Otakar Pertold

* 21. 3. 1884 Jaroměř

† 3. 5. 1965 Praha

Po maturitě na gymnáziu ve Slaném zapisoval na UK matematiku, fyziku a filozofii, u J. Zubatého a R. Dvořáka studoval klasické a orientální jazyky. V l. 1909–10 poprvé uskutečnil cestu do jižní Indie a na Ceylon, kam se v dalších letech opakovaně vracel (v l. 1920–23 působil v Indii jako akreditovaný diplomat). Ze studia tamních náboženství čerpal látku ke svým pracím Cejlonská božstva Gará a Girí (1912), Perla Indického oceánu (1926), Ze zapomenutých koutů Indie (1927) aj. R. 1934 se stal prvním řádným profesorem religionistiky na FF UK, od r. 1945 vedl katedru religionistiky, po jejím začlenění do katedry etnografie pak katedru etnografie FF UK.

Je zakladatelem české vědy o náboženství, kterou opíral o důkladnou znalost etnografie a orientalistiky, zejména indických náboženství. Religionistiku nazýval vědou náboženskou (nebo též vědou o náboženstvích) a podle toho, z jakého hlediska o náboženství pojednávala, ji rozděloval na vědu náboženskou obecnou a zvláštní (konfesní). Věda náboženská obecná se má kriticky (tedy teoreticky) zabývat veškerými náboženstvími bez ohledu na jejich původ, stáří, vztahy k ostatním složkám života; má konkrétní a abstraktní část. Konkrétní věda náboženská si všímá vzniku a vývoje konkrétních náboženství, vzájemně je srovnává, třídí a sleduje jejich vztah k jiným jevům lidským. Abstraktní věda náboženská dospívá na základě konkrétních znalostí k obecným důsledkům a pojmům, proniká do podstaty náboženství jako jevu čistě lidského a náboženství třídí a hodnotí. Věda náboženská zvláštní je zaměřena na důkladnou znalost jednoho náboženství ve všech jeho podrobnostech a shoduje se tedy podle P. s tím, co bývá nazýváno konfesijní teologií. Do své představy o rozsahu a rozdělení vědy náboženské zahrnoval P. teologii (a jako její součást i náboženskou filozofii), ale vyčleňoval z ní filozofii náboženství. Na samý vrchol konkrétního bádání o náboženstvích i náboženského filozofování konfesijních teologií stavěl „jakousi estetiku náboženství“. Náboženství viděl jako lidský, společenský, historicky se vyvíjející jev. Komparací všech náboženství i jejich srovnáním s ostatními jevy lidského života dospěl k definici, která věnuje náležitou pozornost jak ideové, tak citové stránce náboženství: „Náboženství jest city provázené a jimi určené vědomí závislosti na něčem, blíže určeném tradicí, co samo na onom stupni kulturního vývoje člověkova přesahuje jeho schopnost poznávací, kteréžto vědomí pak pod vlivem citů a tradice vyvolává v člověku volní stavy, vedoucí ke snaze buď nějak obměnit onu předpokládanou závislost, nebo alespoň vykonávat nějaký vliv na to, co člověk onoho kulturního stupně pokládá za příčinu oné závislosti“ (Co je náboženství). O křesťanství soudil, že „je ve své podstatě náboženství semitské monoteisticky vypracované v umělou soustavu etickou, založenou na druhotném názoru náboženském“. Rozlišoval tři stupně náboženství: Náboženství prvého stupně (prvotná) vznikla z bezprostředního nazírání člověka na svět (animismus, fetišismus, manismus, přírodní náboženství s mytologií), náboženství druhotná jsou výsledkem lidské reflexe, a to buď povlovného převratu v myšlení lidí (polyteismus, zoroastrismus, brahmanismus a židovství), nebo reformátorské činnosti zvláště vynikajících jedinců (buddhismus, křesťanství, islám). Mezi náboženství třetího stupně řadil lidová náboženství a pověru. P. věnoval pozornost i náboženství jako společenskému jevu, které se dědí z pokolení na pokolení působením víry a které má své pevné organizační (a posléze i politické) útvary. Jeho stránce vnitřní (intelektuální, citové a společenské), která se stává předmětem bádání jiných věd (filozofie, psychologie, etnologie, historie ad.), je zkoumána z jiného hlediska, jinými metodami a vede k jiným důsledkům, však věnoval jen zmínku. Očekával, že tyto vědy se budou navzájem doplňovat a že jejich výsledky přispějí k vytvoření jednotného vědeckého názoru na fenomén náboženství. V 50. letech se pokusil o marxistický výklad náboženství; jeho práce z této doby obsahují mnohé presupozice i závěry poplatné dialektickomaterialistickému pohledu.

Bibliografie:
◦ Úvod do studia náboženství, 1919;
◦ Základy všeobecné vědy náboženské, 1920;
◦ Náboženství národů nekulturních, 1925;
◦ Příspěvky ke studiu lidových náboženství ceylonských, 1925;
◦ Perla Indického oceánu, 1926;
◦ Ze zapomenutých koutů Indie, 1927;
◦ Uvedení do dějin náboženství, 1927;
◦ Učebnice hindustání, 1930;
◦ Úvod do vědy náboženské, 1947;
◦ Náboženský názor světový a projev náboženství ve společnosti, 1947;
◦ Co je náboženství, 1956;
◦ Pověra a pověrčivost, 1956;
◦ Náboženství mimokřesťanská, 1957;
◦ Džinismus, 1966.

Sborníky:
◦ Kult bohyň, Džinismus, Bozi, bráhmani, lidé. Čtyři tisíciletí hinduismu, 1964, aj.

Časopisecké příspěvky:
◦ Jest buddhismus náboženství vhodné pro Evropana? Volná myšlenka (VM) 1910–11;
◦ O činnosti křesťanských misionářů na Východě, VM 1911–12;
◦ Co je náboženství? VM 1913–14;
◦ K dynamické morfologii náboženství, ČM 1942;
◦ Rodijové. Příspěvek k ethnografii Ceylonu, Národopisný věstník československý 1953;
Archiv orientální, Nový Orient, VaŽ.

Literatura:
◦ KJK; Prof. O. P. osmdesátníkem, Nový Orient 1964;
◦ A. Sekot: Vůdčí postava české religionistiky, VaŽ 1984;
◦ O. P. and South Asian Studies. Centenary Commemoration Volume, ed. M. Krása, 1986 (s bibliografií).

hp