Václav Stach

* 1754 Přeštice

† 1831 Vídeň

Po studiu na jezuitském gymnáziu v Klatovech absolvoval v Praze filozofii (1776) a teologii (vysvěcen 1781). Od r. 1776 působil jako profesor pastorální teologie na generálním semináři v Hradisku u Olomouce, po zrušení generálních seminářů (1790) přešel do olomouckého biskupského semináře. V r. 1799 byl penzionován.

S. je většinou uváděn v souvislosti s počátky novočeské poezie (přispěl do Thámových Básní v řeči vázané, 1785) nebo jako svárlivý polemik s J. Dobrovským. Tato hodnocení zastiňují jeho hlavní význam, jímž je lidovýchovné působení v duchu josefinského osvícenství. Inspirován svými učiteli Ignácem Cornovou a K. J. Seibtem stál v 80. letech jako kněz na pozicích radikálního josefinismu a náboženské tolerance. Pro výchovu kněží i pro pozvedání vzdělanostní úrovně lidu přeložil několik současných německých knih, a to i od nekatolických autorů. (Jeho překlad Historie velkého sněmu kostnického od K. Royka, 1785–86, byl uváděn mezi podezřelými tituly ještě ve 30. l. 19. století.) Své překlady uváděl S. většinou ostře formulovanými předmluvami, v nichž vystupoval proti jakémukoli názorovému dogmatismu. Nejvýznamnějším jeho činem bylo vydání Příručky učitele lidu (1787). V duchu josefinských snah chtěl založit rozsáhlou knižnici českých překladů kompilovaných z německé literatury, jež měla sloužit především mladým kněžím. Kromě praktických témat se pokusil formulovat základy osvícenského myšlení, opírajícího se o roli rozumu, a teoreticky zdůvodnit nezbytnost názorové tolerance. V Příručce najdeme poměrně úspěšnou snahu (v polovině 80. let 18. století!) o českou interpretaci aktuálních osvícenských filozofických názorů a o nástin dějin filozofie. Kromě věcné stránky zaslouží pozornost i jeho snaha vytvořit použitelnou českou filozofickou terminologii. (Aktivní užívání odborné češtiny se zpravidla spojuje až s činností následující Jungmannovy generace na počátku 19. století.) Příručka učitele lidu i S. předmluvy k překladům odrážejí atmosféru josefinského uvolnění v 80. l. 18. století i schopnost rodící se české inteligence akceptovat současné evropské myšlenkové proudy a reflektovat je v národním jazyce.

Bibliografie:
◦ Příručka učitele lidu, 1787.

Překlady:
◦ K. Royko: Historie velkého sněmu kostnického I–II, 1785, 1786 (pod pseud. Vácslav Petrýn);
◦ J. F. Feddersen: Kniha mravů křesťanských pro měšťana a sedláka, 1786 (pod pseud. Vácslav Charda);
◦ F. Giftschütz: Počátkové k veřejnému v c. a k. zemích předepsanému vykládání pastýřské teologie, 1789.

Literatura:
◦ K. Sabina: Vácslav S., jeho doba a spisy, 1870;
◦ V. Zelený: Vácslav S., „starý veršovec“, Osvěta 1873;
◦ T. Měšťánek: V. S. a jeho Příručka učitele lidu, SPFFBU 1973, B 20;
◦ B. Slavík: Od Dobnera k Dobrovskému, 1975.

tm