Václav Richter

* 30. 8. 1900 Třešť

† 7. 4. 1970 Brno

Do kontaktu s filozofií se dostal již během studia v semináři F. Krejčího, popř. i prostřednictvím pozitivisticky orientované metodologie svého učitele Vojtěcha Birnbauma. Zájem o ni univerzálně vzdělaného badatele už neopustil, třebaže nejvýrazněji i nejdůsledněji se projevil až v závěrečné fázi jeho díla. Poněvadž R. si byl dobře vědom, že historická úloha pozitivismu jako myšlenkového systému skončila i v dějinách umění, pokoušel se toto vakuum vyplnit novým teoretickým programem. Tak si lze vyložit zejména jeho přechodný příklon k teorii emergentního vývoje pod vlivem J. Tvrdého, a ke strukturalismu, který mu mohl vyhovovat už odmítavým postojem k faktografické „vývojové“ historii. Rovněž v poválečném období jeho převážně analytické uměleckohistorické úsilí zřetelně převládalo nad teoretickými úvahami. Bylo však zřejmé, že pro práci s konkrétním materiálem umění, především pro objasnění metodologických problémů a uvedení nových postupů, potřeboval stále naléhavěji oporu ve filozofické reflexi. Hned v prvních seminárních cvičeních podrobně komentoval myšlenky Karla Mannheima nebo sobě ovšem bližšího Helmutha Kuhna, o něco později pak pod vlivem Paula Sartra a Claude Léviho-Strausse nadhodil domněnku (1949), že východisko z krize dějepisu umění by snad mohlo spočívat ve filozofické antropologii. Nicméně daleko závažnější byl R. souběžný zájem a posléze příklon k fenomenologické filozofii v Husserlově pojetí (jako vědy o podstatách), s níž ho nejvíce sblížil její přední český znalec a R. přítel Jan Patočka a další pozdní žák Husserlův Ludwig Landgrebe. R. ji však nepřevzal jako filozofický systém, ačkoli byla jeho tehdejšímu filozofickému zaměření blízká např. úsilím o přímé, niterné zření podstaty a možností uplatnit ji také v dějinách umění. Spíše jen použil některé metody fenomenologie, které mu měly umožnit cestu „zpět k věcem samým“, dobrat se jejich neodhalené nebo nesprávně interpretované podstaty. S jejich pomocí vznikaly – v době vyvrcholení všeplatnosti marxistické ideologie u nás – tak vynikající práce, jakými byly jeho přednášky o historiografii umění, tam zejména výklad o naivním, přirozeném postoji Vasariho, a první kapitoly knihy Raněstředověká Olomouc (1959). V nich bylo zároveň patrno, jak R. přemítání před pozadím empirického (ale i předpokládaného) materiálu, hmotná existence díla jako věci strukturované do několika objektivních vrstev, jeho nekonečná rozmanitost, vědomí, že odkazování je možné právě jen s pomocí této formy a že mezi ní a podstatou je kauzální vztah, vytvářely fenomenologickým postulátům redukce a abstrakce dosti přesnou hranici. Vyvrcholení R. hloubání o možnostech filozofie v otázkách poznání podstaty umění a zároveň jeho největší přínos k této problematice, českými historiky umění dosud nepovšimnuté, spadá do posledních let jeho života. Vedle kritických glos k článku Pierra Kaufmanna o vyjádření smrtelnosti člověka v umění (1960) a převzetí předsudku z Gadamerovy hermeneutiky při výkladu velkomoravské architektury (1965), šlo především o proslulé, interpretačně převratné Poznámy k baroknímu umění (1968). V tomto návrhu na nové filozoficko-uměleckohistorické konstituování umění 17. a 18. století, předznamenané už v úvodu ke knize o architektu Bohuslavu Fuchsovi (1966), stala se mu hermeneutickým východiskem k poznání jeho podstaty Heideggerova čtverná jednota světa, jehož jednotlivé dimenze (země, nebe, božští a smrtelní) bylo podle R. možno přetlumočit navyklými termíny současné historie umění (hmota a prostor, čas, sakrálnost a profánnost). Jeho úsilí filozofií hlouběji a plněji pochopit umělecké dílo jako objekt heideggerovsky odkrývající pravdu o světě bylo však ve svých důsledcích stále silněji motivováno gnozeologicko-ontologickým zájmem o poznání a porozumění smyslu existence člověka v jeho místní a časové zakotvenosti. Otázkám propojení filozofie a historie umění měla být věnována také jeho obsáhlá studie Obrys filozofie dějin umění (1969–70), určená především studentům, která však již zůstala nedokončena, i zamýšlená práce o prostoru a času.

Bibliografie:
◦ O pojem baroka v architektuře, 1944;
◦ Raněstředověká Olomouc, 1959.

Sborníky:
◦ Příspěvek k teorii výtvarného umění, Sb. k šedesátinám Václava Jelínka, 1938;
◦ Die Anfänge der grossmährischen Architektur, Magna Moravia, 1965;
◦ Poznámky k baroknímu umění, O barokní kultuře, 1968;
◦ Umění a svět. Studie z teorie a dějin umění (s úvodem ed. Zd. Kudělky a doslovem J. Patočky), 2002.

Časopisecké příspěvky:
◦ Vývojové principy v dějinách výtvarného umění, Akord 1934;
◦ A. Matějček: Dějepis umění (rec.), ČČH 1937;
◦ V. Birnbaum: Listy z dějin umění (rec.), Památky historie 1948 (1949);
◦ K ontologickým pojmům v umění, SPFFBU 1960, F 4;
◦ Das Raumproblem in der Gotik, SPFFBU 1964, F 8;
◦ H. G. Franz: Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen (rec.), Umění 1964;
◦ Památka. Monumentorum tutela, Ochrana pamiatok 1970.

Předmluvy:
◦ Z. Kudělka: Bohuslav Fuchs, 1966.

Literatura:
◦ OSNND;
◦ V. Volavka: V. R. a Birnbaumova škola, SPFFBU 1961, F 5;
◦ I. Krsek: V. R. sedmdesátiletý, Umění 1970;
◦ J. Maliva: Olomoucká činnost univ. prof. Dr. V. R., Sborník vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, 1973;
◦ S. Petrová: Pokus o zařazení díla V. R. do kontextu českých dějin umění na základě jeho publikovaných prací (diplomová práce), FF UP Olomouc 1977;
◦ R. Švácha: K „odstupu“ a „parciálnosti poznání“ v soudobém dějepisu umění, Umění 1981;
◦ R. Švácha: V. R., Kapitoly z českého dějepisu umění II, 1987;
◦ V. Švácha: Metoda V. R., in 30 let Krajského střediska státní památkové péče a ochrany v Brně, 1989;
◦ Z. Kudělka: Filozof dějin umění, Universitas 1990;
◦ J. Petrů: Stále podnětný odkaz profesora V. R., Památky a příroda 1990;
◦ SPFFBU 1990–92, F 34–36: J. Bakoš: Epistemologický obrat na ceste historika umenia, I. Krsek: Olomoucká léta profesora V. R. (1946–1955), Z. Kudělka: Metodologický přínos V. R.; Almanach 1927–1997. Sedmdesát let semináře dějin umění MU v Brně, ed. J. Kroupa, L. Slavíček, 1997.

zk