Tomáš Trnka

* 6. 12. 1888 Dunovice

† 24. 4. 1961 Praha

Kriticky se vyrovnává jak se svými univerzitními učiteli (Drtina, Krejčí, Čáda), tak s Bergsonovou koncepcí tvůrčí intuice, pragmatismem W. Jamese a soudobou lebensfilosofií. Na počátku 20. let navazuje přátelství s K. Vorovkou, který jej seznamuje s okruhem protipozitivistické opozice, s F. Pelikánem, V. Hoppem a J. Bartošem. Z T. popudu zakládají Ruch filosofický a později i revui Filosofie, do kterých přispívá a podílí se na jejich organizačním a technickém zabezpečení. T. filozofické názory byly blízké O. Březinovi; na sklonku 20. let spolu zamýšleli v nakladatelství Hejda-Tuček vydávat revui s filozoficko-estetickým zaměřením. Některé T. básně zhudebnil J. B. Foerster.

T. dílo je charakteristické osobitým impresivním vyjadřovacím stylem. Básnické obraty, podobenství a barvité metafory jsou však často na újmu srozumitelnosti a připouštějí i několikerou interpretaci. Mnohdy se omezuje na kategorická tvrzení, která uspokojivě nevysvětluje. Hlavní formou jeho projevu (kromě prací encyklopedického charakteru) je filozofický esej. Filozofii chápe jako svébytnou formu poznání, která jediná je schopna být přímým hledáním smyslu bytí a tím i pronikáním k podstatě jsoucna. Vymezuje jí proto naprosto autonomní místo v komplexu lidské kultury, tvořeném uměním, vědou a náboženstvím. Svou filozofickou koncepci vyložil v trilogii Hledám tajemství života: Příroda a její dílo (1923), Člověk a jeho dílo (1926) a Mezi nebem a zemí (1948). Pracoval na ní prakticky celý život, při reedicích jednotlivých titulů je neustále upravoval a rozšiřoval. Výchozím bodem T. úvah je názor, že otázka po podstatě bytí a jsoucna je otázkou po jejich smyslu. Klasické řecké tázání, z čeho je jsoucno utvořeno a jak je strukturováno, považuje za irelevantní a zavádějící: Vedlo pouze k samoúčelné názorové polarizaci materialismus – idealismus. Oba směry jsou mu monistickými dogmatismy a spolu s otázkou substancionality je považuje za uměle vytvořené pseudoproblémy. Podstatu bytí (a tím i jsoucna) spatřuje v určitém metafyzickém principu, který je apriorně obsažen ve veškerém jsoucnu a je imanentní veškerému dění. Tvoří skrytý „důvod“ pro samu existenci. Tento důvod-podstata je zároveň obecným smyslem bytí a odhaluje nám, proč je jsoucno jsoucnem, což T. považuje za nejfundamentálnější ontologický problém. Odmítá jej však interpretovat v podobě nějakého božského scénáře, který byl aplikován do kosmického dění. Klíčem k jeho odhalení je člověk, jako jediné jsoucno schopné sebereflexe. V lidské kultuře, v procesu její tvorby, se vyjevuje přes individuální zájmy a cíle jistý objektivní smysl, který je vlastní jsoucnu vůbec. Na rozdíl od Hegelovy „lsti rozumu“ však tento princip není činný ve smyslu vlastního sebeuvědomování, zvyšování své kvality. Je stálým, věčným smyslem, kvalitou samou o sobě, nepodléhající jakékoliv kvantifikaci. Při jeho bližší formulaci T. vycházel z prostého předpokladu, že v přírodě je vše determinováno svým vznikem a zánikem a že tato determinace musí být vlastní i všemu jsoucnu. Povyšuje ji na nejpodstatnější znak jeho realizace v procesu dění. Aby zvýraznil fundamentálnost, objektivnost a apriornost tohoto principu-smyslu, nazývá jej nadetickým (nezávislým na člověku) principem sebezhodnocování „spravedlností k sobě samé“. Někdy volí i přívlastek „božský“; ten však lze přičíst na vrub jeho literární licence. Od teologického pojetí Boha se filozoficky striktně distancuje, protože si je vědom možnosti panteistické interpretace své ontologické koncepce. I když se T. nikde k antické inspiraci nehlásí, jeho ontologická teorie „nadetické spravedlnosti“ je koncepčně nejblíže antickému pojetí Diké. Již Parmenides ve svých metaforách chápal Spravedlnost a Nutnost nikoli jako nějakou vnější moc, ale jako daný vnitřní stav jsoucna samého. Antická reminiscence je patrná zejména v T. analýzách smrti a zániku, v jejichž filozofickém pochopení vidí klíč k uvědomění si nadetického principu jsoucna. Názor, že smrt nemůže být pouhým důsledkem života, ale že v sobě skrývá impuls k vlastnímu sebezhodnocení a že si proto život (existence) teprve smrtí (zánikem) uvědomuje svou cenu, nacházíme u Anaximandra. Ten tvrdil, že věci vznikají a zanikají podle nutnosti, neboť tím za své bezpráví, čímž rozuměl existenci samu, platí pokutu a trest podle určení času. Za výchozí situaci každého poznání považuje T. intuitivní nazírání a sebeprožívání vlastní existence. Jeho subjektivní prožívání filozofických problémů a snaha o jejich intuitivní nazírání je blízká metodě vcítění (Einfühlung) zakladatele Mnichovské psychologické školy Theodora Lippse. Na rozdíl od Lippse, který položil rozhodující důraz při procesu empatie na vlastní já a tím se ocitl na poli idealismu fichtovského typu, T. vcítění souvisí více s emotivním a volním postižením a osvojením si skutečnosti, v kontrastu k výhradně racionálnímu poznání. I když ve své gnozeologii vychází z intuice, rozum ve smyslu ratio nepopírá, ani jeho úlohu v globálním smyslu nesnižuje. Podle T. však lidské poznání nemůže být výsledkem výlučně racionálního myšlení a s ním spojeného logického rozvažování. Vychází z předpokladu ztotožnění vědomí s jeho nejdůležitější složkou – pamětí, ve které nachází již zárodečné souzení. Kritériem pravdivosti poznání je pak „cit víry a přesvědčenosti v soudu“, který nalézá v emoci vznikající při souzení. Člověk vůbec může vnímat a tvořit soudy pouze díky intuici, jako jádru veškerého poznání, a té je cit víry, přesvědčenosti, vlastní. Prostřednictvím této emoce soudy tvoříme a ona je i jejich vlastním smyslem. „Citem víry a přesvědčenosti v soudu“ se T. snaží vybřednout z krize racionalismu a neupadnout přitom zcela do iracionalismu. K pravdě nelze dospět pouhým rozumem (racionalitou), ale spíše syntézou racionálních a mimoracionálních poznávacích prostředků. T. není agnostik. Intuicí víme o podstatě-smyslu a je jen otázkou času, kdy nalezneme adekvátní a co nejvhodnější racionální vyjádření zažívaného principu „nadetické spravedlnosti k sobě samé“, jako důvodu veškeré existence.

