František Ladislav Rieger

* 10. 12. 1818 Semily

† 3. 3. 1903 Praha

Původně „František Josef Jan R.“ byl synem mlynáře v Semilech. Gymnázium vystudoval v Jičíně a v Praze, kde byl profesorem češtiny Josef Jungmann. Hluboce na něho zapůsobilo prostředí obrozenecké Prahy. Už v době gymnaziálních studií publikoval v Květech a ve Světozoru. V té době se také začal podepisovat jako František Ladislav R. Po maturitě studoval práva v Praze a ve Vídni; titul JUDr. získal v r. 1847. Záhy se zapojil do národního života v Praze; byl spoluzakladatelem Měšťanské besedy a Národní besedy, jejímž předsedou se později stal. Tato a jiná politická činnost ho přivedla do konfliktu s rakouskou státní mocí, takže byl r. 1842 zatčen a krátkou dobu vězněn. Vystoupil ze státní služby s cílem věnovat se výhradně politické činnosti, což mu umožňovalo i jeho soukromé jmění. V r. 1848 se stal členem Národního výboru, byl členem prozatímní vlády a účastnil se českého poselstva k císařské vládě do Innsbrucku. Stal se členem Říšského sněmu a na sněmu v Kroměříži pronesl řeč, v níž hájil základní lidská práva ve smyslu Francouzské revoluce. Po rozehnání kroměřížského sněmu strávil více než rok v Anglii, Francii a Belgii, kde se věnoval především politickoekonomickým studiím. Z té doby pochází práce O statcích a pracích nehmotných (1850), jež měla sloužit jako základ k habilitaci z politické ekonomie na pražské univerzitě, ale byla z politických důvodů odmítnuta, a v podstatě i Průmysl a postup výroby jeho (1860). V r. 1853 se oženil s Palackého dcerou Marií. Politické názory R. se utvářely pod Palackého vlivem a v politickém životě byl dědicem Palackého jako jeden z vůdců Národní strany. Zpočátku chtěl federalizaci Rakouska na demokratickém a národnostním základě. Později spojoval osud českého národa se stranou české šlechty a přihlásil se k myšlence historického práva, kterou dříve popíral; během doby se jeho program stával stále konzervativnějším. Zprvu aktivně, později metodou pasivní rezistence se pokoušel získat Čechům rovnoprávnost s Němci a posléze i s Maďary. K dosažení těchto cílů hledal spojence jak na západě Evropy, hlavně ve Francii, tak v Rusku, které navštívil r. 1867. Po opětovném vstupu českých poslanců do Zemského a do Říšského sněmu prosazoval politiku podpory rakouské vlády, podmíněnou ústupky českému hnutí. I když měla některé dílčí výsledky, vyvolala už v 60. l. opozici tzv. mladočechů a koncem 80. let při jednání o punktacích (1890) ztroskotala úplně. To přimělo R. k odchodu z aktivní politiky. V r. 1891 již nebyl zvolen do Říšského sněmu, r. 1895 odešel ze Zemského sněmu; od r. 1897 byl členem Panské sněmovny, ale politického života se už neúčastnil. S politickou činností R. souvisí jeho činnost vydavatelská a zakladatelská: byl spoluzakladatelem Národních listů, a když se s nimi pro neshody v otázce polsko-ruských vztahů rozešel, založil noviny Národ a Politik. Už ve 40. l. byl členem Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách, spoluzakladatelem Sboru pro zřízení Národního divadla, přičinil se o otevření Prozatímního divadla, stál u zrodu České akademie a České techniky. Jedním z výsledků jeho politiky bylo rozdělení pražské univerzity na českou a německou (1882). Jako politický ekonom a přesvědčený liberalista přispěl k založení Živnostenské, Hypoteční a Zemské banky. V l. 1860–78 vydal (u nakladatele I. L. Kobera) za spolupráce předních českých vědců první český Slovník naučný. (Slovník má jedenáct svazků; od 3. sv. se na jeho redakci podílel J. Malý.)

