Ladislav Rieger

* 17. 5. 1890 Praha

† 30. 4. 1958 Praha

První orientaci ve filozofii mu poskytl spis F. Mareše Idealism a realism v přírodní vědě. I potom četl práce filozofujících přírodovědců (Poincaré, Mach), ale nejsilněji ho oslovila filozofie Kantova. Domníval se, že přirozenému názoru exaktních vědců odpovídá Kantův předpoklad transsubjektivní reality–věci o sobě, která v nás vyvolává počitky a tak představuje jakousi „kotvu vrženou do hloubi skutečnosti“. Kantovu tezi o nepoznatelnosti věci o sobě si však vykládal spíše ve smyslu stálého rezidua poznání, nevyčerpatelnosti světa jevů. Nicméně soudil, že Kant tzv. Humův problém (bezpečné založení metafyziky) nevyřešil, že nadále nutí filozofii zůstávat u pouhé víry v objektivní existenci transsubjektivní skutečnosti. Prostřednictvím L. Nelsona se pak R. přiklonil ke stanovisku německého novokantovce J. F. Friese (1773–1843), že teze o existenci mimosubjektivní skutečnosti má základ v „nenázorné složce smyslového vnímání“, jež je zprvu temná, ale postupně se filozofickou prací vyjasňuje. V habilitačním spise Problém poznání skutečnosti (1930) chtěl vyložit nejen Friese, ale i obecně noetické a speciálně psychologické stránky uvažovaného problému a na tom základě podat „nástin nauky o skutečnosti“. Vědomí stálé nehotovosti každého filozofického pokusu vedlo R. k dalšímu promýšlení otázky základů a jistoty poznání, filozofického zvláště. Její aktuálnost se mu v 30. letech zdála být potvrzována i pozorováním, že dosavadní názor o nepevnosti základů přírodních věd, především fyziky, přerůstá ve zjevně krizovou situaci. Proto se v knize Idea filosofie (1939) pokusil o „obhajobu ideje filozofie v boji o prvenství autority duchovní“: Po analýze problému zkušenosti a přírodovědeckého poznání jako nadstavby zkušenosti sleduje základní etapy procesu sebekonstituování filozofie, vývoj filozofické noeze od období předfilozofického až po současnost. Největší pozornost věnoval Kantovi, novopozitivismu a nejnovějším formám transcendentalismu – Husserlově fenomenologii a Heideggerově hermeneutice existence, aby zjistil, jak mohou pomoci filozofii na její cestě za „nejjasnější, nejhlubší, tj. základní a univerzální orientací“. Pasáže o Heideggerovi představují – po Patočkově reflexi Heideggera v práci o „přirozeném světě“ – další větší pojednání o Heideggerovi v naší literatuře (vycházejí ze spisů Sein und Zeit a Kant und das Problem der Metaphysik). Heideggera chápe přirozeně v rámci fenomenologie (kterou Heidegger rozvinul o nový směr filozofie existenciální), a tedy ve spojení s Husserlem. U Husserla si v souvislosti s jeho spisem Logische Untersuchungen všímá zejména řešení vztahu filozofie a logiky. V průběhu 30. let sílil R. důraz na společenskou funkci filozofie. Např. v poznámkách k Rádlovu komentáři k německým událostem z r. 1933 žádal, aby filozofie hledala vyšší cíle a normy pro myšlení a jednání lidí. Exponování otázky lidského bytí v letech druhé světové války přivádělo R. k existencialistické filozofii, „v problematice k Heideggerovi, ve výsledku ; domníval se, že existencialismem – metafyzikou lidské existence a v ní obsaženou fundamentální ontologií – vstoupila filozofie do nového stadia sebereflexe. Konec války a následující společenský pohyb u nás motivoval R. k zájmu o marxismus a jeho filozofii, o níž pak prohlašoval, že v ní našel „úplnou filozofii – dědice celého předchozího úsilí lidstva o poznání celé skutečnosti, o orientaci lidstva ve světě, v němž člověk žije a umírá“, i nejadekvátnější cestu k řešení problému poznání skutečnosti, geneze a povahy lidského vědomí i konstituování filozofie. Také v tomto období se R. snažil ve svých příspěvcích vycházet z látky a poznatků přírodních věd. Znovu se také zabýval kosmologickou problematikou, jíž se už před válkou dotýkal v souvislosti např. s Einsteinovou teorií relativity a dalšími tehdy diskutovanými fyzikálními teoriemi. Za předpoklady pro práci v kosmologii pokládal znalost fyziky, logiky vědeckého výzkumu a dialektického materialismu. Kosmologická bádání považoval za aktuální i proto, že „lidstvo dostává do rukou energii kosmického dosahu, a tak bude moci zasáhnout v budoucnosti přímo i do svých osudů a do osudů své rodné planety“. Účast filozofie na kosmologických studiích spojoval s jejím – jak R. říkal se svým přítelem E. Utitzem – „třetím rozměrem“, tj. etikou, která spolu s ontologii a noetikou patří ke třem základním oblastem filozofie. V práci Prolegomena ke kosmologii (1958; obhajoval ji v rámci „velkého doktorátu“) formuloval tři základní teze: 1. předmětem kosmologie není kosmos jako celek, ale jen oblast dostupná pozorování a omezené extrapolaci, 2. vesmír není uniformní jednota, 3. ve vesmíru se nacházejí rozmanité oblasti se specifickými zákonitostmi. V kosmologických úvahách, které zůstaly v rukopise (s pracovním názvem Červený posuv, resp. Nový pokus o výklad červeného posuvu fotoelektrickým jevem), se mj. dotkl i tématu „filozofie a paradigmata vědy“ a potřeby vybudovat jednotnou teorii pole.

