Karel Vorovka

Karel Vorovka

* 3. 2. 1879 Praha

† 15. 1. 1929 Praha

Na FF UK vystudoval (1897–1901) matematiku a fyziku; PhDr. (dizertace O křivkách obalujících). Jako středoškolský profesor učil např. na pražské staroměstské reálce. V r. 1919 se na (ještě nerozdělené) FF UK habilitoval z filozofie přírodních věd (Úvahy o názoru v matematice). V r. 1921 byl na PřF UK jmenován mimořádným a v r. 1924 řádným profesorem filozofie exaktních věd. (Podle A. Dratvové se V. profesura podařila „po velkých potížích, protože na přírodovědecké fakultě byla velká nechuť k jakékoli filozofii“.) V r. 1912 se stal členem vědecké rady Jednoty českých matematiků a fyziků, a to pro otázky matematicko-filozofické a pro řízení přednáškové činnosti Jednoty (v rámci prvního cyklu, věnovaného H. Poincarému, který v červenci 1912 zemřel, měl přednášku Poincaré jako filozof). V r. 1920 se s F. Pelikánem podílel na založení Ruchu filosofického (časopis měl poskytovat prostor autorům, kteří nesouhlasili s Krejčího nekritickým přeceňováním pozitivismu v České mysli); v r. 1927 (po redakčních neshodách) založil s T. Trnkou a J. Bartošem revui Filosofie (zanikla po Vorovkově smrti). Zúčastnil se světových kongresů filozofů v Neapoli r. 1924 (přednáškou Co je správné v Poincarově logistice?), v Bostonu r. 1926 (přednáškou Analyse de la relation causale à l'aide du concept d'action suffisante) a 2. sjezdu polských filozofů ve Varšavě r. 1927 (s přednáškou Recidivy materialismu ve filozofii).

