Max Wertheimer

* 15. 4. 1880 Praha

† 12. 10. 1943 New York

Po obhajobě doktorské dizertace u O. Külpeho (r. 1904 ve Würzburgu) působil střídavě na univerzitách ve Frankfurtu a Berlíně. Po nuceném odchodu do USA v r. 1933 přednášel na Nové škole sociálních výzkumů v New Yorku. Věnoval se zde zvláště otázkám psychologie osobnosti, problematice lidské důstojnosti a teorii etiky. Zasáhl rovněž do diskuze o teorii demokracie. Publikoval práce z psychologie myšlení, fyziologie, etnografie a muzikologie. Jeho jméno je však spojeno především s berlínskou školou tvarové psychologie.

Ústředním pojmem jeho psychologie je „tvar“ (Gestalt), celek vnímání, který sice odpovídá určitým fyziologickým (resp. nervovým) procesům, ale sám o sobě je svébytný a nadaný vlastní tvůrčí silou vnitřní kauzace. Patří k němu „vývoj“ – neadditivní přirůstání, které je projevem spontánního sebečlenění a seberegulace, tj. imanentní tendence, rozdílné od „vnější“ entelechie vitalistů. Životní funkce jsou samy determinovány zákony energetiky a řád životního dění je založen na vlastní energetické výstavbě systému. Nebrání-li nic životní spontaneitě, vzniká optimální „dobrý tvar“. Vedle „tvaru“ neexistuje žádný „fundující komplex“, o kterém mluví např. Ehrenfels; „fundament“ je pro W. „atomickou fikcí“. „Tvar“ není produkován vědomím, nýbrž shledáván jako jsoucí. Všechna fyzická, fyziologická a psychická fakta mají ráz „tvarovosti“, v níž platí vlastní zákony. Ty také určují „takovost“ jednotlivých členů celků a vykazují jim jejich figurální a logické místo v systémech. „Tvar“ se tak stává i „principem pro objasňování způsobů psychických procesů“ a „názorů danosti vůbec“. Sám vždy zákonitě směřuje k jednoduchosti a uzavřenosti. Elementy „tvaru“ se spontánně dostávají do stavu rovnováhy šetřící energii. Vzhledem k takovému pojetí „tvaru“ není pro W. prožitek totožný se „skutečnostní podstatou“, která jej vzbuzuje. Psychično není mechanickým odrazem fyziologických procesů nebo „reálného světa“, nýbrž výsledkem aktivního „psychického zpracování“. – W. navazuje na Ehrenfelsovu teorii „tvaru“ a „tvarových kvalit“. Zdůrazňuje přitom psychologické a metodologické aspekty, v čemž má blízko k Herbartovi a Machovi. Jeho závěry, zvláště myšlenka autonomičnosti „tvaru“, vnitřní zákonitosti jeho stavby a teze o určování místa i povahy jednotlivostí, přibližují celou koncepci stanoviskům strukturálního funkcionalismu. V knize Productive Thinking analyzuje myšlení M. Koperníka, G. Galilea a A. Einsteina.

Bibliografie:
◦ Über Schlussprozesse im produktiven Denken, Berlin 1920;
◦ Untersuchungen zum Lehre von der Gestalt, Psychologiche Forschungen 1921;
◦ Productive Thinking, New York 1945, 2. vyd. 1954, Produktivnoje myšlenie, Moskva 1987 (se seznamem W. prací).

Literatura:
◦ T. Hermann: Ganzheitspsychologie und Gestalttheorie, in Psychologie des XX. Jahrhunderts I, ed. H. Bolmer, Zürich 1976;
◦ Ch. Ehrenfels: Lebens und Werk, ed. R. Fabian, Amsterdam 1986;
◦ M. Pauza: Koncepce „tvarových kvalit“ Christiana von Ehrenfelse, FČ 1995.

mp