Augustin Smetana

* 15. 6. 1814 Praha

† 30. 1. 1851 Praha

Narodil se ve farním domě u sv. Haštala na Starém Městě pražském v české katolické rodině jako nejstarší syn z třinácti dětí svatohaštalského kostelníka. Školu začal navštěvovat v Praze na Novém Městě u sv. Jindřicha. Nadací kláštera křižovníků vystudoval novoměstské piaristické gymnázium (1830), absolvoval na FF dva povinné filozofické ročníky (1830–32) a v r. 1832 zahájil již jako novic řádu křižovníků teologická studia. 29. 10. 1835 vykonal řádové sliby. V r. 1836 ukončil studia teologie a připravoval se k první doktorské zkoušce z filozofie na FF, kde v r. 1834–35 navázal kontakty s Franzem Exnerem. 14. 6. 1837 vykonal rigorózum z teoretické a morální filozofie, 6. srpna téhož roku byl vysvěcen na kněze. V následujících letech jsou S. filozofická studia přerušována povoláváním do duchovní správy (Dobřichovice, farní kostel sv. Františka řádu křižovníků, Cheb), přesto je však v květnu 1841 s výborným prospěchem ukončil. Promuje počátkem srpna 1841 a získává hodnost doktora filozofie. Zůstává v řádovém domě křižovníků, kde nakrátko zastává funkci sklepmistra. V l. 1842–45 slouží na pražské univerzitě při filozofické stolici F. Exnera jako adjunkt, o prázdninách v r. 1842 podniká s Exnerem cestu po Německu (Drážďany, Lipsko, Halle, Berlín), kde získává zkušenosti z univerzitního prostředí. V r. 1845 mu vypršela adjunktská léta, a protože Exner byl 1. 9. 1845 povolán do Vídně, stává se suplentem filozofie na FF, a to až do r. 1847. V r. 1848–49 je na 1 rok suplentem filozofie na pražském novoměstském gymnáziu a suplujícím profesorem dějin filozofie na univerzitě. Průběžně se zúčastňuje konkurzů vypsaných na obsazení profesorských míst filozofických oborů (Innsbruck 1842, Černovice 1845, Olomouc 1846). V r. 1849 se účastní konkurzu na místo profesora filozofie na FF v Praze a spoléhá na dobrozdání prof. Exnera ve Vídni. Vlivem revolučních událostí r. 1848, jichž se S. aktivně účastnil, a jistě i nepříznivých referencí o demokratismu S. ideově-politických postojů, neméně však vzhledem ke S. filozofickému stanovisku, jež opouštělo ortodoxní herbartismus, jej Exner nepodpořil. Profesorem filozofie na pražské FF byl v červnu 1849 ustanoven I. J. Hanuš z univerzity v Olomouci; gymnázia byla vrácena církevním řádům a S. byl zbaven možnosti vyučovat filozofii. 24. října 1849 podává S. na studijní direktorát žádost o soukromou docenturu na FF, o bezplatné vedení přednášek z dějin filozofie. Filozofické kolegium fakulty, aby se vyhnulo rozhodnutí, žádá vysvědčení zachovalosti, které se pro S. stává nepřekročitelnou hranicí možností. Velmistrem řádu je opakovaně vyzýván k návratu do řádového domu. Mezitím (v listopadu 1849), zcela bez prostředků, přijímá S. na výzvu Palackého místo redaktora v časopise Union. V březnu 1850 vychází S. prohlášení v tisku, že vystupuje z řádu křižovníků i z církve. Nato je několikrát konzistoří vyzván k odvolání a 23. 4. 1850 z církve exkomunikován. Odjíždí do Altony (příměstí Hamburku) jako soukromý učitel, ale již v prosinci téhož roku se, nemocný tuberkulózou, vrací zpět do Prahy. Záhy po neúspěšném pokusu kardinála Schwarzenberga vrátit na smrt nemocného zpět církvi, S. uprostřed svých přátel umírá. Za policejní asistence se S. pohřeb stal tichou demonstrací desetitisíc studentů, vysokoškolských profesorů a ostatních Pražanů na Koňském trhu (Václavské náměstí), ačkoli byl průvod ihned vykázán Koňskou branou za hradby města. Pochován byl se svolením evangelického sboru V jirchářích na evangelickém hřbitově v Karlíně na Špitálním poli. Za účast svou i studentů na pohřbu byli profesoři fakulty voláni k zodpovědnosti. Teprve v r. 1900 byly S. ostatky přeneseny na Olšany. Na původní náhrobní desce je nápis: „Stál jsem pevně, vždyť stál jsem v přesvědčení svém.“ – Základní životopisné údaje shrnuje S. posmrtně vydaná autobiografie Geschichte eines Exkommunicierten (1863).

