Otto Philip August Willmann

* 24. 4. 1839 Lešno

† 1. 7. 1920 Litoměřice

Po maturitě na Komenského gymnáziu v Lešně (1857) studoval matematiku, filozofii a filologii na univerzitě ve Vratislavi (1857–59) a (od r. 1859) v Berlíně (kde na něho nejvíce zapůsobil herbartovec H. Steinthal i Herbartův kritik F. A. Trendelenburg, který jej získal pro Aristotela a organické pojetí světa); PhDr. 1862 (dizertace De figuris grammaticis). V l. 1862–68 vyučuje na gymnáziu v Lipsku a je instruktorem v pedagogickém semináři věhlasného herbartovce T. Zillera, který Herbarta nejvíce dezinterpretoval a herbartismus diskreditoval svou teorií formálních stupňů ve vyučování a koncentrací učiva na náboženskohistorickou látku. Když pak s jistými obměnami uplatňoval tuto zillerovskou koncepci na pedagogiu ve Vídni (1868–71), dostával se do sporů s jeho liberálním ředitelem F. Dittesem. Již proto uvítal své jmenování mimořádným profesorem filozofie a pedagogiky na univerzitě v Praze, kam přesídlil v dubnu 1872. Zde zřizuje v říjnu 1876 podle Zillerova vzoru první pedagogický seminář u nás. V r. 1881 se stává mimořádným členem KČSN, 1901 dvorním radou. K 1. 10. 1903 odchází na odpočinek, který tráví postupně v Salzburgu a v Litoměřicích od 1910, kde externě působí v kněžském semináři.

Ačkoli se mu dostalo katolické rodinné výchovy, byl v mládí nábožensky lhostejný. Jeho rekonverze započala asi již ve Vídni, avšak teprve r. 1887 přistupuje znovu k přijímání a do konce svého života již zůstává zapáleným katolíkem. Přesto jeho hlavní pedagogický spis Didaktika jako teorie vzdělání (1882–89) není psán z přísně konfesního stanoviska. Bigotně katolický kritik J. Bernberg mu dokonce vytýkal, že jeho „zcela přirozená výchova“ podle „zcela přirozené filozofie“ znamená „odpadnutí od víry“, že je to „modlářství“ (Abgötterei) apod. V Didaktice je organicko-genetická povaha vyučování pojata jako participace na duchovním „protoorganismu“ božského světa idejí. Definitivní přechod ke katolicismu a k poněkud neautenticky koncipovanému tomismu je doprovázen rozšířením zorného úhlu na společenský význam výchovy. Myšlenkou nejužšího vnitřního sepětí individuální a sociální pedagogiky se do jisté míry vzdaluje Herbartovu výchovnému individualismu. Měl tedy smysl pro sociální organismus, univerzalismus, zároveň i pro dějiny, tradici, duchovní kontinuitu „philosophiae perennis“. Odtud i postulát „rehistorizace filozofie“. Jeho stať O nejasnostech Herbartovy Obecné pedagogiky (1873), považovaná za mezník v dějinách herbartismu, neznamenala „odpor“ vůči tomuto směru (Kádner), nýbrž osudnou revizi Herbarta, zejména odstraněním jeho logicko-kombinatorické metody pokládané dnes právě za „didakticky nejcennější“ (J. L. Blass). Ve svém stěžejním filozofickém díle Dějiny idealismu (1894–97) chápe idealismus zúženě jako víru, že ideje jsou skutečné, účinné a všeprostupující, a to nejprve v plánu tvořivého ducha a potom ve struktuře věcí samých. Filozofie starých Řeků byla náboženštější a křesťanské náboženství (zvláště Jan a Pavel) spekulativnější, než se má obecně za to: „Antická a křesťanská filozofie se navzájem neliší jako rozum a víra, jako svoboda a vázanost, nýbrž jako tušení a dokonání, jako započetí a provedení, jako prehistorie a čas naplnění.“ Tento „pravý“ idealismus staví proti „nepravému“ idealismu novověkému, který tvrdě kritizuje. Filozofii 19. století opětovně ironizoval pro její hypertrofní systémotvornost: je tu tolik filozofií, kolik filozofů, ba ještě více, takže leckterý filozof nedosáhne nikdy shody ani sám se sebou.

Bibliografie:
◦ Pädagogische Vorträge über die Hebung der geistigen Tätigkeit, Leipzig 1868;
◦ Odyssee im erziehenden Unterricht, 1868;
◦ Die Didaktik als Bildungslehre nach ihren Beziehungen zur Sozialforschung und zur Geschichte der Bildung 1–2, Braunschweig 1882, 1889;
◦ Geschichte des Idealismus 1. Vorgeschichte und Geschichte des antiken Idealismus, 1894, 2. Idealismus der Kirchenväter und der Realismus der Scholastik, 3. Idealismus der Neuzeit, Braunschweig 1894, 1897, 1897;
◦ Über die Erhebung der Pädagogik zur Wissenschaft, Kempten 1898;
◦ Das Prager pädagogische Universitätsseminar, Wien 1901;
◦ Philosophische Propedeutik 1. Logik, 2. Empirische Psychologie, 3. Die historische Einführung in die Metaphysik, Freiburg i. B. 1901, 1903, 1912;
◦ Aus Hörsaal und Schulstube, Freiburg i. B. 1904;
◦ Didaktik und Logik in ihrer Wechselbeziehung. Vorlesungen, München 1905;
◦ Aristoteles als Pädagog und Erzieher. R. Lehmanns Sammlung: Unsere grossen Erzieher, Posen 1909;
◦ Die wichtigsten philosophischen Fachausdrücke in historischer Anordnung, Kempten 1909;
◦ Der Lehrstand im Dienste des christlichen Volkes, Kempten 1910;
◦ Aus der Werkstatt der philosophia perennis, Freiburg i. B. 1912;
◦ Die Wissenschaft von Gesichtspunkt der katholischen Wahrheit. Sammlung: Katholische Lebenswerte, Paderborn 1916;
◦ Die Pythagoreische Erziehungsweisheit, Freiburg i. B. 1922.

Časopisecké příspěvky:
◦ Über die Dunkelheit der „allgemeinen Pädagogik“ Herbarts, Jhrb. des Vereins für wissenschaftliche Pädagogik 1873.

Literatura:
◦ A. Kolatschek: Das Wiener Pädagogium in den Jahren 1868–81, Leipzig 1886;
◦ Fr. Paulsen: Das jüngste Ketzergericht über die moderne Philosophie, in Deutsche Rundschau, ed. J. Rodenberg, 1898 (přetištěno in Philosophia militans);
◦ W. Donath: O. W. in seinen Verhältnis zu Lorenz von Stein, Langensalza 1910;
◦ J. Bernberg: Zurück zur Erziehungslehre Christi! Kritik der alten und Umriss der neuen katholischen Pädagogik, Regensburg 1921;
◦ O. Kádner: Dějiny pedagogiky III/1, 1923;
◦ Seidenberger: O. W. Eine Einführung in sein pädagogisches und philosophisches Schaffen, Padernborn 1923;
◦ J. S. Guth-Jarkovský: Paměti I/1, 1929;
◦ Masarykův slovník naučný VII, 1933;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ O. W. zum Gedächtnis, ed. L. Krebs (W. Pohl: Gedächtnisrede, L. Hänsel: O. W. und die Gegenwart), Freiburg i. B. 1940;
◦ J. L. Blass: Herbarts pädagogische Denkform, Wupperthal 1969;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989.

it