Jaroslav Werstadt

* 21. 3. 1888 Plzeň

† 8. 1. 1970 Praha

Po maturitě na reálce v Plzni studoval na pražské technice a (mimořádně) historii na UK, kde byl žákem J. Pekaře a J. Šusty. Jako dizertaci předložil v r. 1920 práci Politické dějepisectví a jeho čeští představitelé. Od studentských let se účastnil politického boje (jako člen strany radikálně pokrokové) a byl odpůrcem Rakouska-Uherska. Později působil v řadách české Mafie. Z tohoto hlediska kritizoval Masarykovu politiku; jeho přívržencem se stal až po válce. Po vzniku ČSR se zasadil o založení Archivu národního osvobození a jeho sloučení s legionářským archivem v Památník národního osvobození (pozdější Vojensko-historický ústav); byl vedoucím jeho politického archivu. Množství jeho prací je věnováno odbojové problematice. Bohatá byla i jeho činnost publicistická. Redigoval Časopis pokrokového studentstva (1908–09), Nové Čechy (1918–19) a ČČH (1946–48, s V. Chaloupeckým a K. Stloukalem). Přispíval do Českého slova, Lidových novin, Národních listů, Národního osvobození, Prager Presse, Pokrokové revue, Svobodných novin, Svobodného slova a Svobodného zítřka. Za jeho přispění vznikl časopis Naše revoluce (1923–38), jako orgán studia o dějinách odboje za první světové války. V l. 1939–45 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po r. 1948 působil už pouze v Historickém klubu, k jehož významným osobnostem patřil. Mnoho jeho prací vyšlo právě v edici Historického klubu.

W. dílo je do značné míry dílem editorským. Jeho edice sahají od vydání básnické antologie Bělohorské motivy přes editorské počiny týkající se novějších českých a rakouských dějin v 19. století k historii čs. odboje a vzniku ČSR; spadají sem i edice týkající se našeho dějepisectví. Řada jeho prací odpovídá W. zájmu o metodologii historiografie. Patřil k oponentům Gollovy školy. Proti jejímu soustředění na přísně objektivní vědu vyzvedával heslo „věda pro život“, které je podle jeho názoru charakteristické pro „nový pragmatismus“ v historickém poznání. I takto chápaná věda ovšem, aby byla použitelná, musí přinášet pravdivé informace. Výše než soustředění na monografie o jednotlivých tématech hodnotil historickou syntézu Palackého typu. Nezůstával však na jeho metodologických pozicích. Byl poučen evropskými historiky jako byli Croce, Dilthey, Troeltsch a Meinecke. Z domácích filozofů věnoval pozornost Marešovi, Rádlovi a Masarykovi. Zájem o dějiny českého dějepisectví vedl W. i k zájmu o filozofii dějin. Ta podle jeho názoru vychází jak z historického poznání, tak ze zájmu o dnešek a zítřek. Jejím úkolem je konstrukce dějinného vývoje, tj. použití obecných pojmů k vystižení závažných momentů a faktorů, poznání jejich souvislosti a významu pro další vývoj. Filozofie dějin proto obsahuje moment osobního rozhodnutí historika, jenž často souvisí i s jeho osobní situací. Hlavními problémy české filozofie dějin jsou podle W. husitství, Bílá hora, národní obrození, vztah ke slovanství a k Rusku, vznik ČSR. Ve sporu o smysl českých dějin se vyslovil pro Masaryka proti Pekařovi, avšak i Masarykovy názory koriguje poukazem na význam renesanční (katolické) vědy a kultury pro vznik moderní Evropy. Ačkoli W. s Pekařem polemizoval, vyslovil se na jeho obranu proti pokusu nacistické historiografie zneužít jeho postoje, zejména v polemice s J. Pfitznerem.

Bibliografie:
◦ Česká deklarace ze dne 22. srpna r. 1868, 1918;
◦ Od České otázky k Nové Evropě, 1920;
◦ Politické dějepisectví XIX. století a jeho čeští představitelé, 1920;
◦ Den osvobození, 1924;
◦ Dr. Eduard Beneš, spoluzakladatel nové svobody a tvůrce zahraniční politiky československé, 1924;
◦ Střediska dokumentů a studií z dějin války světové v cizině, 1925;
◦ Masarykův a Seton-Watsonův prvý projekt samostatných Čech, 1926;
◦ Palackého odkaz potomstvu a osvobozenému národu, 1928;
◦ Předchůdci Památníku osvobození, 1932;
◦ Den osvobození, 1936;
◦ O filosofii českých dějin. Palacký – Masaryk – Pekař, 1937;
◦ K úloze Karla Kramáře v našem odboji, 1938;
◦ František Palacký a náš osvobozenecký boj, 1946;
◦ Odkaz a úkol (s F. Kutnarem), 1946;
◦ Odkazy dějin a dějepisců, 1948.

Sborníky:
◦ Otázka středověku v periodizaci všeobecných dějin, 1932;
◦ Ve jménu Husově pro svobodu národa, 1935.

Časopisecké příspěvky:
◦ Josef Kalousek jako soudce našich dějin, ND 1918;
◦ Tomkovo historické kacířství, Česká revue 1918;
◦ Ernst Denis historien des Tchèques, Le monde slave V, 1928;
◦ Politické plány české maffie v prvním roce války, Naše revoluce 1930, 1931.

Edice:
◦ Bělohorské motivy (Antologie z české poesie), 1920;
◦ Československý odboj (s L. Sychrou), 1923;
◦ Soupis W. prací do r. 1948 je součástí jeho knihy Odkazy dějin a dějepisců.

Literatura:
◦ Pozdrav J. W., DaS 1968;
◦ F. Kutnar: Přehledné dějiny českého dějepisectví II, 1977;
◦ K. Kučera: Historie & historici, 1992.

ih