka, V. Bělohradského, I. Dubského, P. Rezka, R. Palouše, Z. Neubauera, J. Michálka, L. Hejdánka, J. Cibulku, J. Polívku, J. Němce, I. Chvatíka, P. Koubu a další. P. pomohl vyvolat zájem o fenomenologii a učinit ji zejména v 60. letech v české filozofii předmětem seriózních analýz; srov. práce K. Kosíka, J. Peška, K. Michňáka, A. Mokrejše, M. Bayerové ad.

Bibliografie:
◦ Pojem evidence a jeho význam pro noetiku (strojopis dizertace), 1931;
◦ Přirozený svět jako filosofický problém, 1936, ²1970, ³1993 (fr. 1976, pol. 1987, něm. 1990);
◦ Česká vzdělanost v Evropě, 1939;
◦ Dvojí rozum a příroda v německém osvícenství, 1942;
◦ Symbol země u K. H. Máchy, 1944;
◦ Přehledné dějiny filosofie, 1945;
◦ Presokratovská filosofie, 1946;
◦ Sókratés, 1947, 1990;
◦ Platon, 1948–49, 1991;
◦ Aristotelés, 1949, 1994;
◦ Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové, 1964;
◦ O smysl dneška. Devět kapitol o problémech světových i českých, 1969;
◦ Kacířské eseje o filosofii dějin, Mnichov 1980, 1990 (nor. 1979, fr. 1981, 1988, it. 1981, něm. 1988, špan. 1988, pol. 1989);
◦ Ausgewählte Schriften I–V, ed. K. Nellen, J. Němec, I. Šrubař, Stuttgart 1987–92;
◦ Negativní platonismus, 1990;
◦ Náš národní program, 1990;
◦ Tři studie o Masarykovi, 1991;
◦ Evropa a doba poevropská, 1992;
◦ Úvod do fenomenologické filosofie, 1993;
◦ Tělo, společenství, jazyk, svět. Přednášky ve školním roce 1968–69, 1995;
◦ Platon e l'Europa, ed. G. Reate, Milano 1997 (s. P. bibliografií od K. Chvatíka);
◦ Komeniologické studie III, ed. V. Schifferová, 2003;
◦ Umění a čas I–II, eds. D. Vojtěch, I. Chvatík, 2004;
◦ Češi I–II, eds. K. Palek, I. Chvatík, 2006–2007;
◦ Platón a Evropa, 2007;
◦ Fenomenologické spisy I–III (I-2008, II-2009, III/1-2014, III/2-2016);
◦ Filosofické deníky, 2022.

Sborníky:
◦ Fenomenologie, Filosofie, Filosofie česká, Hegel, Heglovci, Husserl, J. B. Kozák, Logika, OSN, 1932;
◦ Metafysika ve XX. století, Dvacáté století, 1934;
◦ Filosofické předpoklady praktické činnosti, Eduard Beneš, filosof a státník, 1937;
◦ Edmund Husserl zum Gedächtnis, Zwei Reden gehalten von L. Landgrebe a J. P., 1938;
◦ Pedagogická encyklopedie I–II, 1939;
◦ Základní filosofické myšlenky Komenského, Jan Amos Komenský, ed. J. P., J. Kopecký, J. Kyrášek, 1957;
◦ Bolzanovo místo v dějinách filosofie, Filosofie v dějinách českého národa, 1958;
◦ B. Bolzano, Antologie z dějin československé filosofie I, 1963;
◦ Prirodzený svet a fenomenológia, Existencializmus a fenomenológia, 1967;
◦ Čas a věčnost v Máchově díle, Realita slova Máchova, 1967;
◦ Komenského názory a pansofické literární plány, Orbis scriptus. Festschrift für Dmitrij Tschižewskij, München 1966;
◦ Komenský a otevřená duše, Osobnost a komunikace. Studia pedagogica 5, 1990;
◦ České myšlení v meziválečném období, Masarykův sborník VII, 1992.

