Jan Slavík

* 25. 5. 1885 Šlapanice u Slaného

† 9. 5. 1978 Praha

Studoval na roudnickém gymnáziu a pak na UK, kde byl žákem především J. Golla a J. Pekaře. Svou profesionální dráhu začal jako středoškolský profesor na Gymnáziu v Žitné ulici v Praze pod vedením A. Jiráska, později působil na Kladně. V r. 1925 se stal ředitelem Ruského archivu při Ministerstvu zahraničních věcí, kde jeho činnost skončila r. 1939. Po 2. světové válce působil do r. 1948 především jako publicista. Po svém vystoupení na II. Sjezdu čs. historiků (1947) byl r. 1948 asi na půl roku uvězněn. Jeho odborná dráha r. 1948 skončila, ačkoli ještě dalších 30 let psal komentáře, metodologické studie a paměti, které jsou nyní přístupné v archivu Národního muzea, ve fondu J. Slavíka, pod názvem Příhody a nehody historikovy. Jedinými jeho veřejnými vystoupeními v té době byly přednášky v poloilegálním Historickém klubu.

Pro S. je charakteristická bohatá publikační činnost. Byl rovněž spolupracovníkem Masarykova slovníku naučného a přispíval i do OSNND. K Masarykově práci Rusko a Evropa připojil – ve vydání z r. 1930 – Přehled dějin Ruska za světové války a revoluce. Jako ředitel Ruského archivu vydal řadu dokumentů týkajících se předrevoluční a revoluční doby v Rusku. Od r. 1931 řídil s A. Frintou Slovanský přehled a s A. F. Izjumovem a A. Kizevettrem vydával Russkij istoričeskij archiv. Bohatá je i jeho činnost žurnalistická: od r. 1930 byl spolupracovníkem týdeníku Sobota, psal do Národního osvobození, po 2. světové válce do Dneška, Svobodného zítřka, Práce aj. Z filozofického hlediska měl S. význam především svým pokusem o vytvoření nové metodologie historické práce. Byl ovlivněn marxismem, ruskou a sovětskou historickou a teoretickou literaturou, ale i literaturou německou (M. Weberem, H. Rickertem) a také T. G. Masarykem. Kritizoval „naivní realismus“ české historické vědy a požadoval hlubší noetickou reflexi při vytváření obecných historických pojmů, zejména prostřednictvím zavedení postupů sociálních věd do historiografie a použitím srovnávací metody. Upozorňoval na nevyčerpatelnost historie a na podíl subjektivního faktoru při výběru a interpretaci historického faktu, absolutizoval však někdy podíl faktoru subjektivního při historikově tvorbě. Na druhé straně však uvažoval i o možnosti aplikace historických zákonů. Při úvaze o konkrétních historických problémech (práce o českých a ruských dějinách) zdůrazňoval význam hospodářských a sociálních dějin a pojmu revoluce. V oblasti ruských dějin využil pramenné základny i své osobní zkušenosti z cest po Sovětském Rusku. Proto mohl korigovat některé věcné chyby, které se objevovaly v diskuzi o této problematice. Jeho vystoupení měla kritický a často silně polemický charakter. Velká práce o Leninovi do určité míry Leninovu osobnost démonizuje. S. můžeme považovat za jednoho ze zakladatelů „sovětologie“. Jeho práce o českých dějinách vycházela z obecně známého pramenného základu, měla však také polemický charakter, daný zejména metodologickými východisky. Kromě toho měla význam i pro udržení sebevědomí českého národa v době okupace. Ve sporu s Pekařem se postavil v podstatě na Masarykovu stranu.

Bibliografie:
◦ Děkabristé, 1926;
◦ Ruská politika na Balkáně před světovou válkou, 1927;
◦ Smysl ruské revoluce, 1927, 1928;
◦ Nový názor na husitství (Palacký či Pekař?), 1928;
◦ Pekař contra Masaryk, 1929;
◦ Dějiny a přítomnost, 1931;
◦ Básnická perioda českého dějepisectví, 1932;
◦ Tři přednášky o nacionalismu (s Z. Nejedlým, J. B. Kozákem), 1932;
◦ Bolševismus v Rusku, 1932;
◦ Bolševismus v přerodu, 1932;
◦ Husitská revoluce, 1934;
◦ Leninova vláda, 1935;
◦ Národnostní politika ve SSSR, 1937;
◦ Německý historik o českých dějepiscích a o československém státu, 1937;
◦ Německý postup proti Slovanům a sudetský agent, 1938;
◦ Počátky českého národa, 1940;
◦ Český národ ve starším středověku, 1940;
◦ Český národ za květu feudalismu, 1940;
◦ Lenin, 1943;
◦ Vznik českého národa, 1946, 1948;
◦ Příhody a nehody historika (paměti, strojopis, ANM, fond J. Slavík);
◦ Válečný deník historika, ed. J. Bouček, 2009.

Sborníky:
◦ Když minulo let padesát, Deset tezí o tom, v čem se s komunisty rozcházím, Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918 – 1945, ed. V. Veverka, 1995.

Literatura:
◦ J. Petráň: Historická skupina. Studie z obecných dějin (Sborník k sedmdesátinám prof. dr. Jaroslava Charváta), 1975;
◦ J. Vávra: Ke genezi a místu Historické skupiny, tamtéž;
◦ F. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, 1978;
◦ I. Holzbachová: K metodologickým východiskům J. S., Sborník historický 1989;
◦ Z. A. B. Zeman: Paměti J. S., ČČH 1990;
◦ J. Bouček: J. S., Historie a vojenství, 1991;
◦ J. Marek: O historismu a dějepisectví, 1992;
◦ J. S. – bibliografie prací (usp. J. Bouček), Národní knihovna v Praze, 1994;
◦ Josef Hanzal: J. S., historik a myslitel (ke 110. výročí narození), ČČH 1995;
◦ Spor o smysl českých dějin (ed. M. Havelka), 1995;
◦ J. Bouček: J. S.: Příběh zakázaného historika, 2002;
◦ M. Nodl: Glosy historické XXXVI, Souvislosti 2/2010.

ih