Josef Bohumil Souček

* 12. 5. 1902 Praha

† 9. 9. 1972 Praha

Syn evangelického faráře Josefa S. (1864–1938), který v r. 1918 inicioval spojení českých evangelíků augsburského (luteráni) a helvetského (kalvíni) vyznání v Českobratrské evangelické církvi (ČCE). Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1921) studoval na FF UK historii a zeměpis a zároveň na Husově ETF nejprve mimořádně, poté v řádném studiu teologii, 1923–25 na TF v Basileji, na Svobodné protestantské TF v Paříži a na koleji Spojené svobodné skotské církve v Aberdeenu. Po absolutoriu v Praze (1926) působil jako vikář v Hořicích, od r. 1927 v Krabčicích u Roudnice nad Labem. R. 1930 nastoupil místo druhého tajemníka synodní rady ČCE a obhájil dizertační práci Theologie výkladů Kralické šestidílky. R. 1933 se habilitoval (Bláznovství kříže – Smysl a význam paradoxu v Novém zákoně) a byl jmenován soukromým docentem pro obor novozákonní vědy. V době uzavření vysokých škol vedl až do května 1945 pololegální vzdělávání bohoslovců ČCE. V prosinci 1945 byl jmenován (se zpětnou platností od r. 1940) mimořádným, r. 1948 (s účinností od r. 1946) řádným profesorem Nového zákona a od 1. 9. 1950 vedoucím biblické katedry na Komenského ETF. V l. 1960–66 byl proděkanem, 1966–70 děkanem Komenského ETF. R. 1960 obdržel čestný doktorát v Basileji, r. 1969 v Aberdeenu. V l. 1946–48 redigoval Křesťanskou revui, od r. 1954 časopis Český bratr. V l. 1945–50 předsedal Akademické Ymce.

Od svých studentských let úzce spolupracoval s J. L. Hromádkou, hlásil se k jeho základní linii a interpretoval jeho teologii. Podle P. Pokorného se „stal vědomě druhým mužem českého protestantismu, který Hromádkovo úsilí podepíral i prověřoval pronikavou prací v odborném exegetickém zázemí“. Jeho biblický zájem se projevil v několika odborných studiích o výkladech kralických překladatelů a v komentářích k epištolám (Dělná víra a živá naděje), účastnil se na Biblické konkordanci, inicioval (se starozákonníkem M. Bičem) ustavení překladatelské skupiny biblistů a od r. 1961 až do své smrti řídil ekumenický překlad Nového zákona. Měl však i značný systematický záběr. Podnícen teologií Alberta Schweitzera odkrývá eschatologickou povahu evangelijních pravd, které jsou ne bláznovstvím, nýbrž nejvyšší moudrostí (Bláznovství kříže). Své pojetí „přítomné budoucnosti“, přítomnosti království Božího, označoval jako rozdvojenou (též prézentní) eschatologii: církev směřuje k eschatologickému cíli, čeká Krista, který se zjevil a uskutečnil Boží vůli ve světě, a přitom realisticky počítá s podmínkami, v nichž žije. Proto v drobnějších pracích interpretoval evangelium do rozměrů lidského života: Národ v Bibli (1939) a Bible a hrdinství (1941) reagují na tlak nacistické ideologie, studie Stát v Novém zákoně (1951) naznačuje určité paralely mezi novozákonní dobou a současností. Problém víry a světa a zájem o veřejné dění jej vedl k promýšlení vztahu křesťana ke světu (Slovo Boží a tvořící člověk, 1944, Víra a svět, 1948) a víry ke světovému názoru (Theologie a filosofie, 1944). Poměr teologie k filozofii charakterizoval jako „projev vědomí, že jsou obě spoluslužebnicemi pravdy, jež je nad nimi oběma“; zároveň však teologie musí udržovat od filozofie odstup, nechce-li se zříci svého centrum securitatis, jež je jediným smyslem opravňujícím její existenci. Zakotvení v této hlubině ovšem neznamená netečnost k světovým problémům, a to ani v oblasti myšlenkové, filozofické. E. Rádla měl za „zcela neobyčejného filozofa“, který se pokusil o syntézu, o zahrnutí křesťanské víry do své filozofie. – Uváděl k nám teology světového formátu: K. Bartha jednak překládal, jednak o něm soustavně psal, v Kalichu (1926–27) hájil v polemice s F. Linhartem jeho dialektickou teologii; zabýval se Bultmannovou demytologizací (Ein Briefwechsel), upozornil na amerického teologa Reinholda Niebuhra, na knihu Wiederstand und Ergebung D. Bonhoeffera. Zajímal se také o ekumenické hnutí a otázce jednoty církve věnoval řadu studií.

