František Xaver Šalda

* 22. 12. 1867 Liberec

† 4. 4. 1937 Praha

Dětství prožil v Čáslavi. Maturoval na gymnáziu v Praze, Žitná ul. (1886); studium na PF UK nedokončil; v r. 1907 získal titul PhDr. V l. 1894–1908 působil v redakci Ottova slovníku naučného, do kterého napsal řadu hesel ze západních literatur, od r. 1916 byl docentem a od r. 1919 profesorem dějin moderních literatur na FF UK. Od 90. let až do své smrti působil jako literární kritik a publicista. V l. 1892–1900 pravidelně psal do Literárních listů, v l. 1901–07 řídil Volné směry, 1908–12 Novinu, 1912–14 (se Z. Nejedlým) Českou kulturu, 1917–19 revui Kmen, 1919–23 Tribunu, po válce Kritiku (1924), Tvorbu (1926–28, po pozastavení komunistického tisku ji předal J. Fučíkovi); v r. 1928 začal vydávat u nakl. O. Girgala revui Šaldův zápisník, který psal sám až do r. 1937. Jeho obsah věnoval zejména literární kritice a recenzím, zabýval se i našimi a zahraničními filozofickými osobnostmi (Masaryk, Rádl, Kierkegaard, Pascal, Nietzsche, Dostojevskij, Bergson) a širšími společenskými a kulturními problémy. Do dějin české literatury, literární kritiky a estetiky se zapsal mj. pracemi Boje o zítřek (1905), Duše a dílo (1913), románem Loutky i dělníci boží (1917), dramaty Zástupové (1921) a Dítě (1923).

V Š. literárně kritickém a teoretickém odkazu je řada filozofických přesahů. Z hlediska tradice českého filozofického myšlení mají svůj význam zejména v oblasti metodologie společenskovědního poznání, ve způsobu reflexe dobových sociálních a politických problémů, v pojetí filozofie dějin, v hledání vztahu k náboženství i v úvahách o české národní povaze. Metodologické problémy literární historie a sociologie literatury, spor mezi pozitivistickým pojetím společenské vědy a Diltheyovým rozlišením věd přírodních a duchověd si Š. vyřešil jednoznačně. V 90. letech sice vyšel z Tainových impulzů, ale uvědomil si hranice pozitivistické metodologie. Záhy využil při výkladu umělecké osobnosti estopsychologickou metodu Hennequinovu a inspirován J. M. Guyauem a J. Ruskinem preferoval při poznávání jedinečnosti uměleckého díla a jeho tvůrce především intuici. Ve stati Syntetism v novém umění (1891–92) kritizoval jednostrannosti sociálně analytického (naturalistického) a nábožensko-metafyzického (symbolistického) hlediska a hledal možnosti jejich spojení v moderní umělecké tvorbě. Proti atomismu chaotického dezintegrovaného světa a člověka postavil vyšší jednotu, k níž dospíváme intuicí, ve které je daleko více než v rozumu zapojena celá lidská bytost. I pod vlivem Nietzschovým se mu stal ústřední hodnotou princip života a jeho dynamické proměny. Chápal literárního kritika jako důležitého kulturního činitele napomáhajícího normálnímu, zdravému vývoji společnosti. Vycházel z poznání básníka jako tvůrce a usiloval o rekonstrukci tvůrčího procesu. Kritika má plnit funkci vědeckou (kritika strukturální), uměleckou, ale také společenskou. Vztahem tradice a novátorství, problémem vzniku, udržování a regenerace kulturních hodnot a otázkou vývojové kontinuity se zabýval např. ve studii O nesmrtelnosti díla básnického (1928) nebo v úvodním článku Šaldova zápisníku Znova a znova: tradice a revoluce (1928). Hlásil se k tradici, k vývojové kontinuitě a byl přívržencem univerzalismu ve smyslu humanismu, tradičnost pro něho znamenala nadosobnost, nadpřítomnost. Tradici však současně pokládá za něco neuzavřeného, proměnlivého, dynamického. Úsilí o zakotvení individuality ve vyšším nadosobním řádu vyjádřil i svým vztahem k náboženství a spirituálním hodnotám, ve kterém mu religiozita vystihuje protikladnost života, napětí vztahu člověka k Bohu a ke světu a přináší jistotu věčnosti. Jeho filozofie dějin byla namířena proti historismu a pozitivistickému objektivismu. Usiloval o periodizaci dějinného vývoje a hledal charakteristiku jednotlivých kulturních období, kulturních celků, které odlišil dobovým duchovním zaměřením. Historická událost je činem, který má hodnotu, historické poznání musí být provázeno hodnocením. Historické epochy jsou jedinečné, hledal však historickou kontinuitu. V základech evropské kultury nachází antiku, židovství a křesťanství. Své stanovisko k sociálním proměnám, v zásadě shodné se stanoviskem Masarykovým, vyjádřil v románu Loutky i dělníci boží (1917). Klade důraz na sociální statiku, na to, co je stálé. Věřil v realizaci všelidských ideálů, novou společnost je třeba budovat svobodně, s respektem k lidské důstojnosti, hájit svědomí proti násilí.

Bibliografie (z díla):
◦ Boje o zítřek, 1905;
◦ Život ironický a jiné povídky, 1912;
◦ Duše a dílo, 1913, 1918;
◦ Umění a náboženství, 1914;
◦ Janu Nerudovi, 1916;
◦ Loutky i dělníci boží, 1917;
◦ Strom bolesti, 1920;
◦ Zástupové, 1921;
◦ Básnická osobnost Dantova, 1921;
◦ Dítě, 1923;
◦ Tažení proti smrti, 1926;
◦ O tzv. nesmrtelnosti díla básnického, 1928;
◦ Šaldův zápisník, 1928–37 (9 sv.);
◦ O nejmladší poezii české, 1928;
◦ Dřevoryty staré i nové, 1935;
◦ Mácha snivec i buřič, 1936;
◦ Spisy F. X. Š. I–V, 1912–17;
◦ Dílo F. X. Š. I–XIII, 1925–41;
◦ Soubor díla F. X. Š., od 1947.

Literatura:
◦ F. X. Š. k padesátinám, 1918;
◦ F. X. Šaldovi, 1932;
◦ O. Fischer: Š. češství, 1936;
◦ F. Götz: F. X. Š., 1937;
◦ Z. Nejedlý: F. X. Š., 1937;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Na paměť F. X. Š., 1938;
◦ A. Pražák: F. X. Š., Naše věda 1938;
◦ L. Svoboda: Tři studie o F. X. Š., 1941;
◦ B. Chudoba (ed.): Listy o poesii a kritice. Vybrané dopisy F. X. Š. a F. Chudoby, 1945;
◦ J. Pistorius: Bibliografie díla F. X. Š., 1948;
◦ L. Svoboda: F. X. Š., 1967;
◦ J. Zíka (ed.): Listy F. X. Š. a Zdeňka Nejedlého z let 1910–32, 1974;
◦ Antologie II, 1989;
◦ F. Kautman: Masaryk, Š., Patočka, 1990;
◦ V. Černý: Tvorba a osobnost, 1992 (Můj poměr k F. X. Š., Šaldovo evropanství, Dialog F. X. Š. – Karel Čapek, F. X. Š. – TGM);
◦ M. Kučera: Názory a postoje F. X. Š. za první světové války, ČČH 1992.

jz