Václav Příhoda
* 7.
9.
1889 Sány u Poděbrad
† 18.
11.
1979 Praha
Pod vlivem O. Chlupa reflektuje v pedagogické práci dynamismus a experiment a orientuje se na oblast experimentální pedagogiky, aby dokázal, že pedagogické jevy jsou ověřitelné a soudy o nich dokazatelné. V těchto intencích pak řešil problémy školské organizace jak vnější, tak vnitřní (které vrcholí v r. 1929 v jeho návrhu jednotné vnitřně diferencované devítileté školy) a vzdělávání učitelů, jímž se intenzívně zabýval zejména ve 30. letech. Pro hlubší poznání experimentálních metod v pedagogice absolvoval řadu krátkodobých stáží (Francie, Holandsko, Itálie, Jugoslávie, Německo) a dva delší pobyty v Americe. Do USA poprvé odjel v r. 1922 (po smrti své ženy). Učil tam na střední škole v Chicagu, aby se finančně zabezpečil, a současně navštěvoval přednášky na univerzitě. Seznámil se zde s novými experimentálními a statistickými metodami a jejich využitím v pedagogice a psychologii. Na výzvu profesora Kádnera se v r. 1924 vrátil do ČSR, aby se na UK habilitoval. Po obhajobě spisu založeného na experimentu Psychologie a hygiena zkoušky (1924) byl jmenován soukromým docentem pro didaktiku v pedagogickém semináři FF UK. V r. 1925 opět odjel do USA, aby zde studoval u nejpřednějších amerických pedagogů a psychologů (Johna Deweye, Edwarda Thorndika). Jejich názory vycházející z pragmatické filozofie přispěly – spolu s vlivem české tradice (Komenský, Úlehla) – k formování jeho vědeckého profilu. Celý život se snažil v pedagogice a později v 50. l. i v pedagogické psychologii uplatňovat vědecké metody, které by umožňovaly pedagogické a psychologické jevy měřit, ověřovat a dokazovat. Proto neustále konfrontoval své teoretické názory s praxí. Z tohoto hlediska byla po P. návratu z USA důležitá jeho činnost na Škole vysokých studií pedagogických, kde také získal řadu přívrženců pokusné práce u nás, kteří pak nové poznatky tvořivě uplatňovali ve své praxi. Jako příklad může sloužit experiment na Masarykově měšťanské škole ve Zlíně, který ověřoval P. návrh jednotné devítileté, vnitřně diferencované školy. Ke kvalitní práci učitelů na experimentálních školách měly pomoci i některé jeho knihy. Vzhledem k tomu, že reforma školy je v rukou učitele, zpracoval návrh na vysokoškolské pedagogické vzdělávání učitelů v knize Vědecká příprava učitelstva (1937). V souladu se svou myšlenkou, že „učitel je vědec a nikoli umělec“, předložil odpovídající obsah pedagogického vzdělání, diferencovaný podle stupně škol. Pokračování těchto snah však přerušila válka. Již v jejím průběhu se P. zapojil do práce na návrhu základního školského zákona, s nímž pak učitelé po válce vystoupili. V říjnu 1945 byl jmenován univerzitním profesorem a stal se odborným poradcem na Ministerstvu školství, kde objasňoval a obhajoval ideu jednotné, vnitřně diferencované školy. Po r. 1948 byl možnosti působit v pedagogické oblasti zbaven. Plně se pak věnoval problematice psychologické. V r. 1956 vydal učební text Úvod do pedagogické psychologie, který se postupně rozrostl na čtyřsvazkové dílo Ontogeneze lidské psychiky, v němž zúročil svůj dlouhodobý zájem o experimentální pedagogiku a psychologii. Jde o dílo, které nemá ve světové pedagogické a psychologické literatuře obdoby. V r. 1966 byla P. udělena medaile J. A. Komenského za celoživotní práci a v r. 1969 mu byl k jeho osmdesátinám propůjčen Řád republiky.