S. generace na pražské FF byla sice ještě odchována jmény Leibniz, Wolff, Kant „praktického rozumu“, Jacobi, ale s nástupem F. Exnera na místo profesora filozofie pozvolna proniká na univerzitní půdu filozofie Herbartova. Působením S. vzniká však také opoziční zájem o německé identitní systémy, především o samotného Hegela. Pro tento zájem se otevírá prostor na soukromé půdě S. filozofického kroužku přátel a studentů, který vznikl někdy na počátku 40. let, kde se četly Hegelovy práce Fenomenologie ducha a Estetika. Vlastní S. filozofická tvorba se soustřeďuje do období jeho suplentury; vrcholí v l. 1848–49. Podstatnou součástí této tvorby jsou S. dosud nepublikované přednášky z dějin filozofie: jedna s programem Kant – Fichte – Schelling, druhá přednáška o Hegelově filozofii na základě rozboru jeho Encyklopedie a konfrontace se soudobou literaturou. Z ní byla provedena jen první část – Logika, kterou S. považoval za nejlepší přípravu pro studium nejnovější filozofie. Předpokládal pokračování Filozofií přírody a Filozofií ducha, dále vyústěním pohegelovského vývoje v Hegelově škole, následovat měla herbartovská filozofie a současné filozofické směry. K tomu S. nedostal již příležitost. Hegelovu filozofii považuje S. za kulminační bod současného vzdělání, její jednotící dialektický princip pak ve srovnání s předchozími metodologickými principy za nejplodnější, neboť „nejlépe koresponduje s tvůrčím principem veškerého bytí“. Charakteristickým rysem S. interpretací je komparativní metoda výkladu (příznačné je, že již začátkem r. 1846 se zabýval úmyslem vyložit v přednášce srovnání Hegelovy a Herbartovy filozofické metody). Náhradou za nedokončené přednášky vyšla v Hamburku v r. 1850 S. práce Die Katastrophe oder Ausgang der Geschichte der Philosophie, jejímž záměrem nebylo předložit další kompendium filozofických doktrín; S. jde výsostně o pochopení sice vzájemně protikladných, nicméně z hlediska celkového vývoje filozofie vzájemně se doplňujících filozofických konceptů minulosti v jejich vnitřní tendenci (bytí – vědění, subjekt – objekt), a na základě toho o zadání otázek adekvátních pro současnou filozofii. Chce se dostat do sféry pravých významů a smyslu lidské zkušenosti vědomí v kontextu dějinného vývoje člověka a jeho světa. Cílem je vědomí osvobozené od všeho jednostranného, předsudečného, dogmatického, co brání založit život člověka na filozofickém poznání. Pravda filozofie spočívá tak v prostředkující úloze, obrat v dějinách filozofie je zároveň společenským obratem, v němž filozofie předjímá přechod od společnosti založené na náboženství a právu ke společnosti umění a lásky. To už je koncept S. díla Die Bedeutung des gegenwärtigen Zeitalters, vydaného v Praze r. 1848. Hegelova filozofie imponovala S. svou všeobsáhlou jednotící kompozicí duchovnosti univerza s osobitým zdůrazněním historicity a metodicky důsledným vypracováním konceptu v dynamizující dialektice. Obojí však paradoxně poskytuje podle S. filozofii půdu pro prolomení automatiky Hegelovy pojmové dialektiky a konstruktivismu jeho systému jako definitivně uzavřeného celku. Korekcí tu má být na jedné straně herbartovský princip mnohosti, „reality“, individuality, na druhé straně mladohegelovská východiska, zejména však Feuerbach s protispekulativním akcentem a se zdůrazněním činného uplatnění člověka v jeho vlastních dějinách, v jeho nejvlastnějším díle. Výsledná syntéza tvoří „závěr“ vývoje o svobodu usilující filozofie, která se tak stává součástí praktické tvorby lidských dějin jako „eposu lidskosti“. S odmítnutím božského atributu dějin odmítá S. i apologetiku všeho stávajícího i absolutizaci přítomnosti jako výraz empirismu v přístupu k dějinám a v intencích progresivních ideových proudů revoluční doby zdůrazňuje prvek přechodnosti přítomného času a váhu dimenze budoucnosti. Sem patří jména jako Ruge, Feuerbach, Cieszkowski, která asistovala S. koncipování filozofie dějin, této podle S. dominující oblasti filozofie. Obecněji vzato je to také Vico, Montesquieu a Herder, jejichž zásluhy o filozofii dějin S. jednoznačně uznává.