Bibliografie:
◦ Problém poznání skutečnosti. Se stanoviska Kantova a Friesova kriticismu a empirické psychologie. Psychologicko-noetická studie, 1930;
◦ Idea filosofie. I. Cesta k primátu idee, 1939;
◦ Úvod do filosofie (se zřetelem ku cíli výchovy, to je ku člověku, resp. idei lidskosti), 1945–46;
◦ Prolegomena ke kosmologii, 1958.

Sborníky:
◦ O základní posice dialektického materialismu, Vzestup, sb. marxistických studií, nedat.

Časopisecké příspěvky:
◦ O bezprostředním poznání nenázorném, ČM 1929;
◦ K článkům Věda o chování a Problémy teoretické psychologie V. Příhody, Odpověď kritikům, ČM 1930;
◦ K článku Josefa Szurana Noetické a fysikální řešení problému relativity, Poznámky ku dnešní krisi ve vědách, O iracionalismu a intuici v novější filosofii, ČM 1931;
◦ O objektivním úkolu a subjektivní působnosti (praktičnosti) filosofie, ČM 1932;
◦ Kant a česká filosofie, Poznámka k Rádlovi, ČM 1933;
◦ Diskuse o pravdě a hodnotě, ČM 1934;
◦ Die tschechische Philosophie und Kant, Prager Rundschau 1934;
◦ Na okraj fenomenologie, ČM 1935;
◦ Moje odpověď dru Patočkovi, ČM 1936;
◦ Prof. Tvrdému k šedesátinám, ČM 1937;
◦ K strukturní analysi forem zkušenosti, ČM 1938;
◦ K sémantickému rozboru filosofických textů, Slovo a slovesnost 1941;
◦ Vlastní poznámky k I. dílu „Idea filosofie“, Nová metafysika? ČM 1941;
◦ Příspěvek k problematice ontologie, ČM 1943;
◦ Filosofie a vědy exaktní, ČM 1944;
◦ O významu filosofie existenciální, Listy, čtvrtletník pro umění a filosofii 1946;
◦ Kritika Rádlova programu theokracie a nový anthropocentrický humanism, O základy humanity, K mezinárodnímu sjezdu filozofů v Římě, ČM 1947;
◦ Jak jsem došel ke komunismu, Nová mysl 1948;
◦ Příspěvek k diskusi o logice a dialektice, Základní rys dialektiky – jednota a boj protikladů, FČ 1953;
◦ Proti scholastické kritice, FČ 1954;
◦ La puissance des Societs, le communisme et la culture, Comprendre 1954, č. 12;
◦ Kritika předpokladů moderní kosmologie, Za Emilem Utitzem, člověkem a filosofem, Filosofická retrospektiva, FČ 1956;
◦ Činnost a myšlení, FČ 1957;
◦ Poznámky k otázce konečnosti a nekonečnosti vesmíru, Kantova kritika čistého rozumu (polemická poznámka), Za A. Banfim, FČ 1958.

Literatura:
◦ J. L. Fischer: Problém poznání skutečnosti (rec.), Naše věda 1930;
◦ J. Patočka: K článku p. doc. dra R. Na okraj fenomenologie, ČM 1936;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Patočka: Idea filosofie, ČM 1938;
◦ J. Popelová: Studie o české filosofii, 1946;
◦ J. Kolařík: Za prof. L. R., LtN 1958, č. 19;
◦ M. Kaláb: Zemřel prof. L. R., Tvorba 1958, č. 19;
◦ Za L. R., FČ 1958;
◦ S. Spurná: Písemná pozůstalost prof. L. R., Archivní zprávy ČSAV 1975;
◦ Antologie II, 1989;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989, GuV IV/1, 1996;
◦ I. Sviták: Devět životů, 1992;
◦ M. Bayerová: K filozofii L. R., SPFFBU 1991, B 38;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

jg