Josef Winternitz

* 18. 2. 1896 Oxford

† 21. 3. 1952 Londýn

Byl synem proslulého rakouského indologa Moritze W., pocházejícího z dolnorakouského Hornu, který po studiu na vídeňské univerzitě působil jako badatel na univerzitě v Oxfordu (1888–98) a poté se habilitoval na německé univerzitě v Praze. – W. navštěvoval v Praze obecnou školu a gymnázium, pak vystudoval filozofii a fyziku na pražské německé univerzitě. Studia dokončil v r. 1919 doktorátem filozofie s dizertační prací Über einige neuere Versuche zur Begründung der Willensfreiheit . V r. 1918 vstoupil do německé sociálnědemokratické strany a o rok později se stal na německé univerzitě předsedou právě založeného spolku Freie Vereinigung sozialistischer Studenten . Byl též jedním ze zakladatelů Marxistického sdružení, původně ustaveného jako Mezinárodní organizace studentů a akademiků v Praze; v l. 1918–21 se účastnil formování německé sociálnědemokratické levice i sepsání Programového prohlášení levého křídla německých sociálních demokratů v Československu, což přispělo ke vzniku mnohonárodní KSČ. Současně se připravoval na vědeckou dráhu na některé z univerzit v Německu. Do tohoto období spadá i napsání jeho monografie o Einsteinově teorii relativity a o jejích filozofických a dějinně filozofických aspektech. Ve 20. a 30. letech dlouhodobě pobýval v Německu, ale po nástupu fašismu se v létě 1933 vrátil do ČSR. Tady v l. 1935–38 vydával protihenleinovsky orientovaný měsíčník Der Funke. V souvislosti se zápasem o smýšlení německé menšiny věnoval v něm pozornost otázkám světonázorovým, např. ve stati Das Proletariat ehrt den Begründer der modernen Philosophie , napsané v r. 1936 k descartovskému výročí. Na počátku r. 1939 připravoval v Londýně půdu pro přijetí čs. antifašistické emigrace. Působil ve Státní radě, která jako obdoba čs. parlamentu byla poradním a kontrolním orgánem prezidenta republiky. Byl také členem redakce časopisu Einheit, vydávaného v Londýně, a podílel se na práci Britské rady pro německou demokracii (British Council for German Democracy) a na vydávání jejího měsíčníku Searchlight on Germany. Přispíval rovněž do časopisu New Central European Observer. Po válce byl dopisovatelem Rudého Práva a od r. 1950 působil v Berlíně, kde byl profesorem a později děkanem Humboldtovy univerzity. Publikoval tu studie politickoekonomické a větší práci o národnostní otázce – k této otázce se ve svém životě vždy znovu vracel. Po jednom návratu z Německa do Londýna, kde žila jeho rodina, W. zemřel.

Za berlínského pobytu (počínaje r. 1920) se marně pokoušel uplatnit na některé německé univerzitě a živil se příležitostnými kondicemi z fyziky a angličtiny, recenzemi pro Kant-Studien apod. Tehdy přistoupil na Einsteinův návrh, aby se zúčastnil soutěže vypsané newyorským The Scientific American o stručný a snadno pochopitelný výklad Einsteinovy teorie relativity. Cenu nezískal, ale na totéž téma 11. ledna 1921 přednášel v Liberci, kde na druhý den Vorwärts zveřejnil text přednášky. Podle všeho to byl zmíněný soutěžní příspěvek. Tento „výklad základní myšlenky teorie relativity bez předpokladů znalostí fyziky“ vznikl na základě předchozího studia fyziky a filozofie. V době, kdy byl otištěn, měl W. již hotovou podstatnou část své velké práce Relativitätstheorie und Erkenntnislehre a na podzim 1921 ji ukončil. Měl ji také prodiskutovanou s A. Einsteinem, o sporných otázkách vedl také korespondenci s H. Weylem a spolupracoval s P. Frankem a sourozenci Infeldovými. W. vyložil speciální a obecnou teorii relativity z hlediska teorie poznání, z něhož mnohé bylo jasnější než z bezprostředních fyzikálních výkladů. Toto hledisko bylo kantovské, bylo určitou modifikací novokantovství blízkého marburské škole. V mnohém souhlasil např. s M. Schlickem a H. Reichenbachem, v mnohém s nimi polemizoval a byl také schopen zříci se svého mylného postoje, když např. ve sporu se Schlickem uznal, že se nedá prokázat přímý rozpor mezi Newtonovou fyzikou a kauzálním zákonem. W. chápal Kantův „kopernikovský obrat“ jako Kantovo překonání jak extrémního dogmatického racionalismu, vycházejícího z Descarta, tak i extrémního dogmatického skepticismu, vycházejícího zvláště z Lockova a Humova senzualismu. Plně se hlásil k tomu, čím je Kant překonal – k objevu transcendentálního: za jakých podmínek se děje lidské poznání, čím ke zkušenostnímu poznání přispívá naše vlastní poznávací schopnost. W. distance od Kantova pojetí prostoru a času se projevila jak důrazem na rozdíl mezi euklidovským prostorem a Einsteinovým vícerozměrným prostorem, tak rozdílným pojetím samotných kategorií prostoru a času. Ty Kant chápal jako nazírací formy, přinášející časové a prostorové uspořádání „hrubého materiálu počitků“. V tom W. spatřoval psychologickou nejasnost, Kant zde nevedl správnou dělicí čáru mezi názorným a pojmovým, nýbrž z obojího udělal hybridní útvar „čistého názoru“. Vyrovnával se nejen s Kantem, ale i s širším okruhem filozofů a fyziků od A. Schopenhauera k F. Nietzschemu i od B. Bolzana po E. Macha, H. Cohena a P. Natorpa. A. Einstein v recenzi W. monografie v Deutsche Literaturzeitung v r. 1924 ocenil W. jako autora samostatného, tvořivého a prokazujícího důkladnou znalost svého předmětu po stránce fyzikální i filozofické. K problémům teorie relativity se W. po vydání Relativitätstheorie und Erkenntnislehre (1923) vrátil v r. 1929 v jubilejním článku k padesátinám A. Einsteina. Článek vyšel slovensky v DAVu, česky v Tvorbě a anglicky v Labour Monthly, ve všech případech pod W. častým pseudonymem J. Lenz.