Opěrným bodem S. filozofie je významná myšlenka novověkých evropských dějin, myšlenka svobody a lidství. Spojení svobody a lidskosti považuje za předpoklad tvořivé lidské činnosti, usilující o ustavení řádu, v němž člověk jako individuum i jako člen společnosti nebude tísněn žádnou vnější, jemu cizí mocí. Jediným úkolem současné doby je tedy vzepřít se proti institucionalizované religiozitě, egoismu právních vztahů, přísným a tvrdým formám filozofických systémů a škol a vytvořit předpoklady pro svobodnou tvůrčí činnost a humanizaci společenských poměrů, pro uplatnění zásad laskavého, harmonického soužití občanské pospolitosti a pro ustavení filozofie jako všeobecné vědy o člověku, která si je vědoma toho, že z hlediska lidského vědomí jsou vědění a bytí relativně identické. Idea společnosti založené na bratrství, socialismu založeného na lásce, je odezvou myšlenek francouzské revoluce, utopického socialismu a socialistické literatury 30. a 40. let 19. století. Kromě toho nezastupitelnou úlohu tu mají opět myšlenky L. Feuerbacha, ať už jde o vztah k náboženství, o kritiku Hegelovy filozofie nebo o „filozofii budoucnosti“. Z hlediska vývoje filozofie a filozofického vzdělání je S. přesvědčen o nezastupitelnosti německé klasické filozofie (spor o filozofii z r. 1847), ve své filozofii dějin však předjímá prostředkující úlohu umělecky disponovaného slovanského živlu mezi politickou svobodou Francouzů a německou duchovní kulturou. Sem se promítá S. angažovanost ve věci národního obrození, s výrazným prvkem demokratismu, prosta jakéhokoli šovinismu (Die Bestimmung unseres Vaterlandes Böhmen vom allgemeinen Standpunkt aufgefasst, 1848). Filozofické vyhledání cesty, na níž se filozofie a praktické uskutečnění pravdivého člověka setkávají, je „posledním úkolem rozumu pravdy hledajícího“. Tento úkol si S. předsevzal v díle Der Geist, sein Entstehen und Vergehen (posmrtně 1865), jež jako „poslední filozofický systém“ nemělo již představovat systém absolutní v hegelovském pojetí, nýbrž poskytnout encyklopedii „toho, co je tu již k dispozici“. Dílo nutně obráží soudobé evolucionistické teorie, nevyhnulo se ani prvkům naturfilozofie. Má význam nikoli v detailu, nýbrž především v ohledu koncepčním jako jistá fenomenologie lidského vědomí a lidského ducha. Motivován Feuerbachovými Zásadami filozofie budoucnosti (1843) volí S. za svůj výchozí bod konkrétní skutečnost ve smyslu jednoty nekonečného a konečného v kosmickém vývoji, v němž se člověk, produkt přírody, představuje se svým vědomím jako garant této jednoty (bytí a myšlení) a tvoří zároveň střední článek, přechod k dokonalejší bytosti. Z ideje přechodnosti, dočasnosti či časovosti člověka vychází S. pojetí temporality jako „nejvlastnějšího produktu a vlastnictví lidského ducha“. Pravým životem člověka jako časové bytosti jsou proto dějiny, v nichž člověk dospívá k vědomí sebe sama, k tvůrčímu poznání. Na rozdíl od hegelovské opozice ducha vůči skutečnému světu připisuje S. člověku a práci jeho ducha společensky významné poslání: být tvůrcem své vlastní budoucnosti, své věčnosti.

Bibliografie:
◦ Die Bestimmung unseres Vaterlandes Böhmen vom allgemeinen Standpunkt aufgefasst, 1848;
◦ Die Bedeutung des gegenwärtigen Zeitalters, 1848 (čes. Úvahy o budoucnosti lidstva, 1903);
◦ Die Katastrophe oder Ausgang der Geschichte der Philosophie, Hamburk 1850;
◦ Geschichte eines Exkommunicierten, Leipzig 1863 (čes. 1863, 1901, 1926);
◦ Der Geist, sein Entstehen und Vergehen, Praha 1865 (čes. Vznik a zánik ducha, 1926);
◦ Spisy I–II, ed. M. Bayerová, 1960, 1962;
◦ Příběh jedné exkomunikace a doprovodné texty, ed. I. Šnebergová, 2008.

Časopisecké příspěvky:
◦ Kritický rozbor dějepisu filosofie, Rozbor vývinu filosofie, ČČM 1850.

Literatura:
◦ F. Krejčí: O filosofii Smetanově, 1901;
◦ F. Krejčí: Vzpomínky na A. S., 1911;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ M. Kaláb: Augustin Smetana, 1950;
◦ Filosofie v dějinách českého národa, 1958;
◦ I. Michňáková: A. S., 1963;
◦ Hegel bei den Slawen, 1967;
◦ Antologie, 1964;
◦ Antologie, 1981;
◦ P. Křivský: A. S., 1989;
◦ J. Bureš: Člověk, který chtěl být člověkem, České pohledy, 27. 9. 2012;
◦ J. Jandourek: A. S. Život podle vlastního přesvědčení je nejcennější, galerie-ne.cz, 1. 8. 2013.

iš