Jiřina Popelová

* 29. 2. 1904 Praha

† 14. 6. 1985 Praha

Vorovkovy a Rádlovy semináře ji orientovaly na problematiku vztahu přírodních a „kulturních“ věd a „historického bytí člověka“. K jejím nejvýznamnějším publikacím patří Poznání kulturní skutečnosti (1936) a Tři studie z filozofie dějin (vyšly dost opožděně po napsání). První je pojata jako „úvod k noetice a metodologii kulturních věd“, druhá jedná o filozofickodějinném myšlení Řeků a Římanů, o historickém relativismu a možnosti jeho překonání a o pojetí času v historii. Oba tyto spisy u nás podpořily zájem o filozofickodějinnou látku. Proti historickému relativismu (Dilthey, Troeltsch ad.) P. soudila, že potřeba stálé revize teoretických koncepcí nemusí vést k noetickému skepticismu. V tom ohledu odkazovala i na marxistickou filozofii (dialektický materialismus), v níž od poloviny 30. let spatřovala „nejmocnější pokus o dějinnou filozofii . Spojovacími články mezi zmíněnými knihami byly práce vydané v Petrově edici Svazky úvah a studií: Dějiny a hodnoty (1941) a Pravda a jistoty (1942). V čase světové války a německé okupace se jimi pokusila podpořit dějinný optimismus: historická zkušenost ukazuje, že dějiny při všech katastrofách „odměňují nezlomnou životnost a houževnatost úsilí povstat z hrobu a znovu budovat“. Válečná léta se ozývají také v Rozjímání o českých dějinách (vydaném r. 1948): Tajné noční rozhovory studentů s profesorem dějepisu na střeše gymnázia o smyslu českých dějin jsou příležitostí i k úvahám o vztahu jedince a národa, o věrnosti a práci pro národ. Před válkou (kdy se politicky hlásila k sociální demokracii) patřila P. k několika málo českým filozofům, kteří věnovali soustavnější pozornost marxistické filozofii a hledali v ní podněty k řešení svých problémů. Po válce marxistickou filozofii (a marxismus vůbec) poprvé ocenila v brožuře Socialistický světový názor (1946). Její přínos spatřovala především v materialistické dialektice (překonávající agnosticismus) a v úsilí o hlubší chápání humanismu. V knize K filozofické problematice Marxova Kapitálu (1954) mj. upozornila na filozofický a metodologický dosah Marxových Filozoficko-ekonomických rukopisů. Od poloviny 50. let se zabývala především dějinami české a evropské filozofie a etikou. V knize J. A. Komenského cesta k Všenápravě (1958) se (jako jedna z prvních u nás) ujala úkolu „provést integrální filozofickou analýzu Komenského myšlení, nalézt v jeho předivu onu červenou nit, onen ústřední nerv a pohybový zdroj, jímž je toto myšlení živeno a neseno“ (R. Kalivoda), a ukázat, že Komenského filozofické a náboženské názory jsou základem, na němž spočívá všechna jeho další činnost teoretická i praktická. K tomuto tématu se P. vracela i v dalších komeniologických statích a nakonec i ve shrnující monografii Filozofia J. A. Komenského (1985; v tehdejších poměrech našla vydavatele jen na Slovensku). – Podle Krejčího vzoru dělila filozofy na pozitivisty a metafyziky; už Krejčí a Vorovka jí byli příkladem rozporu filozofického scientismu (naturalismu) a filozofie se smyslem pro metafyziku. (Ve Studii o současné české filosofii řadila ke „scientistům“ J. Jáhna, O. Matouška, A. Dratvovou, V. Úlehlu, J. Krále, E. Svobodu, I. A. Bláhu, J. Tvrdého. B. Zbořila, L. Svobodu, k „metafyzikům“ J. B. Kozáka, J. L. Fischera, J. Beneše, L. Riegera, J. Patočku, V. Navrátila.) Evropskou podobu „filozofického schizmatu“ novodobé filozofie – sváru jejího scientistického a iracionalistického proudu – prozkoumala v práci Rozpad klasické filozofie (1968). Na díle představitelů obou linií (Comte, Mill, Spencer – Schopenhauer, Kierkegaard, Dostojevskij, Nietzsche) dokládala, že „rozpad buržoazního porevolučního myšlení“ neznamená jeho „lineární a totální rozklad“, že tato filozofie stále přináší výsledky, které nelze přehlížet. – Jako etička chtěla dát etice rovněž v marxistické filozofii místo, které jí ve filozofii tradičně patří. Mělo jít o etiku vyplývající z vnitřní logiky filozofie, z jejích „ontologických hloubek“, úzce spjatou s obecnou axiologií. Její Etika (1962; obhájená jako spis k „velkému doktorátu“ na Lomonosově univerzitě v Moskvě) je zaměřena k historii etiky i k současné mravní problematice, Étos a práce (1981) k etice povolání a Problém norem (1981) spojuje výklad mravních norem s celkovou analýzou normotvorné činnosti. Jako úvod do filozofie pojala knížku Zrození filozofie (1981). Své posluchače i čtenáře přesvědčovala, že „filozofie časem neztratila ani své poslání, ani svou hodnotu“, že ji „potřebujeme naléhavě – jako ukazovatelku cesty i jako objevitelku nových skutečností“.

