Antonín Podlaha

* 22. 1. 1865 Praha

† 14. 2. 1932 Praha

Vyrostl v zámožné pražské rodině a již jako student Akademického gymnázia v Praze (maturita 1883) se zajímal o filologii a historii. Excerpoval pro Kottův Českoněmecký slovník (dokončen 1893) a prostřednictvím V. Vlčka se seznámil s okruhem přispěvatelů Osvěty (např. J. Jireček, J. Kalousek, F. Zákrejs). Nejprve začal studovat práva, ale již po roce (1884) vstoupil do arcibiskupského semináře v Praze a r. 1888 byl vysvěcen na kněze. Působil nejprve jako kaplan na různých místech (začínal v Rokycanech), ale současně dále studoval. R. 1891 se stal adjunktem TF UK a r. 1894 byl promován doktorem teologie. V pražském arcibiskupském semináři učil křesťanskou archeologii (od r. 1901) a působil jako katecheta při vyšším gymnáziu na Novém městě pražském (od r. 1895), později (od r. 1899) při reálce na Malé Straně. Angažoval se jako vydavatel (v l. 1899–1904 vydával vlastním nákladem rodinný časopis Obrázková revue) a spolupracoval při pořádání výstav (Národopisná výstava, Mariánská výstava). R. 1904 se stal metropolitním kanovníkem pražským a velkou péči věnoval chrámu sv. Víta. Staral se o jeho dostavbu, sledoval archeologické práce a zpřístupňoval výsledky (otevření královské hrobky r. 1928, výstava korunovačních klenotů r. 1929, nová instalace pokladu), takže právem r. 1929 otevřel hlavní vrata dostavěného kostela. Vědecká a pedagogická činnost P. přinesla jeho jmenování (r. 1917) místokancléřem TF UK a členem zemské školní rady. Od r. 1903 člen ČAVU, od r. 1907 člen KČSN. Po vzniku Československa nebyla jeho církevní dráha přerušena. R. 1918 se stal papežským domácím prelátem, r. 1919 generálním vikářem pražské arcidiecéze, r. 1920 titulárním biskupem v Pafu a světícím biskupem-pomocníkem v Praze, r. 1930 děkanem metropolitní kapituly pražské. Za své zásluhy byl P. pochován ve svatovítském chrámu v Praze.

P. navazoval na činnost vlasteneckých kněží – buditelů. Jeho bezprostředními vzory byli F. Doucha a F. Sušil, v jehož šlépějích se jako seminarista podílel se svými přáteli na postavení pražské skupiny duchovní jednoty Růže Sušilova, založené r. 1877 na Velehradě. Zájem o českou minulost a kulturní zájmy katolického kněze a představitele církve vedly k široce pojaté činnosti zaměřené různými směry. Věnoval se dějinám církevního umění, církevní historii, archeologii, heuristice, bibliografii, ale také vydával historické a literární prameny, uplatnil se jako redaktor a vynikl jako sběratel a mecenáš umění. Jeho zorný úhel vyměřovala úcta k pramenům a církevní doktrína. V tomto rámci je třeba chápat i jeho porozumění cyrilometodějské tradici (důležitým byl velehradský sjezd r. 1907, označovaný za mezník našeho ekumenického hnutí) a svatováclavské úctě (významnou roli hrálo milénium r. 1929). V ocenění plodného protnutí západní a východní misie v počátcích našeho křesťanství lze hledat P. zdroj nadějného ekumenického optimismu.

Bibliografie: Rozsáhlé vědecké dílo (více než 100 knih a množství časopiseckých studií a článků) lze rozčlenit do několika skupin. V oblasti umělecko-historické topografie vydal soupisy památek z okruhu sedlčanského (1898), milevského (1898), mělnického (1899), rokycanského (1900), příbramského (1901), karlínského (1901), českobrodského (1907), vinohradského (1908), benešovského (1911) a kralovického (1912); v téže řadě vyšla knihovna kapitulní v Praze (1903). S Kamilem Hilbertem připravil publikaci Metropolitní chrám sv. Víta v Praze (1906) a s E. Šittlerem Chrámový poklad u sv. Víta (1902). Důležitá jsou i Posvátná místa království českého (1907–13). Ze soupisových a bibliografických prací vynikají Dějiny a bibliografie české katolické literatury náboženské od r. 1828 do konce r. 1913 (1913–1923), Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské 1–2 (1910, 1922; prvý díl s A. Paterou), Catalogus codicum manuscriptorum archivi capituli (1923), Povšechný katalog arcibiskupského archivu v Praze (1925). Mezi edicemi jsou významné práce vydané v řadě Editiones archivii et bibliothecae semper fidelis metropolitani capituli Pragensis (od r. 1905) a ve Sbírce pramenů církevních dějin českých 16.–18. století (1908–14). Důležitými vydavatelskými činy jsou Liber ordinationum cleri 1395–1410 (1910, 1920), Series praepositorum decanorum et canonicorum metropolitanae ecclesiae Pragensis (1912–31) a příslušné svazky Libri erectionum archidiecesis Pragensis (od r. 1925). Teologické práce reprezentují mnohé katechismy a biblické dějepravy; instruktivní byla i středoškolská učebnice Katolická liturgika (1908). Od r. 1909 vydával (zpočátku s J. Tumpachem) Český slovník bohovědný (4 sv., 1912, 1916, 1926, 1930, 5. sv. nedatován). Do filozofických textů náleží monografie B. Nietzsche a jeho filosofie (1903). Z prací historických je třeba připomenout Dějiny jezuitských kolejí v Čechách a na Moravě (1914) a prvý svazek Dějin arcidiecéze pražské od r. 1693 (1917). Jako překladatel vstoupil P. do kontextu náboženské literatury pracemi F. Vigouroux: Bible a nejnovější objevy v Palestině, Egyptě a Asyrii (1896–1903) a F. Duilhé de Saint-Projet: Apologie víry křesťanské na základě věd přírodních (1897). Z redaktorské činnosti vyniká řízení Vzdělávací knihovny katolické (od r. 1916) a Dědictví svatojanského. Redigoval Časopis českého duchovenstva a Památky archeologické (od r. 1913). Jeho umělecké sbírky (zvláště grafika a plastiky) sloužily při přípravě výstav. Po P. smrti byly umělecké předměty vydraženy ve prospěch dobročinných účelů.

Literatura:
◦ V. Bitnar: A. P., Archa 1925;
◦ B. Jenšovský: A. P., Časopis archivní školy 1925;
◦ Biskup A. P., český kněz, archeolog a historik, 1932;
◦ J. Lebeda: Sváteční člověk, 1935.

ps