Svou publikační činnost zahájil pracemi z matematiky. Brzy se však obrátil k látce matematicko-filozofické, k filozofii exaktních věd. Filozofii si na UK jako studijní obor nezapisoval, dostal se k ní promýšlením problémů, jež ho upoutaly jako matematika. Podle J. Lapšina „V. ponořiv se hluboko do filozofických předpokladů matematiky, učinil předmětem svého zkoumání Rozum“, podle B. Jurka byl V. u nás „od dob Bolzanových prvním myslitelem, který se věnoval systematickému projednávání základních problémů exaktních věd“. Ve stati Konvencionalism (1909) pokládal základní matematické věty za konvence, jejichž volbu však vede naše zkušenost. Zákonitost a determinismus všech úkazů označil za postulát každého vědeckého bádání. Zamyšlení nad povahou poznávání v matematice ho přivedlo k otázce role jeho logických a intuitivních prvků a logicismu a psychologismu v matematice. Intuici považoval za „celým mrtvým mechanismem logiky pohybující sílu ducha, která je snad pravým nejvlastnějším intelektem“, postihující především „organickou jednotu, celek, v nějž jsou seřazeny definice, konkluze, teorémy“: za vedení takové intuice „může být i sylogismus živým tvůrčím aktem“. (S uznáním psal také o intuitivně poznávajících a tvořících umělcích a o mravních a náboženských vyznavačích.) Zpočátku (Úvahy o názoru v mathematice) měl blíže k psychologismu a obracel se k psychologii myšlení („aby nebylo třeba nakonec stavět umělý most nějaké prestabilizované harmonie“), později (v knize Kantova filosofie ve svých vztazích k vědám exaktním) přešel „do sousedství s logicismem“, když přijal, že „fakt logických evidencí se nedá vysvětlit ze žádné zkušenosti, ani vnější, ani vnitřní“, že jen „absolutně nekonečná říše předmětů ideálních, platnost jejich vztahů, povznesená nad prostor a čas, poskytuje nám apriorní prvky našeho poznání“. Jako „spíše psychologista“ předpokládal, že matematické a geometrické pojmy jsou výsledkem idealizace – ideální významové představy, a to buď jednoduché (rovnostranný trojúhelník, číslo 3), nebo obecné (trojúhelník, číslo), s tím, že „naše obecná představa trojúhelníka je vlastně jen stav, pohotovost projíti řadou představ jedinečných, jež v obecné se spojují“. „V sousedství logicismu“ měl za to, že jde spíše o ideální entity, jež se stávají předměty našeho poznání s naší zkušeností, tj. s „činností pohrouženou do skutečnosti prostorové a časové“; v tomto smyslu náš reálný svět je „pramenem tryskajícím ze studnice pravd“. Apriorní elementy logiky a matematiky nespočívají ani jen v subjektu (jak soudí Kant), ani jen v přírodě (jak soudí empirikové), ale v celku bytí, v řádu, jenž ovládá přírodu i lidské nitro. V. filozofie exaktních věd je tak propojena s jeho metafyzickým (ontologickým) stanoviskem, založeným na pojetí světa jako soustavy oduševnělých monád stvořených Bohem (teistický panpsychismus). Filozofie vytvářející metafyzické konstrukce není ovšem vědou ve vlastním slova smyslu, ale výrazem osobního postoje filozofa ke světu, opírajícího se nejen o vědecké poznatky, ale i o „gnózi“ „přesahující jistoty denní a vědecké zkušenosti“ – a tím i hranice (v jádře skeptické) filozofie pozitivistické (Skepse a gnóse). Gnóze mu byla „dobrodružstvím a sázkou, krokem do neznáma“, kterých se odvažuje filozof, jenž „nechce věřit v nepoznatelno ani žádné jiné okovy, které by rodu lidskému navždy znemožňovaly podstatně rozšířit obor poznání“. Gnózi V. charakterizoval také jako filozofický postoj pramenící z předpokladu, že celý vesmír (absolutno), se všemi svými realitami fyzickými i psychickými, s celou svou minulostí a budoucností, tvoří celek, v němž „jsou komunikace spojující prvky vesmíru“. Měl za to, že filozofie počítající s takovou gnózí – oproštěná od předsudku, že by „volná myšlenka metafyzická a mystická byla hříchem proti moudré opatrnosti usedlých vědců“ – může lidskému myšlení, vázanému přísnými pravidly vědeckého poznávání, „vyhledávat nové stupně volnosti“. Příklad takové gnóze (termín „gnosticismus“ ponechával starověkým herezím) viděl v Bergsonově filozofii, od níž také odvozoval renesanci metafyziky v evropské filozofii. Připouště, že v gnozi, počítající s intuicí, je cosi mystického, avšak rozhodně se ohradil, když ho F. Krejčí označil za „okultistu“; gnóze mu nikdy nevylučovala povinnost „nepředpojatého, trpělivého vědeckého zkoumání a přezkoumávání“ – třeba ovšem i jevů „okultních“, např. telepatie. (V. také odmítavě posoudil „přírodně filozofické a psychologické spekulace“ F. Velenovského právě s odkazem na jejich vědecké a filozofické prohřešky.) Se zájmem četl Jamese, ale trval na ideálu jediné (objektivní) pravdy, opírající se o reálnost transsubjektivního světa s jeho různými předměty i nadčasovými ideami. Jako pravda nespočívá v tom, že jedinec za pravdu něco uzná či prohlásí, tak i krása, již člověk může postihnout svým estetickým smyslem, přísluší jsoucnu samému. Podobně V. věřil v existenci jediného, jednoznačného ideálu dobra, o němž uvažovat a mluvit patří k předním úkolům filozofie. Nic z toho V. nebránilo, aby jako jeden z prvních u nás s porozuměním sledoval studie A. Einsteina, přijal jeho teorii relativity a hájil ji proti jejím kritikům; v článku Filosofický advent relativistiky (1923) se pokusil ukázat, že na cestě k Einsteinově „přestavbě fyziky“ se svým způsobem podílela i filozofie; v Kantově filosofii je např. pasáž o relativismu v Leibnizově fyzice. (V RF proto také vítal další příspěvky ve prospěch teorie relativity, např. od Arnošta Dittricha O principu relativnosti I–II, 1913, O nové theorii světa, 1922, od Františka Nachtikala Princip relativity, 1921.) – V knížce Polemos otiskl své příspěvky vztahující se ke „sporům v české filozofii z let 1919–1925“: zejména k „boji za svobodu české filozofie“ (proti nadvládě pozitivismu) a ke sporům o Kanta a také o Masaryka (Rádl vytkl „ruchovcům“ nedostatečný zájem o Masaryka jako filozofa). Začlenil do ní i článek Česká náboženská chudoba (z r. 1922), v němž vytýká (vcelku vysoko hodnocené) knize Maxe Broda Heidentum, Christentum, Judentum, že opomenula náboženský přínos Husův, Chelčického a Komenského, odmítá mnohé z Rádlových soudů v knize Náboženství a politika (o reformaci, protireformaci, panteismu aj.), upozorňuje na náboženský dosah řady děl české krásné literatury (S. Čech, J. Vrchlický, O. Březina ad.) a – především – konstatuje filozofickou chudobu soudobé české teologie a absenci „důsledně domyšleného a do podrobností propracovaného teismu“ v české filozofii. (Ten V. nenašel ani u Masaryka, o němž vcelku soudil, že „je politik světového významu, ale není filozof světového významu“; v Masarykově filozofickém myšlení vždy shledával „nedostatek systému“.) V. se považoval za člověka náboženského, byť nikoli křesťana; podstatu náboženství spatřoval v poměru člověka k Bohu a domníval se, že člověk „potřebuje Boha k životu i k smrti“. – Až po V. smrti vyšla jeho Americká filosofie, představující první český pokus o ucelenější výklad amerického filozofického myšlení.

Bibliografie:
◦ Úvahy o názoru v mathematice, 1917;
◦ Skepse a gnóse. Vyznání filosofické, 1921, ²2017;
◦ Kantova filosofie ve svých vztazích k vědám exaktním, 1924;
◦ Polemos. Spory v české filosofii v letech 1919–1925, 1926;
◦ Dvě studie o Masarykově filosofii, 1926;
◦ Americká filosofie, 1929.

