Dominik Pecka

* 4. 8. 1895 Čejkovice

† 1. 5. 1981 Moravec

Po studiích na gymnáziu v Kyjově a na klasickém gymnáziu v Brně (1914) byl přijat do kněžského semináře v Brně (1914–18) a po jeho úspěšném absolvování byl 5. 7. 1918 vysvěcen na kněze (potřeboval k tomu biskupský souhlas, protože ještě nedosáhl předepsaných 24 let života). Nastoupil nejprve do duchovní správy (v l. 1918–26 působil jako kaplan v Tuřanech u Brna, Loděnicích, Brně-Zábrdovicích), poté se na doporučení představených rozhodl pro pedagogickou službu. Po složení předepsaných zkoušek získal v r. 1926 profesorskou způsobilost pro gymnázia. Kromě náboženství vyučoval filozofii, němčinu, francouzštinu, a to na českém gymnáziu v Jihlavě (1926–41), po jeho zrušení v Brně-Králově Poli (1941–46) a poté v Brně-Husovicích (1946–53); mimo to působil v l. 1949–50 jako docent sociologie na Teologickém ústavu v Brně. Soustavnou pozornost věnoval náboženské vzdělávací práci mezi studenty. Redigoval časopis Museum, který tiskli rajhradští benediktini (1917–18), studentský katolický měsíčník Jitro (1932–42) a Úsvit (1946–49), řídil knižnici Duchovní orientace v edici Akord a edici Orientace. Byl v redakčním kruhu měsíčníku Akord („list pro kulturní syntézu“), který vydával Spolek katolických studentů v Brně. Pořádal prázdninové tábory katolických středoškoláků, přednášel na Akademických týdnech organizovaných M. Habáněm. V l. 1954–55 a 1959–60 byl protiprávně vězněn (k tomuto období se vrací v knize Z deníku marnosti, 1993). R. 1969 mu TF v Olomouci udělila čestný doktorát teologie. Zemřel v kněžském domově na Moravci.

P. dílem prolínají tři centrální oblasti jeho zájmu – teologie, filozofie a pedagogika. Od konce 30. let se zaměřoval na filozofii člověka. V knize Smysl člověka se odmítavě stavěl ke všem pokusům vysvětlit člověka z nižších vrstev bytí a na otázku, jaký je smysl lidské existence, dával jednoznačnou náboženskou odpověď: v člověku viděl obraz Boží. V práci Tvář člověka hledal zase odpověď na otázku, jaký je člověk. Ani při jejím řešení nezůstal v mezích pouhého přirozeného poznání, ale bral v úvahu i lidskou touhu po Absolutnu, harmonii; bez této touhy existence ztrácí smysl, z člověka se stává rozpolcená, paradoxní bytost. Jen v pocitu a vědomí vnitřní jednoty může člověk nalézt pravý vztah k Bohu, přírodě, společnosti i k sobě samému, poznat své pravé určení a svou důstojnost v nejhlubších projevech své osobnosti, ve vyšší lásce i mystériu smrti. V poválečném období se P. pokusil o ucelený výklad křesťanské filozofické antropologie. Úryvky ze své trilogie přednášel posluchačům nejprve ve vězení, nakonec spis vyšel v Římě pod názvem Člověk. Filosofická antropologie (1970–71). V prvém díle (Z dějin myšlení o člověku) sleduje vývoj názorů na člověka od mýtických dob po vitalismus a existencialismus, ve druhém (Lidská přirozenost) jedná o člověku jako duchovně-tělesné jednotě, o jeho původu, vřazení do přírody, vztahu těla a duše a individua a osoby, o svobodě vůle, nesmrtelnosti, cílech člověka, společenských vztazích a útvarech a o filozofii dějin. Poslední díl (Kultura) se zabývá hlavními obory kultury. V knihách Člověk a dějiny (křesťanská filozofie dějin), Člověk a technika (křesťanský pohled na technický rozvoj) a ve stati Útěk před metafyzikou se zamýšlel nad soudobým světem a úlohou člověka v něm. Odmítal redukci dějin na čistě duchový, nebo přírodní proces, neboť člověk náleží do obou oblastí. S odvoláním na novotomistu J. Maritaina odděloval filozofii dějin od teologie dějin: zatímco prvá se zabývá člověkem z hlediska dočasné existence, teologie dějin zkoumá lidské vztahy z hlediska věčné spásy. Považoval za nezbytné, aby poznatky historie byly osvětlovány vírou a teologií. Do konceptu své filozofie dějin zapracovával tradiční křesťanské nauky o boží prozřetelnosti (a boží péči o stvořené bytosti), jednotě lidského pokolení, dědičném hříchu, vykoupení. Zatímco Bůh je bezčasový, mimočasový, takže nemůže mít dějiny, Ježíš (jako Bůh i člověk) je historickou postavou, a tím středem dějin. Jeho příchodem se svět stává dějinným, protože počíná doba plnohodnotného rozhodování člověka, rozhodování pro Krista nebo proti němu. P. vyzývá k návratu do celku světa i k Bohu jako jednotícímu smyslu světa. Moderně tu uvažuje i o ekologii, kterou pojímá jako snahu o pochopení přírody v její celistvosti a souvztažnostech a jako vědu s významným praktickým dosahem. Také možnostem a budoucnosti techniky přikládal náboženský smysl: buď směřuje k řádu (Bohu), nebo proti řádu: „Cesta služby Bohu, nebo cesta odboje proti Bohu. Ta možnost dvojí cesty je tu proto, že lidská svoboda nepřestává ani před branami techniky.“ Pokrok nepovažoval za nevyhnutelnou vývojovou tendenci, ale za cestu svobodného rozhodnutí k dobrému, či ke zlému. Přesto budoucnost viděl optimisticky. Technika založená na prožití a pochopení transcendentního smyslu lidského bytí nemůže zbavovat člověka mravní odpovědnosti; „šťastná budoucnost lidstva bude plně zajištěna, až se po bok technika postaví světec“. (Techniku chápal spíše pozitivně, jako potenciální osvobozující prvek, který vymaňuje člověka z otrocké závislosti na přírodě. Neuvažuje ovšem o lidské degradaci přírody, považuje za přirozené, že příroda má být člověkem překonávána). – Z celostního pojetí člověka vyrůstala i jeho pedagogika: Pravé vychovatelství musí rozvíjet kromě stránky tělesné, duchovní, volní, citové, sociální a občanské i stránku náboženskou, která je základem pevných vztahů k Bohu a bližnímu. „Člověk není jen bytost časná s cíli pozemskými, ale i bytost nesmrtelná s cílem nadpřirozeným“ (Škola a život). Náboženství nesmí být ve škole jen vyučovacím předmětem, nýbrž výchovným principem a didaktickým základem všech vyučovacích předmětů. Náboženství „dotvořuje a dovršuje“ charakter člověka a dává požadavkům mravnosti „posvátnou závaznost“. Závaznost a sankce křesťanské morálky se opírá o dogma o Kristu Bohočlověku: Kristus je nejdokonalejším vzorem mravního života. Nenáboženskou a ateistickou výchovu pokládal P. za „provinění proti jednotě, souvislosti a řádu výchovy“. Dospívající mládeži jsou určeny Listy otce synovi (udělují se tu křesťanské rady na téma „život“, „štěstí“, „boj“ a „zbraně“) a Listy matky dceři. V teologicky laděném Umění žíti vyložil hlavní zásady katolické etiky, Cesta k pravdě je výkladem o poznání Boha a o víře; k víře vede člověka nejen moderní rozum, ale i celková vnitřní dispozice. Moderní člověk a křesťanství. Rozbory a podobizny (1948) přináší v části Křesťanství v dějinách a budoucnosti čtyři eseje, zatímco část Průkopníci obnovy tvoří portréty významných katolických osobností (J. Langbehn, E. Psichari, G. K. Chesterton, J. Florian, G. Papini, N. Berdjajev, P. Wust). – Soubory historek, postřehů a aforismů představují P. práce Ze zápisníku starého profesora (1940) a Umění stárnout za školou (1943). Romány Jarní sonáta (1932) a Kamarádka (1941) líčí krize a sny dospívání, Matka Boží v trní (1923; poutní Madona v Tuřanech, kde P. prožil první kněžská léta) popisuje jeho vlastní životní boje; úspěšné byly i romány Assunta (1930), Světla na moři (1935) a soubor povídek Člověčenství naše (1927).