Bibliografie:
◦ Relativitätstheorie und Erkenntnislehre, Leipzig 1923;
◦ (J. Lenz) Was wollen die Kommunisten? Berlin 1927;
◦ (J. Lenz) Die II. Internationale und ihr Erbe 1889–1929, Berlin 1930;
◦ (J. Lenz) Proletarische Politik im Zeitalter des Imperialismus und der sozialistischen Revolution, Berlin 1931;
◦ Marxismus a národnost, Praha 1946;
◦ The Problem of full Employment, London 1947;
◦ Problem der Planwirtschaft, Berlin 1949;
◦ Stalin und die nationale Frage, Berlin 1950.

Časopisecké příspěvky:
◦ Programové prohlášení levého křídla německých sociálních demokratů v Československu přijaté na konferenci v Liberci 9. 5. 1920, Volksstimme, 16. 5. 1920;
◦ Kausalität, Relativität und Stätigkeit, Kant-Studien 1920;
◦ Bemerkungen zur Kritik der Brentanoschen Ethik, RF 1922;
◦ (J. Lenz) Teorie relativity a dialektický materialismus, Tvorba 1929;
◦ (J. Lenz) Albert Einstein – 50 ročný, DAV 1929;
◦ (J. Lenz) Einstein and Dialectical Materialism, The Labour Monthly 1929;
◦ (J. Lenz) Zur Kritik der Henleinideologie, Der Funke 1935–36;
◦ (J. Lenz) Das Proletariat ehrt den Begründer der modernen Philosophie, Der Funke 1935–36;
◦ (J. Lenz) Marxovy dopisy Kugelmannovi, Tvorba 1937;
◦ (J. L.) Nová učebnice marxistické ekonomie. Ulrych: Základy politické ekonomie, Tvorba 1937;
◦ Values and Prices: A Solutation of the so-called Transformation Problem, Economic Journal 1948;
◦ Floodlight on Basic Problems of Capitalist Economy. The English Edition of Marxs „Theories of Surplus Value“, Economic Bulletin (London) 1952.

Edice:
◦ Karl Marx: Aus seinen Schriften, London 1943.

Literatura:
◦ A. Einstein: J. W.: Relativitätstheorie und Erkenntnislehre, Deutsche Literaturzeitung 1924;
◦ Joseph Winternitz dies, Daily Worker 1952;
◦ Zentralkomitee der SED: Genosse Dr. J. W. gestorben, Neues Deutschland 30. 3. 1952;
◦ P. Reiman: Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966;
◦ K. Beckmannová-Fischerová: Marxistické sdružení, in Zápasy KSČ očima současníků, 1971;
◦ Za revoluční stranu. Dokumenty ke vzniku KSČ 1919–1921, 1972;
◦ J. Vít – W.: Aus dem Leben meines Vaters, des Indologen M. Winternitz (1863–1937), strojopis; S. Strohs: Poznámky k čs. marxistické filozofické orientaci třicátých let, in: České filozofické myšlení ve třicátých letech našeho století, 1989;
◦ S. Strohs: J. W. a teorie relativity, 1995.

ss