Bibliografie (z díla):
◦ Bláznovství kříže, 1932;
◦ Theologie výkladů Kralické šestidílky, 1933;
◦ Spravedlnost Boží. Výklad epištoly k Římanům, 1948;
◦ Víra a svět. Lidské vztahy ve světle evangelia, 1948;
◦ Utrpení Páně podle evangelií, 1951, 21983;
◦ Můj theologický vývoj a program, 1952;
◦ Dělná víra a živá naděje. Výklad epištoly Jakubovy a 1. epištoly Petrovy, 1968;
◦ Teologie apoštola Pavla, ed. P. Pokorný, 1976, 21982;
◦ Slovo – člověk – svět, ed. L. Brož, 1982 (Bible slovem Božím, Církev v Novém zákoně, Církev a svět, Bratr tvůj, Problém „navazování“ v exegezi, Teologie a filosofie, Slovo Boží a tvořící člověk, Můj theologický vývoj a program);
◦ Kristus a dějiny, ed. P. Pokorný, 1987.

Sborníky:
◦ Národ v Bibli, Pro národ zasvěcený Bohu, 1939;
◦ Proroctví v Novém zákoně, O svrchovanost víry, 1959;
◦ Ein Briefwechsel, Kerygma und Mythos, ed. H. W. Bartsch, Hamburk 1967;
Podílel se několika hesly na dokončení Biblického slovníku A. Novotného (2. vyd. 1956).

Časopisecké příspěvky:
◦ Ústřední otázky barthovské theologie, Kalich 1927–28;
◦ Bohoslovecký ráz výkladů Kralické bible, Kalich 1931;
◦ Vůdcovství prof. Hromádky, KřR 1939;
◦ Bible a hrdinství, Kalich 1941;
◦ Slovo Boží a tvořící člověk, Kalich 1944;
◦ Šedesátiny K. Bartha, KřR 1946;
◦ Dvojí pojetí ekumenismu, KřR 1948;
◦ Písmo v díle prof. Hromádky, KřR 1949;
◦ Slavomil Daněk, Theologia evangelica 1950;
◦ Stát v Novém zákoně, KřR 1951;
◦ Rudolf Bultmann jako systematický teolog, KřR 1953;
◦ Cesta Barthovy theologie, KřR 1956;
◦ Co znamená K. Barth pro naši církev? Český bratr 1956;
◦ Politisierung der Theologie? Communio viatorum (CV) 1958;
◦ Církev a svět podle 1. listu Petrova, KřR 1961 (něm. CV 1960);
◦ Israel und Kirche im Denken des Apostel Paulus, CV 1971;
◦ Janu Patočkovi, KřR 1992.

Předmluvy:
◦D. Bonhoeffer: Na cestě k svobodě. Listy z vězení, 1991.

Překlady:
◦ K. Barth: Bohoslovecké předpoklady pro výstavbu církve (s J. L. Hromádkou), 1936;
◦ K. Barth: Učení o Písmu svatém (s F. M. Dobiášem), 1943;
◦ K. Barth: Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době, 1946;
◦ R. Niebuhr: Synové světla a synové tmy (s J. Miřejovským), 1947;
◦ K. Barth: Základy dogmatiky (s J. B. Jeschkem), 1952;
◦ Čtyři evangelia, 1974 (spolupř.).

Edice:
◦ Biblická konkordance I–III (s M. Bičem), 1954–67;
◦ Řecko-český slovník, 1973.

Literatura:
◦ Theologická příloha KřR 1960 (bibliografie do r. 1959);
◦ KřR 1972 (bibliografie 1960–71);
◦ P. Pokorný: Teologické dílo J. B. S., KřR 1972;
◦ J. Smolík: Učitelé pražské fakulty, KřR 1989;
◦ P. Pokorný: Jubileum J. B. S., KřR 1992;
◦ 75 let EBF v Praze, 1994;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

hp