Jan Evangelista Urban

* 20. 2. 1901 Praha

† 7. 1. 1991 Praha

Vlastním jménem Josef U. – Od r. 1918 byl členem františkánského řádu, od 1924 knězem. R. 1927 na výzvu papeže Pia X., který v encyklice Ubi arcano vybízel k apoštolátu laiků (uplatnění věřících laiků v náboženské, kulturní, charitativní a sociální činnosti církve), založil Laický apoštolát řádu terciářů sv. Františka (tzv. urbanky). Pro tuto novou společnost, v níž se klade důraz zejména na službu a pomoc nemocným a sociálně slabým, sestavil i pravidla. V červnu 1930 měl doktorskou promoci na FF UK (dizertace Universalie u sv. Bonaventury), r. 1937 inicioval vznik instituce Studium catholicum, určené pro teologické vzdělávání laiků (přednáškových kurzů se účastnili též J. K. Vyskočil, A. Pavelka, A. Fuchs, Albert Vyskočil ad.), a byl jmenován rektorem studia (ústav i Laický apoštolát měly sídlo v konventě u Panny Marie Sněžné v Praze). Uzavření vysokých škol za války znamenalo přerušení činnosti Studia, její novou aktivitu zahájenou v r. 1945 definitivně ukončil únor 1948. V listopadu 1947 vystoupil U. ještě s příspěvkem Mravnost manželství a rodiny na Habáněm organizovaném XI. akademickém týdnu, který se konal v dominikánském klášteře sv. Jiljí v Praze. V l. 1933–48 byl šéfredaktorem časopisu Serafinský prapor. R. 1950 byl zatčen a v procesu s představiteli řádu (od r. 1938 byl provinciálem františkánů) odsouzen na 14 let (po květnové amnestii v r. 1960 byl propuštěn). Koncem 60. let se vrátil do duchovenské služby, účastnil se pravidelných kněžských setkání (jeho promluvy byly publikovány jako příloha oběžníku Apoštolské administrativy), přednášel v cyklu pro laiky Živá teologie (Dnešní přístup k teologii, Křesťan v současném světě); v letech normalizace (v lednu 1974) však státní souhlas pozbyl a byl izolován v Nespekách u Benešova, v prostředí sester Apoštolátu.

Celoživotní inspiraci a vzor nalezl u františkánského teologa a filozofa Bonaventury (asi 1217–1274), jemuž věnoval i svou dizertaci Universalie u sv. Bonaventury; přeložil jeho mystický spis Itinerarium mentis ad Deum (Cesta duše k Bohu) a nechal se hluboce ovlivnit jeho náhledy na duchovní život jako „vzrůst ke Kristu“, na svět a člověka (v nichž spatřoval Boží stopy). Syntézu svých teologických názorů podal v knihách Učení víry (1946) a Duchovní život (1946).

Bibliografie:
◦ K Bohu. Průvodce duchovního života katolické inteligence, 1933, ⁴1946;
◦ Zásady života, b.r. (asi 1936);
◦ Cesty k víře, 1946;
◦ Duchovní život, 1946;
◦ Učení víry pro vstup dospělých do Církve Kristovy, 1946;
◦ Dnešní přístup k teologii, Křesťan v současném světě, 1969;
◦ Velká obnova. O kontemplaci, 1991;
◦ Vzrůst ke Kristu I–II, 1993.

Sborníky:
◦ Metafyzické základy morálky, Sb. mezinárodních tomistických konferencí v Praze 1932, ed. M. Habáň, 1933.

Časopisecké příspěvky:
◦ Mravnost manželství a rodiny, FR 1948;
◦ Apoštolát přítomností, Kontemplace dnes, Teologické texty (TT) 1991;
◦ O pravé evangelizaci, TT 1992;
◦ Na hlubinu, Serafinský prapor.

Překlady:
◦ Bonaventura: Cesta duše k Bohu, in Na hlubinu 1929.

Literatura:
◦ V. Vaško: Neumlčená I–II, 1990;
◦ J. E. U., Katolický týdeník 1991, č. 7;
◦ ČBS, 1992.

hp