Bibliografie:
◦ Metodologické a praktické problémy normativních věd, 1933;
◦ Skepse a gnóse v díle K. Vorovky, 1934;
◦ Poznání kulturní skutečnosti, 1936;
◦ Dějiny a hodnoty, 1941;
◦ Pravda a jistoty, 1942;
◦ Filosof František Krejčí, 1942;
◦ Studie o současné české filosofii, 1946;
◦ Socialistický světový názor, 1946;
◦ Tři studie z filosofie dějin, 1947;
◦ Rozjímání o českých dějinách, 1948;
◦ K filosofické problematice Marxova Kapitálu, 1954;
◦ J. A. Komenského cesta k Všenápravě, 1958;
◦ Etika, 1962;
◦ Rozpad klasické filosofie. Vznik soudobého filosofického schismatu, 1968;
◦ Étos a práce, 1981;
◦ Problém norem, 1981;
◦ Zrození filosofie, 1981;
◦ Filozofia J. A. Komenského, 1985.

Časopisecké příspěvky:
◦ Filosofie na scéně, RF 1925;
◦ Filosof a národ, Úkol filosofie jakožto první problém, FI 1928–29;
◦ Skepse a gnose v díle K. Vorovky, RF 1929;
◦ O povaze a vzájemných vztazích duchových věd, Smysl dějin, Za prof. V. Hoppem, RF 1931–32;
◦ Filosofický podklad socialismu, Dělnická osvěta 1932;
◦ G. Gentile, filosof italského fašismu, ČM 1934;
◦ Pravda a jistoty, ČM 1935;
◦ Socialistický světový názor v české filosofii, Dělnická osvěta 1936;
◦ Kritika marxismu a filosofie socialismu u H. de Manna, Dělnická osvěta 1937;
◦ Historický relativismus a pokus o jeho překonání, ČM 1941;
◦ Pojem času v historii, ČM 1943;
◦ Za dr. Josefem Fischerem, ČM 1945;
◦ Poznámky k marxistické filosofické literatuře, ČM 1947;
◦ Cesta J. A. Komenského k všenápravě, FČ 1960;
◦ Filosof F. Krejčí, Čs. psychologie 1958;
◦ Problém teodiceje u J. A. Komenského, FČ 1970;
◦ Filosofická problematika norem, FČ 1973;
◦ Bolzanovo pojetí češství, FČ 1981.

Předmluvy:
◦ Politická teorie J. Locka, J. Locke: Dvojí pojednání o vládě, 1965.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ R. Kalivoda: J. P.: Cesta Komenského k Všenápravě, FČ 1959;
◦ Sb. k 60. narozeninám J. P., AUC – PhH 1964;
◦ K. Mácha: J. P. k vědeckému a životnímu jubileu, FČ 1964;
◦ M. Sobotka: K životnímu jubileu J. P., FČ 1969;
◦ L. Svoboda: K životnímu jubileu J. P., FČ 1974;
◦ J. P. – filozofka a učitelka filozofie, ed. J. Gabriel, 1984;
◦ R. Steindl: Rozhovor s prof. J. P. „Pracuji, co jiného bych pořád dělala?“, Tvorba 1984, č. 9;
◦ J. Gabriel: Za profesorkou J. P., SCeH 1986;
◦ L. Anderlová: Nehonos se, že jsi vykonal, Prométheus 1996.

jg