Dušan Šindelář

* 23. 3. 1927 Rejdice, okr. Jablonec nad Nisou

Narodil se v učitelské rodině. Za války byl totálně nasazen. Studium filozofie a estetiky na FF UK ukončil v r. 1951 doktorátem filozofie; považuje se za žáka L. Svobody a J. Mukařovského. Byl ovlivně i osobním stykem s E. Utitzem; jeho postupná orientace na estetiku se prohlubovala i společným životem s bratrem Lumírem, malířem a sochařem. Do svého důchodu v r. 1991 přednášel estetiku a teorii výtvarného umění na FF UK, na VŠUP a AVU. Řádným profesorem estetiky a teorie výtvarného umění byl jmenován v r. 1972; v r. 1969 získal titul DrSc. a 1988 se stal členem-korespondentem ČSAV. Jako výtvarný a literární kritik přispíval do LtN, Kultury, Výtvarné práce, Umění a řemesel, Tvaru. Odborné stati publikoval ve Výtvarném umění, Estetice, Umění, Výtvarné výchově. V 60. a 70. l. byl vedoucím redaktorem Výtvarného umění, v 80. l. Estetiky. Věnoval se též popularizační činnosti. Často působil v odborných, školských, vědeckých a posudkových komisích, v radách pro průmyslový design atp. Byl odborným poradcem v Čs. televizi. Od r. 1992 žije na venkově a dále se věnuje vědecké práci.

Ve vědecké práci se nejprve věnoval dějinám starořecké filozofie; vydal předmluvy k dílu Diogena Laertia o Epikurovi a k starořeckým atomistům. Potom se stále více soustřeďoval na estetiku, zachovávaje historicko-logické hledisko (Podstata a vývoj výtvarného typu, Problém krásna v současném umění a estetice,). Obecnou estetikou se zabývá také v knize Estetické vnímání. Filozofický esej oživuje v knihách Smysl věcí, Estetický zápisník a v Myšlení v obrazech aneb obrazy myšlení. Problémem okrajovosti se zabývá kniha Tržiště estetiky, vztahem vědy a umění Vědecká ilustrace v Čechách, problémem paradoxu Paradox umění, otázkou situace Estetika situací. Teorii užité tvorby rozpracoval v Estetice užité tvorby a v řadě speciálních studií. Vydal též několik uměleckých monografií (V. Makovský, K. Lidický, H. More ad.). Středem Š. pozornosti je otázka vztahu (estetické) zkušenosti a různých vrstev vědomí, situace a situačnosti, estetické funkce a normy, kategorie možného a skutečného. Jeho personalismus se opírá o ontologicky chápané (estetické) principy.

Bibliografie:
◦ Podstata a vývoj výtvarného typu, 1955;
◦ Problém krásna v současném umění a estetice, 1958;
◦ Estetické vnímání, 1961;
◦ Smysl věcí. Kapitoly z estetiky užitého umění a průmyslového výtvarnictví, 1963;
◦ Estetická funkčnost a funkce, 1967;
◦ Móda, vkus, styl, 1968;
◦ Tvarová typologie, 1969;
◦ Tržiště estetiky. Studie o takzvaných okrajových estetických a uměleckých jevech a vztahu estetična nenormovaného k normovanému ve výtvarné oblasti, 1969;
◦ Filozofie užité tvorby, 1971;
◦ Vědecká ilustrace v Čechách, 1973;
◦ Estetika situací, 1976;
◦ Estetika užité tvorby, 1978;
◦ Jistoty umění, 1979;
◦ Tvořivá estetika, 1982;
◦ Myšlení v obrazech aneb obrazy myšlení, 1986;
◦ Paradox umění. Příspěvek k poznání dialektiky obecné teorie umění, 1986.

Časopisecké příspěvky:
◦ Korespondence A. Slavíčka z hlediska teorie umění, Výtvarné umění 1954, č. 3;
◦ Contemporary Czech Aesthetics, Journal of Aesthetics and Act Criticism 1959, č. 1;
◦ Příspěvek k typologii výtvarných principů, Umění 1987;
◦ Estetično a estetický řád, Umění 1970;
◦ Estetické hodnocení a estetické hodnoty předmětů hmotné kultury, Estetika 1973;
◦ Kategorie smyslu a vhodnosti ve výtvarné estetice, Estetika 1979;
◦ Umění a příroda. Kritický pohled na naši současnost, Umění 1980;
◦ Myšlenky o dokonalosti a kráse, Estetika 1980;
◦ Dialektika estetické míry, Estetika 1981;
◦ Poznámky k problematice věd a umění, Estetika 1982;
◦ Umění ve vědomí společnosti, Estetika 1986.

Předmluvy:
◦ Diogenes Laertius: Život a učení filozofa Epikura, 1952;
◦ Zlomky starořeckých atomistů, 1953.

Literatura:
◦ M. Klivar: Plodné a životní myslitelské dílo. K šedesátinám D. Š., Estetika 1987;
◦ Z. Plátková, M. Klasová: Bibliografie D. Š., Estetika 1987;
◦ KjK, 1991.

a