Bibliografie:
◦
Psychologie a hygiena zkoušky,
1924;
◦ Psychologický výběr ve výchově,
1925;
◦ Čtecí hry k čítance První kniha,
1929;
◦ Čtení v elementárce.
Rukověť ke globální čítance První kniha,
1929;
◦ Příhodův test obecné inteligence povahy verbální,
1929;
◦ Čtení v druhém roce.
Rukověť k čítance Druhá kniha,
1930;
◦ Racionalizace školství.
Funkcionální organizace školské soustavy,
1930;
◦ Teorie školského měření.
Pedotechnika I,
1930;
◦ Stupnice pro posuzování písma,
1933;
◦ Globální metoda.
Nové pojetí výchovy,
1934;
◦ Dnešní studenti.
Výzkum jejich schopností pro studium na universitě,
1935;
◦ Ideologie nové didaktiky,
1936;
◦ Praxe školského měření.
Testování na škole prvního stupně,
1936;
◦ Vědecká příprava učitelstva,
1937;
◦ Výzkum dětského písma,
1941;
◦ Idea školy 2.
stupně,
1945;
◦ Idea vysokého učení,
1945;
◦ Národní filozofie výchovy I,
1948;
◦ Vývoj psychiky,
1952;
◦ Úvod do pedagogické psyhologie,
1956;
◦ Ontogeneze lidské psychiky I–IV,
1963–74;
◦ Problematika předškolní výchovy,
1966.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Typy či varianty,
ČM 1928;
◦ Problémy teoretické psychologie,
ČM 1929;
◦ Pohlaví písma,
ČM 1941;
◦ Platnost učebního zákona frekvence,
ČM 1942;
Čas,
Časopis učitelek,
České slovo,
Český učitel,
Československá lidová výchova,
Československá škola,
Čin,
Dělnická osvěta,
Domov a svět,
Hlídka Školy měšťanské,
Hlas,
Národ,
Naša škola,
Naše děti,
Nové směry,
Máj,
Nezávislé listy,
Právo lidu,
Nové školy,
Komenský,
Pedagogické rozhledy,
Služba veřejnosti,
Střední škola,
Tvořivá škola,
Škola měšťanská,
Věstník čsl.
profesorů,
Věstník ŠVSP v Praze aj.
Překlady:
◦ E.
L.
Thorndike: Osobitost,
1926;
◦ E.
L.
Thorndike: Pedagogická psychologie,
1929;
◦ E.
Claparede: Škola podle míry,
1935;
◦ Ch.
Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat,
1964.
Literatura:
◦ K.
Čondl,
S.
Vrána: V.
P.
Život a dílo českého pedagoga,
1939;
◦ K padesátce dr.
V.
P.,
Moravskoslezský učitel 1939;
◦ Padesátiny V.
P.,
Školské reformy 1940;
◦ V.
P.,
život a dílo českého pedagoga,
FR 1940;
◦ Pětasedmdesát let prof.
dr.
V.
P.,
Pedagogika 1964–65;
◦ K.
Metyš: V.
P.
Bibliografie prací 1939–1966,
1966;
◦ J.
Novotný: Osmdesát let prof.
dr.
V.
P.,
Komenský 1969;
◦ B.
S.
Urban: K životnímu jubileu univ.
prof.
V.
P.,
Pedagogika 1969;
◦ L.
Blatný: K úmrtí profesora PhDr.
V.
P.,
Komenský 1979–80;
◦ J.
Cach: K 90.
narozeninám V.
P.,
Socialistická škola 1979–80;
◦ V.
Davidová: Devadesát let V.
P.,
Estetická výchova 1979–80;
◦ K devadesátinám dr.
V.
P.,
Čs.
psychologie 1979;
◦ K.
Cupáková: V.
P.
jako pedagog.
Diplomová práce,
1983;
◦ SVK Brno – rešerše 2/III/88;
◦ V.
P.
– Postavy české pedagogiky sv.
14,
1990;
◦ Z.
Veselá: České pedagogické myšlení mezi dvěma světovými válkami,
1992.
zv