Bibliografie:
◦ Filosofický problém války, 1917;
◦ Cesty filosofie a vědy, 1919;
◦ Proudy v současné filosofii, 1920, 2. přeprac. a dopl. vyd. 1924, dále přepr. spis v rkp;
◦ Záhada vědomí a poznání, 1920, 2. přeprac. a rozš. vyd. Záhada poznání, 1946;
◦ Hledám tajemství života I. Příroda a její dílo, 1923, ²1924, 3. přeprac. vyd. 1940, dále přeprac. a rozš. spis v rkp;
◦ Hledám tajemství života II. Člověk a jeho dílo (Filosofie kultury), 1926, ²Člověk a svět, 1926, ³Člověk a věčnost, 1941, ⁴Filosofie kultury, 1941;
◦ Hledám tajemství života III. Mezi nebem a zemí (Cesta za smyslem života), 1948;
◦ Typy lidí a jejich charaktery, rkp; Ženy trpitelky a ženy hrdinky, rkp. k zamýšlené knize Typy lidí a jejich charaktery.

Časopisecké příspěvky:
◦ Problém tragiky Ibsenova „Stavitele Solnesa“, Pokroková revue 1912;
◦ Tragika radosti života, Lumír 1912;
◦ Bergsonova filosofie umění, Časopis Musea království českého 1914;
◦ Tragika našeho literárního vývoje, Lumír 1919;
◦ Diferenciální psychologie, Tajemství lidských citů, RF 1924;
◦ Úvodní slovo (s J. Bartošem, K. Vorovkou), Slepá ulička v teorii poznání (s V. Hoppem), Individuální psychologie a filosofie, Ježíš z hlediska filosoficko-kulturního, Kant a filosofie „Jako-by“, Na horách cítíš dech věčnosti, Typy vrahů, Umělecké nadání a zločinnost, Vizionářští umělci, Filosof Ladislav Klíma, Záhada nesmrtelnosti, Filosofie (F) 1927–29;
◦ Henri Bergson, nositel Nobelovy ceny, Otokar Březina jako filosof, Rozpravy Aventina (RA) 1928–29;
◦ Dnešní náboženská a kulturní krize, RA 1930;
◦ Psychologie ženy, Za Karlem Vorovkou, Člověk a svět, F 1929–30.

ir