Ivan Sviták

* 10. 10. 1925 Hranice na Moravě

† 20. 10. 1994 Praha

„Hlavním městem“ jeho dětství byly Hukvaldy, kam jezdil za svým dědou Leopoldem S., který v r. 1897 ve své dílně „postavil první benzinový automobil v monarchii“ a pak ještě první stovku kopřivnických vozů. Do Prahy se jeho rodiče přistěhovali v r. 1938 (z Holoubkova u Rokycan, kde bydleli od r. 1933). Do r. 1944 navštěvoval dejvické gymnázium, v l. 1943–44 byl současně „totálně nasazen“ v Českomoravské Kolben-Daněk. K jeho filozofické četbě tehdy patřily Durantovy dějiny filozofie Od Platona k dnešku, Fajfrův výbor z Hegela a Svobodovy Zlomky předsokratovských myslitelů. V l. 1945–49 zapisoval práva na PF UK a filozofii na VŠPS (filozofické přednášky poslouchal i na FF UK); PhDr. 1949. Od r. 1949 přednášel dějiny filozofie na VŠPHV, v r. 1954 přešel do nově zřízeného Kabinetu pro filozofii ČSAV a potom do FÚ ČSAV (kde zastával funkci vědeckého sekretáře). V r. 1964 byl z FÚ jako „revizionista“ propuštěn. S. byl brzy poučen důkladným studiem K. Marxe a také literatury odhalující charakter sovětského režimu (Trockij ad.). Od poloviny 50. let se dostával do konfliktů s dogmatickými marxisty a stranickými funkcionáři svými příspěvky k tématům vztah filozofie, vědy, ideologie a politiky, vztah teorie a praxe, náboženství a ateismus, vedoucí úloha dělnické třídy a komunistické strany, kulturní politika, společenská role inteligence, svoboda uměleckého tvoření, aj.; odtud se mu také postupně v plné naléhavosti vynořil fundamentální problém: možnost spojení socialismu a demokracie. Nové místo dostal ve Filmovém ústavu (kam byli „odsunuti“ také Vratislav Effenberger, historik Karel Bartošek ad.). Ze tří sbírek esejů, které tu připravil k tématu umění v manipulovaném světě, stačil do začátku „normalizace“ vyjít pouze Lidský smysl kultury (1968); v rukopise zůstaly Film v manipulovaném světě a Manipulovaný svět. Podílel se na přípravě „pražského jara“, i když skepticky hodnotil možnost důslednější demokratizace čs. společnosti za daných poměrů v „socialistickém táboře“. Po srpnových událostech emigroval z Rakouska (kde se účastnil filozofické konference) do USA. V r. 1970 byl zbaven čs. občanství a v r. 1971 v nepřítomnosti odsouzen za „poškozování důležitých zájmů ČSSR“ k osmiletému žaláři. Na šk. r. 1968–69 dostal (přispěním Z. Brzezinského) vědecký pobyt na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od jara 1970 působil v Kalifornii jako hostující a od 1971 jako řádný profesor na univerzitě v Chiku. Ve své teoretické práci se snažil – se zřetelem i na stav soudobé kapitalistické společnosti – analyzovat zkušenosti z dosavadního „budování socialistické společnosti“ v Československu i v jiných zemích „socialistického tábora“. Současně se věnoval i svým „starým koníčkům“, souvislostem filozofie a umění (literatury a filmu). V březnu 1990 se vrátil do vlasti, aby se znovu účastnil politického života; touto aktivitou zřejmě čelil i skeptickým náladám, které se ozývají v některých jeho pracích z posledních let amerického exilu. Ve volbách 1992 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za Levý blok, byl členem rady Levého bloku aj. V četných novinových příspěvcích a veřejných vystoupeních ostře odmítal vše, co ukazovalo, že čs. společnost směřuje jinam než ke spojení demokracie se socialismem.

Ve své autobiograficky laděné knize Devět životů oceňuje na antice, renesanci a zejména osvícenství pojetí člověka jako racionální bytosti, schopné v mezích svých alternativ jednat rozumně, i když se v životě dostává do situací, v nichž se racionalita obvykle neuplatňuje. Zdůrazňoval schopnost člověka „chápat svým rozumem elementaritu faktů“, byť je vidí vždy jednostranně a s apriorním omezením (v rozsahu toho, co chápe). Meze osvícenského racionalismu a pesimismus iracionální reakce na něj, antinomii rozumu a vášně, těla a ducha, mysli a citu, volby a vazby S. chtěl – odkazuje zejména na Hegela a Marxe – překonat dynamickou antropologickou koncepcí, zahrnující oba póly rozporu v řádově vyšší syntéze. Člověk jako „protihráč absolutna“ je nakonec vždy „diskvalifikován svou smrtí“, avšak vědomí o tomto svém osudu může přijmout i jako východisko pro tvůrčí akt: pro formulování svého vlastního smyslu. Za jednu ze základních hodnot, jež lidé vytvářejí „žijíce a milujíce“, považoval integritu vlastní osobnosti, protože „ztrácíme-li sebe, ztrácíme vždycky něco absolutně nenahraditelného“.