Sborníky:
◦ Ce qu'il y a de juste dans la critique de la logistique de H. Poincaré, Atti del V Congresso Int. di Filosofia, Napoli 1924;
◦ Počet pravděpodobnosti v novější filosofii, Výroční zpráva Jednoty mathematiků a fysiků za r. 1919–20.

Časopisecké příspěvky:
◦ Integrál partikulární jakožto obálka, Časopis pro pěstování matematiky a fysiky (ČPMF) 1903;
◦ Konvencionalism, ČM 1909;
◦ Poznámka k problému ruinování hráčů, ČPMF 1912;
◦ Filosofický dosah počtu pravděpodobnosti, ČM 1913;
◦ Jak soudil H. Poincaré o vztazích matematiky k logice, O pravděpodobnosti příčin, ČPMF 1914;
◦ Věda a filosofie, Filosofie pro lid, 1920;
◦ Nominalism a pojmový realism, Poznámky k přírodní filosofii Velenovského, Poznámky k Drtinovým šedesátinám, RF 1921;
◦ O novou českou filosofii, Národní listy (NL) 9. 9. 1921;
◦ Česká náboženská chudoba, Metafysická věda? RF 1922;
◦ Filosofie Bergsonova a fyzika Einsteinova. NL 26. 2. 1922;
◦ K šedesátinám prof. V Lásky, NL 19. 8. 1922;
◦ Filosofie a věda, Filosofický advent relativistiky, Okultismus, RF 1923;
◦ Co je okultismus. Diskuse s F. Krejčím, ČM 1923;
◦ Několik poznámek ke sporům o Kanta, Logika, lež a sebeklam, RF 1924;
◦ Poznámka o transientní platnosti matematiky, ČPMF 1924;
◦ Poznámka o kausálním myšlení, Dojmy z Varšavy, Science, philosophie, religion, Monadism v současné filosofii, Několik myšlenek o Masarykově filosofii a jeho Světové revoluci, RF 1925;
◦ Podivné osudy české filosofie, České slovo 24. 10. 1925;
◦ Česká mravní hegemonie a příští česká válka, Několik slov závěrem ku Polemosu, RF 1926;
◦ Nutnost věčného návratu? ČPMF 1926;
◦ Vznik amerického neorealismu, Teorie poznání v americkém neorealismu, Proceedings of the sixth int. congress of philosophy, Druhý kongres polských filosofů, Meze vývoje podle prof. N. Losského, Josiah Royce, nejznamenitější americký zástupce novo-hegelovského idealismu, Stát a církev podle názoru filosofa W. E. Hockinga, Mussolini a filosofie, Filosofie (FI) 1927–28;
◦ Etické hnutí, FI 1928–29;
◦ Recidivy materialismu ve filosofii, RF 1928;
◦ Personalismus, Minimální a maximální úloha filosofie, RF 1929.

Literatura:
◦ RF 1929, č. 6 – Vorovkovo číslo (B. Bydžovský: Několik poznámek matematikových k filosofii V., A. Dittrich: V. poměr k nauce o relativismu, B. Hostinský: O činnosti K. V. ve filosofii matematiky, B. Jurek: V. vztah k exaktním vědám, J. J. Lapšin: Rozum, člověk a bůh ve filosofii K. V., N. Losskij: Na paměť prof. K. V., F. Pelikán: Osobnost a dílo K. V., J. Popelová: Skepse a gnóse v díle K. V.);
◦ J. Bartoš, T. Trnka: K. V., FI 1928–29;
◦ V. Hoppe: Hlavní rysy V. filosofie, FI 1928–29;
◦ F. Krejčí: K. V., ČM 1929;
◦ F. Šeracký: K. V., in Sb. ku poctě Františka Krejčího, 1929;
◦ K. Janota: K. V. Několik úvah a vzpomínek, RF 1931–32;
◦ J. Popelová: Skepse a gnóse v díle K. V., 1934;
◦ K. V. l´Uomo e l´Opera, ed. F. Pelikán, 1936;
◦ Vorovkův sb. Na paměť českého metafysika, ed. F. Pelikán, 1937 (s oddíly: Články a rozbory V. díla, Výbor z přednášek a knih V., Z drobných studií, článků, přednášek a korespondence, Nekrology, vzpomínky a varia, Práce žáků V.);
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Čermák, F. Veselý, Vzpomínka na profesora K. V., Matematika ve škole, 1969–70, č. 1;
◦ O. Zich, K. V. (1879–1929), Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 5/1980;
◦ S. Strohs: J. Popelová a K. V., in Jiřina Popelová – filozofka a učitelka filozofie, 1984;
◦ ČF ve 20. století, 1995;
◦ M. Bednář: V. pojetí Masarykovy filosofie, Masarykův sborník X, 2000;
◦ Cz. Głombik: K. V. unter polnischen Philosophen, in Vita philosophica, Bierbronnen 2001;
◦ J. Fiala: Filosofie matematiky K. V., Akta FF ZU v Plzni, 2008;
◦ H. Pavlincová: K. V. Cesta matematika k filosofii, 2010.