Bibliografie:
◦ Oheň na zemi, 1931;
◦ Skryté paprsky, 1932;
◦ Listy otce synovi, 1932;
◦ Listy matky dceři, 1932;
◦ Tajemství života. Aforismy, 1932, 4. vyd. 1948;
◦ Svatí a lidé, 1933;
◦ Smysl života, 1936;
◦ Tvář člověka, 1939;
◦ Cesta k pravdě. Základní otázky náboženské, 1940, 3. vyd. 1969;
◦ Ze zápisníku starého profesora, 1940;
◦ Umění stárnouti za školou, 1943;
◦ Umění žíti. Katolická mravouka, 1947;
◦ Škola a život, 1947;
◦ Moderní člověk a křesťanství, 1948;
◦ Člověk a dějiny, 1969;
◦ Člověk a technika, 1969;
◦ Úvod do filosofie, 1969;
◦ Člověk. Filosofická antropologie I–III, Řím 1970–71;
◦ Z deníku marnosti, 1993;
◦ Starý profesor vzpomíná, 1996.

Sborníky:
◦ Moderní psychologie a výchova, Výchova dospívajících, Psychologie vychovatelství, 1946;
◦ Útěk před metafyzikou čili o dialektickém materialismu, Tvář člověka, Otázky dneška. Křesťanský realismus a dialektický materialismus (s A. Pavelkou, B. Chudobou), 1946;
◦ Chrámy a neděle, Kameny základní, 1946;
◦ Filosofická antropologie, Úvod do studia psychologie a vychovatelství, 1947;
◦ Trnitá cesta pokorného dominikána, Básníci ve stínu šibenice, Řím 1975.

Časopisecké příspěvky:
◦ Nikolaj Berdjajev, filosof svobody, Akord 1935;
◦ Metafysické a psychologické základy manželství, FR 1936;
◦ O předpokladech výchovy, FR 1948;
◦ Úvod do filosofie, Obroda 1969;
◦ Církev po koncilu, Dialog – Evropa XXI, 1992;
Akord, Archa, Jitro, Katolické noviny, Museum, Na hlubinu, Úsvit, Via, Výhledy, Vychovatelské listy.

Literatura:
◦ D. P. 1895–1945. Sb. k padesátinám, 1945;
◦ J. Florian: D. P., Frankfurt a. M., 1976 (čes., něm.);
◦ V. Vaško: Neumlčená, 1990;
◦ Z. Rotrekl: Skrytá tvář české literatury, 1991;
◦ J. Hanuš: Cesta k pravdě, B. Chudoba: Neobvyklý filozof, O. Svozil: Bibliografie díla D. P., Dialog – Evropa XXI 1992;
◦ O. Mádr: Starý profesor D. P., Teologické texty 1992;
◦ M. Kopecký: Úsvit, in Náboženství v českém myšlení, 1993;
◦ Sté výročí narození, Katolický týdeník 1995, č. 32;
◦ ČF ve 20. století, 1995;
◦ P. Jemelka: Příroda, technika a člověk v díle D. P., FČ 1996.

hp