Vincenc Vávra

* 4. 10. 1824 Praha

† 6. 8. 1877 Praha

Užíval pseudonym J. Slavomil Haštalský. – Pochází z pražské mlynářské rodiny. Po absolvování staroměstského gymnázia studoval filozofii a práva na pražské univerzitě. Věnoval se polštině, ruštině, italštině a francouzštině; ze slovanských jazyků už v době studií překládal pro Květy a Včelu. Tehdy byl také politicky činný: byl členem Repealu a pomáhal zakládat české řemeslnické spolky. V r. 1848 se podílel na formulaci stanov Lípy slovanské a v r. 1849 byl redaktorem Novin Lípy slovanské. V téže době přispíval do Havlíčkova Slovana, Večerního listu a do federalistického Unionu. V Pražském večerním listě (v červenci 1848) uveřejnil na pokračování článek Aristokrati, v němž ostře odsoudil všechny rodové výsady. V březnu 1849 se zúčastnil schůzky českých radikálních demokratů s ruským revolučním emigrantem M. A. Bakuninem. Za svou politickou činnost – po odsouzení v procesech s účastníky revolučních bojů v r. 1848 a organizátory tzv. májového spiknutí (1849) před vojenským soudem na Hradčanech – byl v l. 1850–54 vězněn. Po amnestii žil v Praze pod policejním dohledem; věnoval se právnické praxi, literární a překladatelské činnosti. Začátkem 60. let se postupně stal spolupracovníkem Času, Hlasu, Národních listů a redakce Kalendáře koruny české; kromě toho přispíval literárními kritikami do Lumíra a Morgenpostu, články do peštské Obrany, Svobody, Dělníka, Rodinné kroniky, Hálkových Květů a některých německých deníků. V únoru 1863 byl zvolen prvním předsedou literárního odboru Umělecké besedy (sdružení českých hudebníků, výtvarníků a literátů), později poslancem Zemského sněmu, ale v r. 1873 se mandátu zřekl, protože nesouhlasil s neúčastí českých poslanců v této instituci.

Překládal F. Schillera, A. Hellmutha, G. Sandovou, Moliéra, Meissnerova a V. Huga a pokoušel se i o vlastní beletristickou tvorbu. Základní V. prací (mající dnes význam jen historický) je Stručný obrys literatury české, který podává objektivistický výčet základních děl české literatury od jejího vzniku po současnost, se zvláštním zaměřením na literaturu odbornou. Zdůrazňuje myšlenku slovanské vzájemnosti. Odmítá snahy o zavedení spisovné slovenštiny a domnívá se, že spisovná čeština bude v budoucnosti platit i pro Slovensko. Při srovnávání úrovně literární produkce české a zahraniční vysoko oceňuje dobu husitskou a rudolfinskou a také osvícenství, v němž vidí příčinu národního obrození. Z toho plyne i jeho diferencované hodnocení politiky Marie Terezie i Josefa II. Kladně oceňuje tereziánské reformy v oblasti vzdělání, negativně germanizační snahy osvícenských Habsburků. Na jedné straně zdůrazňuje prospěšnost reforem Josefa II., na druhé straně mu vytýká neuváženost a nedomyšleně tvrdé prosazování některých z nich. Národní obrození dělí do tří etap, z nichž poslední, začínající rokem 1827, charakterizuje „českoslovanským“ uvědoměním a rozděluje ji rokem 1848 na fázi idealistickou a realistickou. Připomíná nutnost a prospěšnost vytvoření české vědecké terminologie. Jako autory filozofických prací uvádí Palackého, Klácela, Hynu, Marka, Amerlinga a Koubka.

Bibliografie:
◦ Stručný obrys literatury české, 1856;
◦ Zápisky starého osmačtyřicátníka, 1889.
Zpracoval knihu A. Hellmutha Císař Josef II., 1860.

Literatura:
◦ Čeští radikální demokraté, ed. K. Kosík, 1953;
◦ J. V. Frič: Paměti, 1957;
◦ K. Kosík: Česká radikální demokracie, 1958;
◦ Dějiny české literatury II, 1960.

ih