Rudolf Thurn-Taxis

* 25. 11. 1833 Praha

† 3. 7. 1904 Velehrad

Po absolvování malostranského gymnázia studoval práva na univerzitě v Heidelbergu a v Praze, kde r. 1857 dosáhl titulu doktora práv. V l. 1861–62 vydával s J. Jeřábkem a K. J. Erbenem časopis Právník, který měl sloužit především ke zdokonalení právnické češtiny a rozšíření české právní praxe. Přispíval do něj (pod šiframi R., T., a T.-T.) články z oboru filozofie práva, trestního a občanského práva. Do prvních čísel Národních listů (vycházely od r. 1861) napsal pojednání o poměru Čechů k Německé říši (jeho německý překlad byl vydán jako brožura). Už v r. 1864 navrhoval založit liberální svobodomyslnou stranu mladočeského zaměření (oficiálně k tomu došlo až v r. 1874). Pro svou vlasteneckou činnost se dostal do konfliktu se Schmerlingovou vládou. Byl vězněn a byla mu znemožněna i univerzitní kariéra, na kterou se připravoval. V l. 1877–80 působil jako advokátní koncipient v Kroměříži, poté jako generální advokát a generální prokurátor v Plovdivu; v této funkci mj. vypracoval trestní soudní řád. Po připojení Východní Rumélie k Bulharsku (r. 1885) byl prokurátorem u plovdivského apelačního soudu. R. 1888 opustil státní službu a zabýval se soukromou advokacií. Za svého plovdivského pobytu přispíval do místního právního časopisu Zákonovědec. R. 1892 odešel na odpočinek a usadil se v osadě Trachau u Drážďan. Podle této osady se (když se pro sebe i pro svou rodinu zřekl práv knížete z Thurn-Taxisu) začal nazývat svobodným pánem z Troskova.

Během studií v Německu se seznámil s právními názory Kanta, Fichta, Hegela, Feuerbacha a německé historické školy právní. Těchto znalostí využíval v teoretických pojednáních v Právníku, z nichž filozofický význam mají hlavně Právo přirozené a historické (je to do jisté míry programový článek nového časopisu), O způsobech trestu a Slovo o teorii polepšení. Pokoušel se o syntézu stanovisek historické školy právní a „abstraktně liberální školy“, jejíž názory jsou v podstatě osvícenské: „Filozofie práva aneb právo přirozené jest věda, která předně z bytosti člověka i člověčenstva vyvozuje nejvyšší princip neb ideu práva, jižto pak dále vyvinuje na základě skutečných poměrů života lidského.“ Z tohoto hlediska pak kritizoval jak osvícenskou abstraktnost, tak relativismus právních historiků: „Hlavní chyba historické školy jest ta, že nečiní rozdílu mezi věčným původem bytosti jakési věci a mezi časnou její příčinou.“ Navíc vytýká tomuto proudu právní vědy jeho omezování se na zkoumání římského a německého práva. Teoretické otázky pozitivního práva řešil na základě Kantovy teze, že člověk je účelem o sobě. Proto veškeré právní zásahy, i v případě jeho provinění, musí směřovat k tomu, aby tuto základní kvalitu rozvinuly a posílily. Ostře kritizoval teorie chápající trest jako odplatu nebo zastrašovací metodu, a tedy také tresty, které těmto teoriím odpovídají, zvláště tělesné tresty a trest smrti. Trest má mít výchovný účel: „Hájiti dají se ... jen takové tresty, které v zločinci vzniklou zlou vůli potlačují a vyvracejí, a osvobozujíce a oživujíce potlačený rozum, mravnost a uvědomění právní tím způsobem právo v život uvádějí a společnost lidskou nejlépe chrání před nespravedlivými útoky.“ T.-T. filozofickoprávní názory byly tedy do značné míry ovlivněny teoriemi německé klasické filozofie, zvláště Kantovou, a teorií K. D. A. Rödera. Byl však schopen recipovat i vlivy tehdy vznikajících evolučních směrů.

Bibliografie:

Časopisecké příspěvky:
◦ Právo přirozené a historické, Právník 1861, č. 1;
◦ O způsobech trestu, Právník 1861, č. 3;
◦ Slovo o theorii polepšení, Právník 1862, č. 1;
◦ Ochrana tzv. práv autorů ze stanoviska filosofie práva, Právník 1862, č. 4;
◦ O trestní přičítatelnosti, Právník 1862, č. 6.

Literatura:
◦ JUDr. Rudolf kníže Thurn-Taxis, Právník 1903.

ih