Ferdinand Pelikán

* 3. 6. 1885 Praha

† 5. 9. 1952 Praha

Po studiích filozofie na UK (a také v Německu u W. Windelbanda) působil jako středoškolský profesor v Praze. V r. 1929 se na FF UK habilitoval (prací Fikcionalism novověké filosofie) a získal soukromou docenturu. V říjnu 1920 s K. Vorovkou založil a pak redigoval Ruch filosofický; po Vorovkově odchodu z redakce (1927) řídil časopis sám až do jeho posledního ročníku v r. 1942. Pro spolupráci s Ruchem získal filozofující osobnosti z Jednoty českých matematiků a fyziků a také filozofy z řad ruských a ukrajinských emigrantů žijících po první světové válce v ČSR. S Emanuelem Čapkem (redaktorem revue Nové Čechy a spolupracovníkem Ruchu filosofického) řídil Filosofickou knižnici.

Založení Ruchu filosofického bylo jedním z projevů P. odmítavého vztahu k pozitivismu, zvláště k jeho české podobě, jíž vytýkal „chudost a ubohost jejích dogmatů“, vyčerpávajících se analogiemi z fyzikálního světa a vedoucích nakonec k „vyloženému materialismu“, jenž nestačí „potřebám lidského srdce a ideálům z něho pryštících“; důsledkem vlády pozitivismu je „hrozný stav skepse a upřílišněné kritiky“, která nedovoluje hledat a nalézat nějaké jistoty. Při kritice pozitivismu se nechal inspirovat německým idealismem (Kant, Fichte), americkým pragmatismem, francouzskou filozofií svobody (Renouvier), kontingentismem Renouvierovým, Bergsonem a nakonec personalismem. Své stanovisko uceleněji formuloval ve studii Vláda demokracie ve filosofii (v programové stati k 1. číslu Ruchu filosofického): s pozitivismem má soupeřit „nový spiritualismus ve formě voluntarismu“, uctívající vůli jakožto podstatu nejen lidské osobnosti, ale i světa vůbec, filozofie pojatá jako teorie především lidské praxe. Psal o něm i v knize Logika a etika záporu (v níž dokazoval, že zápor jako funkce myšlení i výraz lidské osobnosti nepatří jen do logiky, ale i do noetiky a také do sociologie a filozofie dějin: „každá nová osobnost znamená zápor dosavadní historické tradici“) a pak ve svém chef d'oeuvre Fikcionalism novověké filosofie, zvláště u Humea a Kanta (1929). Měl za to, že Humův a Kantův fikcionalismus a fenomenalismus se staly výzvou pro další filozofy, z nichž někteří (P. si všímá Vaihingera a Taina) se však nedokázali ubránit neadekvátnímu zjednodušení jejich stanovisek. (P. si sám cenil např. svého zjištění, že Hume má „dvojí pojetí existence hmoty a ducha, dvojí chápání osobnosti a dvojí kauzalitu“, že na něj lze hledět i jako na „padesátiprocentního iracionalistu“.) Analýza Humovy a Kantovy filozofie přivádí P. k závěru, že noetický skepticismus, nacházející svůj výraz ve skepsi vůči „věci o sobě“, je v jádře založen na skepsi vůči osobnosti: Jeho překonání je tedy primárně záležitostí filozofie osobnosti. „Osobnost“ P. považoval nikoli za fikci (danou zvykovým opakováním), ale za výraz pro reálnou skutečnost, mající svůj organický základ, který „se stupňuje pomocí citu a afektu v základ psychologický, jenž vrcholí ve vůli jakožto nejvlastnější její funkci“ (cit a vůle jsou proto také účastny každého souzení, myšlení). Osobnost přitom chápal funkcionálně: jde o „pochod“, o něco, co se stále tvoří. Jako stoupenec afektivní koncepce osobnosti žádal, aby osobnost byla i v teorii poznání brána komplexně, se zřetelem nejen na její racionalitu, ale i na její afekty, city, vůli: omyl myšlení 19. století (století vědy a techniky) spočívá v tom, že se pohybovalo v rámci extrémů věda – víra, racionalismus – iracionalismus, rozum – nerozum, vědomo – nevědomo. Svobodná osobnost syntetizuje své zkušenosti s vnějším i vnitřním světem všemi svými prostředky (i svým nevědomím). (Hume zapomínal na to, že „jedině vůle dovede syntetizovat všechny naše reflektivní úsudky a učinit přítrž nekonečné reflexi“.) Na poznávání se účastní i na citech založená intuice, tj. případ, kdy člověka nevede smyslový názor ani logika, ale „něco, co vyvěrá z naší vnitřní duchovní základny“ (v intuici P. tedy neviděl nějakou nadpřirozenou, mystickou formu poznání, ale čistě lidský fenomén). Už v knize Entstehung und Entwicklung des Kontingentismus (1915) se přihlásil k myšlence, že ve světovém řádu je ukryt princip svobody, a to jak kosmické (tvůrčí princip prolamuje strohý determinismus), tak lidské-osobní, tj. svobody lidské vůle, rozhodování, jednání). – Sborníkový charakter mají P. publikace Boj za svobodu české filosofie (1927) a Vláda demokracie ve filosofii a jiné essaye (1929). Ke kritickým příspěvkům prvního sborníku byl P. bezprostředně inspirován svým viděním a hodnocením soudobého stavu české filozofie. Rovněž většina příspěvků druhého sborníku (nesoucího titul úvodu k l. číslu Ruchu filosofického) představuje P. reflexe otázek českého filozofického života ve 20. letech (např. pojednání O Masarykově filosofii náboženství, Masaryk a Kant, O Masarykově humanitní filosofii jsou zároveň odpovědí na Rádlovu výtku, že mladá česká poválečná idealistická filozofie si nevšímá Masaryka). Rozsáhlejší stať Metafysika poznání publikoval poprvé už v r. 1921 „na okraj“ knihy N. v. Hartmanna Grundzüge einer Metaphysik der Erkenntnis. Závěrečná studie Dialektika Hegelova měla přispět k odůvodnění P. klasifikační metody, s níž jinde utřídil „české individuality filozofické při vší jejich svéráznosti a rozmanitosti ve tři skupiny či vývojová stadia: romantické buditele (Klácel, Purkyně, Palacký, Smetana, Amerling aj.), kteří žijí dále v našich herbartovcích, pozitivistickou skupinu Masaryka, Čády, Krejčího, Drtiny atd., a v mladší generaci filozofickou, seskupenou kolem Ruchu filosofického .