Bibliografie (z díla):
◦ Dějiny filosofie (skriptum), 1957;
◦ Montaigne, 1966, Chico 1972;
◦ Lidský smysl kultury, 1968;
◦ Sto tváří bídy, 1968;
◦ The Czechoslovak experiment 1968–69, Chico (Ch) 1973;
◦ Verbotene Horizonte. Prag zwischen zwei Wintern, Freiburg i. B. 1969;
◦ Hajaja-Philosoph Parabeln, Frankfurt a. M. 1970;
◦ Man and his World. A Marxian View, New York 1970;
◦ Nevědecká antropologie, Melbourn 1971, Franfurt a. M. 1972;
◦ Voltaire the humanist, Ch 1973;
◦ Dialektika moci, Kolín n. R. 1973;
◦ Děvčátko s červenou mašlí, Zürich 1975;
◦ The dialectics of marxism, The dialectics of wisdom, Ch 1975;
◦ Baron d'Holbach, philosopher of common sense, The Czechoslovak episode, Diogenes, Ch 1976;
◦ Film in the manipulated world. Reviews from Prague, The Czechoslovak dream, Art in the manipulated world. Essays form Prague, Ch 1977;
◦ The Czechoslovak nightmare, Děvět životů. Konkrétní dialektika, Ch 1978, 1992;
◦ The Masters Thinkers, Washington 1978;
◦ The philosopher's stone: dialectica more californiko demonstrata, Ch 1988;
◦ Kniha prezence. Z deníku filozofa, 1990;
◦ Kulatý čtverec. Dialektika demokratizace. Úvahy a statě z let 1968–69, 1990;
◦ Novosvětská symfonie aneb dialektika abnormalizace. Čtení o novověku pro pokročilé, 1990;
◦ Velký skluz. Dobrovolná sovětizace 1938–48, 1990;
◦ Ztracené iluze. Výroční zpráva o sametové revoluci, 1990;
◦ Cesta do Evropy, 1991;
◦ Ekonomické legendy, 1991;
◦ Epochální iluze. Přednášky na UK a KU v roce 1991, 1992;
◦ Hledání kamene mudrců. Rehabilitace pana Edwarda Kelleye, 1994;
◦ Rudolfinská trilogie. I. Kouzelník z Londýna. John Dee v Čechách, II. Sir Edward Kelley, III. Malostranská Sapho, 1994;
◦ (Vasil Katyn) Nevědecká antropologie. Dialectica modo bohemico demonstrata I–II, 1994.

Sborníky:
◦ Surrealistické východisko (1938–1968), 1969.

Časopisecké příspěvky:
◦ Úvod do nevědecké antropologie, Orientace 1966;
◦ Modely člověka, FČ 1967;
◦ Surrealistický obraz člověka, FČ 1968;
◦ Smysl našich dějin, Rudé právo 27. 5. 1991;
◦ Desatero pro levici, České noviny 1991, č. 0;
◦ Globální problémy a lokální zájmy (aj. příspěvky), Naše pravda 4. 9. 1992 (příloha Vzhůru na dno!);
◦ Mýty jsou od toho, aby se na ně sahalo, Rudé právo 4. 5. 1994;
LtN, Tvář, Student aj.

Předmluvy:
◦ L. Feuerbach: Podstata křesťanství, 1954;
◦ P. H. D. Holbach: Kapesní bohosloví, 1957;
◦ Společenské názory Holbacha, P. H. D. Holbach: Společenský systém, 1960.

Literatura:
◦ L. Hrzal, J. Netopilík: Ideologický boj ve vývoji české filozofie, 1983;
◦ V. Diviš, M. Hrazdil: Evropa bude socialistická (rozhovor s I. S.), Rudé právo 25. 8. 1990;
◦ Slovník zakázaných autorů, 1991;
◦ ČBS, 1992;
◦ I. S.: Devět životů, 1992;
◦ J. Boček: I. S. hrál roli provokatéra a pokušitele. Rudé právo 21. 10. 1994;
◦ J. Křesťan: opožděná reportáž o neopožděném kultu. Vyhnání I. S. z AV v roce 1964, in P. Svobodný, B. Zilynská (eds): Česká věda a Pražské jaro 1963–1970, 2001;
◦ J. Mervart: Kosík, Kalivoda, Sviták a Pražské jaro, in E. Kohák, J. Trnka (eds): Hledání české filozofie, 2012.

jg