R. je někdy považován za zakladatele české politické ekonomie (a v mnoha ohledech i její odborné terminologie). V knize O statcích a pracích nehmotných se zabývá problémem neproduktivních složek výroby. Soudí, že výrobu nelze vysvětlovat pouze materiální prací. Rozšiřuje pojem práce na jakékoli užitečné úsilí po změně ducha a hmoty a dokazuje, že každá taková činnost přispívá k blahobytu národa. Zdůrazňuje především podíl práce vědecké a organizační na výrobě a kritizuje A. Smithe a R. Malthuse, že nepostřehli v práci působení ducha na hmotu. V závěru rozlišuje mezi cílem své knihy, tj. uznáním nehmotných prací jako základu veškeré výroby a bohatství, a mezi předmětem politické ekonomie ve vlastním, užším smyslu, tj. hmotnými statky a jejich výrobou. Práce Průmysl a postup výroby jeho vyjadřuje liberalistické stanovisko. R. věří, že pokrok průmyslu povede přímo k pokrokovým změnám ve společnosti, k zajištění nejen právní, ale i faktické rovnosti občanů. V tomto smyslu vykládá dějiny lidstva jako dějiny materiálního a mravního pokroku. Považuje západní průmyslové země za vzor pro české země a zároveň kritizuje socialistické teorie, které podle jeho názoru požadují návrat k předprůmyslovému stupni výroby. Do této skupiny socialistů a komunistů klade i F. Engelse, s jehož prací Postavení dělnické třídy v Anglii na mnoha stranách polemizuje. Odstranění soukromého vlastnictví stejně jako odstranění konkurence znamená ztrátu hybné páky rozvoje průmyslové výroby a z toho plynoucí úpadek celé společnosti. Podstatu R. názorů na národnostní otázku v rakouské říši shrnují články v časopise Le Nord z let 1860–61, později vydané francouzsky jako brožura a r. 1906 přeložené pod názvem Rakouští Slované a Maďaři. Pojem národnosti zde definuje z hlediska politického, historického a etnografického. Za rozhodující považuje hledisko etnografické, které zahrnuje mravy, kroj, krev, víru, lidovou slovesnost, tradice, individualitu a především spisovný jazyk jako nástroj civilizace. Z tohoto hlediska hodnotí Rakousko jako zastaralý státní útvar. Vytýká mu především militarizaci, neúměrné daňové zatížení jeho jednotlivých částí a zaostalost průmyslové výroby především v Uhersku. Domnívá se, že existence Rakouska měla smysl v době tureckého nebezpečí, v současnosti že by mohlo existovat jedině jako politická instituce chránící rozvoj malých národů. R. cílem je zavedení konstituční monarchie na federalistickém základě, jakéhosi monarchistického Švýcarska. Tímto svým programem v podstatě ještě sleduje program Palackého z r. 1848. Kritizuje přitom jak germanizační a maďarizační pokusy, tak snahu o vytvoření spisovné slovenštiny. Jeho programem byla a zůstala svébytnost Čechů v rámci buržoazně konstituční monarchie, zaručující národnostní rovnoprávnost všem útvarům v ní spojeným.

Bibliografie:
◦ O statcích a pracích nehmotných, 1850;
◦ Průmysl a postup výroby jeho, 1860;
◦ Slovník naučný (iniciace a spolupráce), 1860–74;
◦ Řeč v Radě říšské dne 29. srpna 1861, 1861;
◦ Řeči Dra F. L. R. I (1868–1878), 1923;
◦ Francouzské memorandum, 1870;
◦ O boucharonech, 1874;
◦ Dem hochgeehrten H. H. J. S. Asakov, Präsidenten des Slavenkomitées in Moskau, 1877;
◦ Řeči F. L. Riegra a jeho jednání v zákonodárných sborech 1848–1867, I–IV, 1883–1888;
◦ List profesoru Filšerovi o úmluvách vídeňských, 1890;
◦ Řeč o úmluvách vídeňských, 1890;
◦ Řeč na sněmu království českého v rozpočtové dabatě dne 13. února 1894, 1894;
◦ Politické výroky a zásady o budoucnosti naší v Rakousku, 1899;
◦ Závěť Fr. Lad. Riegra, 1900;
◦ Rakouští Slované a Maďaři, 1906;
◦ Vybrané řeči a úvahy, 1924;
◦ Výbor z řečí, 1928;
◦ Milostné dopisy F. L. R. a Marie Palacké, 1932;
◦ Z řeči F. L. R. na kroměřížském sněmu 1948–49, 1947.

Edice:
◦ Čechy, země i národ. Obraz statisticko-historický, 1863.

Literatura:
◦ Politický vůdce národu českého, 1881;
◦ J. J. Jahn: F. L. R., 1888;
◦ Zlatá Praha památce F. L. R., 1903;
◦ H. Traub: F. L. R., 1921;
◦ J. Heidler (ed.): Příspěvky k listáři Dra F. L. R., 1926;
◦ V. Vinš: F. L. R., 1948;
◦ O. Urban: Česká společnost 1848–1918, 1982;
◦ P. Kosatík: Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností českého veřejného života, 2010;
◦ R. Vondra: F. L. R. (1818–1903), Historický obzor 2010, č. 1, 2;
◦ J. Krob: Rádl, Fischer, R. k fyzikálním otázkám, in: E.Kohák, J. Trnka (eds.): Hledání české filosofie, 2012.

ih