Časopisecké příspěvky:
◦ Teologie a filosofie, Listy o francouzské filosofii, ČM 1929;
◦ V. Hoppe – nekrolog, ČM 1931;
◦ Několik poznámek k důkazům boží existence u T. Akvinského, ČM 1933;
◦ Několik poznámek k pojmům dějin a dějepisu, Řád 1934;
◦ Platon a popularizace, Několik poznámek k mimosvětské a světské pozici filosofie, Kvart 1934;
◦ Několik poznámek o pojmu „světových dějin“, Pražský filosofický kroužek, ČM 1935;
◦ Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva, Kvart 1936;
◦ O dvojím pojetí smyslu filosofie, ČM 1936;
◦ Karl Jaspers, Význam pojmu pravda pro Rádlovu diskusi s positivismem, Descartes a metafysika, ČM 1937;
◦ O spolupráci filosofie a vědy, ČM 1938;
◦ Myšlenka vzdělanosti a její dnešní aktuálnost, Úvaha o porážce, Kritický měsíčník (KM) 1938;
◦ Životní rovnováha a životní amplituda, KM 1939;
◦ K šedesátinám F. Novotného, ND 1941;
◦ O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, ČM 1941;
◦ O nový pohled na Komenského, KM 1941;
◦ Světový názor, obraz světa, filosofie, KM 1942;
◦ Dějepis filosofie a její jednota, Otázky solipsismu a argument souvislého snu, N. Hartmann šedesátiletý, ČM 1942;
◦ Poznámky o rozporu, ND 1943;
◦ Masaryk a naše dnešní otázky, Masaryk včera a dnes, KřR 1946;
◦ Ideologie a život v ideji, KM 1946;
◦ Pochybnosti o existencialismu, Listy 1947;
◦ Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, Humanismus E. Beneše, KM 1948;
◦ J. L. Hromádka a filosofie, KřR 1949;
◦ Čas, mythus, víra, KřR 1952;
◦ Dvojí filosofování mladého Komenského, KřR 1953;
◦ Aristotelova filosofická přírodověda, První kritikové aristotelismu, Rozklad Aristotelovy dynamiky, Mezihra na prahu moderní vědy: Cusanus a Komenský, Vesmír 1953;
◦ Cusanus a Komenský, Pedagogika 1954;
◦ Bacon Verulamský a Komenského didaktika, Náčrt Komenského díla ve světle nových objevů, Pedagogika 1956;
◦ Komenský a hlavní filosofické myšlenky v 17. stol., Vesmír 1956;
◦ Filosofie dějin v Palackého Krásovědě, Idea božnosti v Palackého Krásovědě, KřR 1956;
◦ Filosofické základy Komenského pedagogiky, Pedagogika 1957;
◦ Některé z dnešních úkolů bádání o Komenském, Archiv 1957;
◦ O Hegelově pojetí zkušenosti, KřR 1958;
◦ Vývoj pedagogogického myšlení Komenského ve všenápravném období, Archiv 1960;
◦ O významu F. Bacona, Vesmír 1961;
◦ L'idée d'espace depuis Aristote jusqu' à Leibniz, SPFFBU 1961, F10;
◦ J. P. Sartre návštěvou ve FÚ ČSAV, FČ 1964;
◦ O filosofickém významu Aristotelova pojetí pohybu, AUC 1964;
◦ Úvod do Husserlovy fenomenologie, FČ 1965–66;
◦ Kulhavý poutník Josef Čapek, Tvář; Umění a čas, Orientace 1966;
◦ L. Klíma, Orientace 1967;
◦ Dilema v našem národním programu: Jungmann a Bolzano, Divadlo 1969;
◦ Hrst úvah nad Panbiblií J. A. Komenského, Orientace 1970;
◦ Co je existence? FČ 1969;
◦ Může zaniknout filosofie? FČ 1990;
◦ Duchovní člověk a intelektuál, Souvislosti 1990;
◦ Prostor a jeho problematika, Estetika 1991;
◦ Platón a Evropa, FČ 1992;
◦ Aristotelés a 17. století o pojetí pohybu, FČ 6/2017.