Bibliografie:
◦ Entstehung und Entwicklung des Kontingentismus, Berlin 1915;
◦ O intuici, 1921;
◦ Logika a etika záporu I. Logika záporu, 1924;
◦ Logika. Logika elementární, s A. Dratvovou, 1926;
◦ Boj za svobodu české filosofie, 1927;
◦ Fikcionalism novověké filosofie, zvláště u Humea a Kanta, 1929;
◦ Vláda demokracie ve filosofii a jiné essaye, 1929;
◦ Současná filosofie u Slovanů, 1932 (F. P.: O filosofii ruské, Josef Tvrdý: O filosofii polské a jihoslovanské);
◦ Portréty filosofů 20. věku, 1932.

Sborníky:
◦ Bibliografie české filosofie od r. 1908, in A. Ruge: Die Philosophie der Gegenwart, Heidelberg 1910–12;
◦ La filosofia ceca contemporanea, La Cecoslovacchia, Roma 1925;
◦ Narodowa filosofja, Czechoslowacja, Warszawa 1925;
◦ Il significato intuitivo della negazione, Atti del V. congresso internazionale, Napoli 1925;
◦ Život a filosofie Gustava Záby, Zábův sb., 1925;
◦ Czech national thinking, Proceedings of the VI int. Congress of Philosophy (Harward University), New York 1927;
◦ Die tschechische Philosophie, F. Ueberweg: Grundriss der Geschichte der Philosophie V, Berlin 1928.

Časopisecké příspěvky:
◦ Poměr stoiků k voluntarismu, ČM 1909;
◦ Bibliografie (cizojazyčné) literatury 1912–13, ČM 1913;
◦ Problém svobody ve filosofii Fichtově, ČM 1914–15 (také jako zvl. otisk);
◦ Duchovní proměny XX. věku, Kmen 1917;
◦ O Masarykově filosofii náboženství, Nové Čechy 1920 (fr. Foie et Vie 1926, pol. in Ksiega pamiatkova II. pol. zjazdu filosoficznego, Warszawa 1928);
◦ Vláda demokracie ve filosofii, RF 1921;
◦ O logickém a etickém významu záporu, RF 1921–22;
◦ O Masarykově humanitní filosofii, Masaryk a Kant, Nové Čechy 1921;
◦ Platon a česká filosofie, RF 1922;
◦ Tužby a cíle české filosofie, Národní listy 1923;
◦ Život a filosofie Gustava Záby, RF 1924;
◦ Mezinárodní filosofický sjezd v Neapoli, Nové Čechy 1924;
◦ Neueste tschechoslowakische Philosophie, Kant-Studien 1924;
◦ Boj za svobodu české filosofie, RF 1925;
◦ Obzor novějšej češskoj filosofii, Logos (rus. vyd.) 1925;
◦ Kantova skepse k "věci o sobě", RF 1926;
◦ O intuici, Časopis lékařů českých 1926;
◦ Masarykův realismus a mladší filosofická generace, Nové Čechy 1926;
◦ Na obranu mé Elementární logiky, RF 1927;
◦ Dva hlasy o funkcionální metodě ve filosofii, RF 1927–28;
◦ Boj za svobodu české filosofie a historické hodnocení, RF 1927–28, 1929;
◦ Francouzská filosofie XIX. století, Iluse a ilusionismus, Můj fikcionalismus, Ladislav Klíma, Osobnost a dílo K. Vorovky, RF 1929;
◦ Platon či Plotin? Kus naší kulturní orientace, RF 1931;
◦ Anaximander - Der Vater des griechischen Pessimismus, RF 1933;
◦ Condillac a condillacism, RF 1936/37;
◦ O racionalismu prof. J. Tvrdého, RF 1939;
◦ Hodnoty filosofické a hodnoty hospodářské, Hodnota a hodnocení, Idealis a realism,, RF 1941.

Předmluvy:
◦H. Bergson a jeho filosofie, H. Bergson: Vývoj tvořivý 1919.

Překlady:
◦ H. Bergson: Život a vědomí (stať), Živa 1917;
◦ H. Bergson: Vývoj tvořivý (s F. Žákavcem), 1919.

Edice:
◦ Zábův sb., 1925.

Literatura:
◦ K. Vorovka: Polemos. Spory v české filosofii v letech 1919–1925, 1926;
◦ F. Krejčí: K dějinám filosofie české, ČM 1928;
◦ D. Nedeljkovič: F. P., filosof negace, RF 1935;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Dopis H. Bergsona o přednášce doc. F. P. na kongresu v Paříži, RF 1938;
◦ I. Lapšin: K 50. narozeninám F. P., RF 1939;
◦ O. Jirásková, M. Pauza: Ruch filozofický. Bibliografie, 1984;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

jg