Emil Utitz
* 27. 5. 1883 Praha
† 2. 11. 1956 Jena
Jeho nejvlastnějšími obory byly estetika (včetně jejích dějin), teorie umění a teorie kultury. Velkou pozornost věnoval i psychologii (každý estetický jev předpokládá určitou psychickou aktivitu člověka); ve své habilitační práci se zabýval tzv. „funkčními radostmi“, radostí z estetických i jiných zážitků a prožitků. Estetiku vymezoval jako specifický filozofický obor, studující estetické hodnoty a zákony estetického vnímání a tvoření. Odlišoval ji od obecné teorie umění (vědy o umění) z ohledu na to, že se zabývá i mimouměleckými jevy (kdežto věda o umění přesahuje estetiku zase tím, že se zabývá rovněž hodnotami mimoestetickými). Umění chápal jako svébytnou oblast lidské aktivity, jež může být (jako vše existující) vědecky studováno, vykládáno; často propagované „vciťování se do uměleckého díla“ však k adekvátním metodám nepočítal. Domníval se, že na uměleckém díle (jehož smyslovou formu považoval za „způsob danosti jeho duchovní stránky“) se má zkoumat jeho látka, umělecké založení (může být konzervativní nebo novátorské, apollinské nebo dionýské, kontemplativní nebo aktivní), způsob ztvárnění (klidný, excitovaný, humorný ...), hodnota ztvárnění (mravní, estetická, náboženská, národní ...) a způsob danosti (jazyk, forma použitého stylu). Estetická a uměnovědná problematika se mu přitom spojovala nejen s otázkami teorie kultury, ale i etiky. Vyšel z Brentanovy školy (byl také nějaký čas Brentanovým sekretářem), pak se pokoušel aplikovat fenomenologickou metodu. „Ve spolupráci s Pražským lingvistickým kroužkem se přiblížil celostním teoriím kultury se strukturními a sémiotickými aspekty“ (A. Horová). Po válce přihlížel i k marxisticky orientované estetice a teorii umění, k jejich důrazu na sociální aspekty umění, k pokusům aplikovat na oblast umění noetickou teorii odrazu aj.
Bibliografie:
◦
W.
Heinse und die Ästhetik zur Zeit der deutschen Aufklärung,
Stuttgart (S) 1906;
◦ Grundzüge der ästhetischen Farbenlehre,
S 1908 (rec.
ČM 1909);
◦ Die Funktionsfreuden in ästhetischen Verhalten,
Halle 1911 (rec.
ČM 1912);
◦ Was ist Stil? S 1911;
◦ Grundlegung der allgemeinen Kunstwissenschaft I–II,
S 1914;
◦ Die Gegenständlichkeit des Kunstwerks,
S 1917;
◦ Simmel und die Philosophie der Kunst,
S 1920;
◦ Die Kultur der Gegenwart,
S 1921;
◦ Ästhetik,
Berlin 1923;
◦ Der Künstler,
Berlin 1925;
◦ Charakterologie,
Charlottenburg 1925;
◦ Die Überwindung des Expressionismus,
S 1927;
◦ Christian Wolff.
Eine akademische Rede an der Universität Halle,
1929;
◦ Anthropologie und Kulturphilosophie,
1931,
čes.
1968;
◦ Geschichte der Ästhetik,
Berlin 1932,
čes.
1968;
◦ Mensch und Kultur,
Berlin 1933;
◦ Die Sendung der Philosophie in unserer Zeit,
Leiden 1935 (rec.
ČM 1935);
◦ Masaryk als Volkserzieher,
1935;
◦ Geist als Gerechtigkeit,
1936;
◦ Psychologie života v terezínském koncentračním táboře,
1947;
◦ Německo mezi včerejškem a zítřkem,
1948;
◦ Německý lid v boji za mír,
jednotu a demokracii,
1950;
◦ Egon Erwin Kisch,
1956;
◦ Bemerkungen zur altgriechischen Kunsttheorie,
Berlin 1959;
◦ Dějiny estetiky,
1968.
Sborníky:
◦ Das Schöne und die Kunst,
II.
Congrès int.
d'esthétique II,
Paris 1937.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Ästhetik und allgemeine Kunstwissenschaft,
Jahrbücher der Philosophie 1913;
◦ K podstatě moderního českého umění,
Život 1936;
◦ Totalita v umění,
RF 1936;
◦ Kultur und Sprache,
1936;
◦ O lidském žití a umírání,
ČM 1937;
◦ Co se vyžaduje od vědce,
RF 1937;
◦ Starověká umělecká teorie jako úvod do marxistické estetiky,
FČ 1956;
◦ Pět meditací k problematice realismu,
Výtvarná práce 1956;
◦ Poznámky k psychologii umění,
FČ 1957.
Literatura:
◦ F.
Ueberweg: Grundriss IV,
1923;
◦ L.
Rieger: E.
U.
(nekrolog),
FČ 1957;
◦ K.
Svoboda: E.
U.
(nekrolog),
Revue d'esthétique (RE) 1957;
◦ K.
Svoboda: L'œuvre esthétique de E.
U.,
RE; J.
Volek: Kapitoly z dějin estetiky,
1985;
◦ G.
Morpurgo-Tagliabue: Současná estetika,
1985;
◦ A.
Horová: Třicáté výročí úmrtí E.
U.,
Estetika 1986;
◦ Antologie,
1989.
jg