Předmluvy:
◦ R. Descartes: Rozprava o metodě, 1933, 1947;
◦ H. Bergson: Dvojí pramen mravnosti a náboženství, 1936;
◦ J. G. Herder: Vývoj lidskosti, 1941;
◦ I. Kant: Kritika praktického rozumu, 1944;
◦ J. Tvrdý: Úvod do filosofie, 1947;
◦ J. A. Komenský: Vychovatel národů, 1955;
◦ J. A. Komenský: Posel míru a blaha národů, 1956;
◦ J. A. Komenský: Pansofický vychovatel, 1956;
◦ J. A. Komenský: Opera didactica omnia 3, 1957;
◦ J. A. Komenský: Vybrané spisy I–II, 1958, 1960;
◦ G. W. F. Hegel: Fenomenologie ducha, 1960;
◦ J. A. Komenský: Cesta světla (s J. Kopeckým, J. Kyráškem, J. Popelovou), 1961;
◦ G. W. F. Hegel: Estetika, 1966;
◦ S. de Beauvoir: Druhé pohlaví, 1966;
◦ E. Husserl: Karteziánské meditace, 1968;
◦ L. Landgrebe: Filosofie přítomnosti, 1968.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Popelová: SČF, 1946;
◦ FČ 1967 – P. číslo ( M. Rohanová: Soupis prací J. P. (1928–1967), I. Dubský: Svět, domov a cesta u J. P., L. Major: Sebeuvědomění a čas. K P. interpretaci Hegelovy estetiky, J. Zumr: S J. P. o filosofii a filosofech, J. Kohout: Konstanty a proměny P. filosofie);
◦ W. Biemel (ed.): Die Welt des Menschen – Die Welt der Philosophie. Festschrift für J. P., Haag 1976;
◦ L. Landgrebe: Erinnerung an meinem Freund. J. P. – Ein Philosoph von Weltbedeutung, in Perspektiven der Philosophie. Neues Jahrbuch 3, 1977;
◦ J. Vladislav (ed.): J. P. První skica k podobizně, SI 1977;
◦ D. Kroupa: Život filosofa, sb. Cesty k myšlení, SI 1979, Studie (Řím) 1980;
◦ J. Vladislav: Vzpomínky a pocty. Na paměť J. P., SI 1980;
◦ A. Müller (ed.): J. P. – osobnost a dílo, Index (Köln) 1980;
◦ R. Palouš: Smysl a dějiny. Pokus o interpretaci P. motivu a o křesťanské variace na dané téma, Studie (Řím) 1983;
◦ M. Walter: J. P. Sein Leben und sein Werk, Münster 1985;
◦ E. W. Orth (ed.): Studien zur Philosophie von J. P., Phänomenologische Forschungen (Freiburg – München) 1985;
◦ E. Kohák: Krize rozumu a přirozený svět, SI (edice Expedice) 1987;
◦ Proměny (New York) 1987, č. 1 (24) věnované J. P.; E. Kohák: J. P. Philosophy and Selected Writings, Chicago – London 1989;
◦ F. Kautman: Masaryk, Šalda, Patočka, 1990;
◦ J. M. Lochman: Setkání s J. P., KřR 1990;
◦ M. Petříček: J. P. a myšlenka přirozeného světa, FČ 1990;
◦ P. Rezek: P. fenomenologie ducha v kontextu Pražského filosofického kroužku, Reflexe 1990;
◦ J. P. soin de l'ame, Les Cahiers de Philosophie 11–12, Hiver 1990–91;
◦ I. Dubský: Filosof J. P., 1991, 2. oprav. vyd. 1997;
◦ Profils de J. P., Réunis par Henri Decleve, Bruxelles 1992;
◦ J. P. Philosophie, phénoménologie, politique, Réunis par Marc Richir et Etienne Tassin, Grenoble 1992 (srov. FČ 1991);
◦ J. Zumr: J. P. a Masaryk, R. Klibansky: J. P., I. Srubar: Asubjektivní fenomenologie, přirozený svět a humanismus. P. myšlení mezi Husserlem a Heideggerem, FČ 1991;
◦ P. Rezek: Třetí životní pohyb u J. P. jako problém intersubjektivity, Reflexe 1991;
◦ E. Formánková: Filozof J. P., Souvislosti 1991;
◦ V. Soudilová: P. interpretace Komenského, K filosofii J. A. Komenského, ed. Z. Jeník, 1992;
◦ J. Derrida: Tajemství, kacířství a odpovědnost. P. Evropa, FČ 1992;
◦ L. Hejdánek: P. kritické vidění Masaryka, Reflexe 1992;
◦ E. Kohák: J. P. Filosofický životopis, 1993;
◦ P. Rezek: J. P. a věc fenomenologie, 1993;
◦ J. Němec, D. Souček: Jan Patočka. Bibliographie, Wien 1994;
◦ M. Průcha: O východiscích P. filosofie dějin, M. Petříček: Patočka: dějiny, fenomenologie, F. Karfík: Proč je P. filosofie dějin kacířská? Reflexe 1994;
◦ SCeH 1994, č. 52 – P. číslo (R. Palouš: P. – komeniolog, I. Chvatík, P. Kouba: Stručný životopis J. P., J. Sokol: Odraz doby v díle J. P., M. Bayerová: J. P. ve FÚ ČSAV v letech 1958–68, I. Tretera: Několik vzpomínek in margine P. heideggerovských seminářů, V. Soudilová, K. Novotný: Soupis komenián J. P.);
◦ J. Bloss, W. Stróżewski, J. Zumr (ed.): Intentionalität – Werte – Kunst (Husserl, Ingarden, Patočka), 1995;
◦ M. Bayerová: Místo fenomenologie v české filozofii, I. Blecha: J. P. a ohlas fenomenologie, in ČF ve 20. století, 1995;
◦ Intentionalität, Werte, Kunst. Husserl, Ingarden, P., ed. J. Zumr, 1995;
◦ J. Němec, D. Souček: J. P. Bibliografie 1928–1996, 1997;
◦ Myšlení J. P. očima dnešní fenomenologie, ed. I. Chvatík, 2009;
◦ Téma: J. P. (1907–1977), FČ 6/2017 (monotematické číslo);
◦ H. Pavlincová, Dopisy J. P. Robertu Konečnému, in Filosofie jako životní cesta. Ad honorem Jan Zouhar, 2019.

ib