Blahoslav Zbořil

* 21. 5. 1901 Valašské Meziříčí

† 18. 1. 1982 Brno

Po maturitě na II. státním gymnáziu v Brně (1919) studoval filozofii a dějepis na FF UK (1919–22; jeho učiteli tu byli především F. Krejčí a E. Rádl) a potom (1922–24) na nově zřízené FF MU (zde měl na něho největší vliv I. A. Bláha a J. Tvrdý). V r. 1924 obhájil doktorskou dizertaci Filosofická skepse a její význam pro evropské lidstvo (téma zadal F. Krejčí). Od r. 1924 působil jako středoškolský učitel v Uherském Hradišti a v Brně. V r. 1946 se na FF MU habilitoval z filozofie u I. A. Bláhy a J. L. Fischera. Jako soukromý docent přednášel filozofii nejen na FF, ale i na PedF a na Vysoké škole sociální. V r. 1950 musel FF z politických důvodů opustit (jako externí učitel přednášel na ní opět v l. 1968–70). Vyučoval pak (až do svého penzionování v r. 1961) na brněnských středních a učňovských školách.

Už v rigorózní práci se přihlásil k „vědecké filozofii“ – k nedogmatickému pozitivismu (jak se o něj tehdy pokoušel J. Tvrdý). V druhé polovině 20. let z tohoto hlediska posuzoval noetickou a etickou hodnotu náboženství. Reagoval tím na poválečné oživení „idealistické“ (nábožensky orientované) filozofie, i na vlastní náboženské zkušenosti: Vyrůstal v rodině přísně protestantské, avšak během studií zaujal k tradičním církevně náboženským představám kritický vztah. V článcích v ČM odmítal náboženskou víru jako pramen poznání i teologické úsilí o modernizaci „křesťanského mýtu“. Zůstal však v hranicích ontologického dualismu, který vedle věčně existující pasivní hmoty počítá s aktivním principem životním a duševním. Tento princip hmotu proniká, zároveň se však o ni tříští: tak vznikají individua, která po svém zániku opět splývají s celkem životního procesu. Tvůrčí princip je však též vnitřně rozpolcený, zápasí v něm tendence hodnotné se zápornými. Lidský život je proto stálým bojem s hmotou i s rozkladnými tendencemi. Posledním cílem a nejvyšší hodnotou lidského života je „absolutní dokonalost“, tj. dosažení vlastností, jež křesťanství připisuje Bohu; tato „absolutní dokonalost“ leží ovšem v nekonečnu, lidstvo se jí může jen asymptoticky přibližovat. Úvahy o náboženství Z. přivedly k otázkám etickým a axiologickým, v nichž našel své životní téma. V habilitačním spise Problém hodnot. Poznání, hodnocení a tvoření norem (1947) zkoumal vzájemný poměr těchto tří „základních funkcí lidského ducha“, pojem hodnoty a vztah ideálu a skutečnosti. Hodnocení chápal jako druh poznání, s účastí hodnotícího subjektu a hodnoceného objektu; může být proto pravdivé, nebo mylné. Hodnocení vyžaduje hodnotní soud, proti „axiologickému racionalismu“ však namítal, že tímto soudem často vyjadřujeme pouze to, co cítíme; s E. Goblotem uváděl, že např. hodnocení-dávání přednosti může mít formu dynamickou (založenou na citu), nebo spekulativní (rozumovou). Při hodnocení se objekt chápe „v jeho vztazích k tendencím živých totalit“; hodnoty spočívají „v souhlasu nebo nesouhlasu objektu s tendencí určité živé totality, ať jí je jedinec nebo společnost, popř. veškeren život“ (hodnocení není cizí ani zvířatům, i když se děje beze slov). „Axiologický objektivní relativismus předpokládá, že ve spleti hodnocení a hodnot (při jejich individuálnosti, subjektivitě, historické podmíněnosti) kritériem umožňujícím objektivní přehled o hodnotách je 'nejvyšší všelidská hodnota' – ideál, aby v našem světě a životě nebylo žádných záporných hodnot.“ Z. třídění hodnot (na eudaimonistické, kognitivní, etické, estetické a náboženské) spojuje empirické (psychologické, sociologické a historické) poznatky s filozofickou, na dedukci založenou spekulací. V duchu Tvrdého pojetí náboženství jako „koncentrace lidských hodnot“ označoval za „náboženské“ nejvyšší hodnoty vznikající syntézou z jiných hodnot a související i s ideou dokonalosti (nejsou proto závislé na existenci „nadpřirozených“ sil). Vedle „výše“ (obsahu) mají hodnoty ještě extenzitu a intenzitu (ta je dána „výší záporné hodnoty při neskutečnosti kladné hodnoty“; jako velmi intenzivní hodnoty se jeví život, zdraví, potrava aj., tj. podmínky pro realizaci jiných hodnot). Velký důraz kladl na hodnotu umění a na jeho estetickou i mravní funkci v lidském životě. Sám dlouhá léta zpíval ve Sboru moravských učitelů.

Bibliografie:
◦ Umění a jeho cíl, 1941;
◦ Problém hodnot. Poznání, hodnocení a tvoření norem, 1947;
◦ Život a dílo J. Tvrdého, in J. Tvrdý: Průvodce dějinami evropské filosofie, 1947;
◦ Skeptické úvahy D. Humea o úkonech lidského rozumu, Program reálného gymnasia v Uh. Hradišti 1932.

Časopisecké příspěvky:
◦ Náboženské vědění z hlediska noetického, ČM 1927;
◦ Teism a moderní věda, ČM 1928;
◦ Poznání a hodnocení, ČM 1933;
◦ Za J. Tvrdým, SR 1946;
◦ Heideggerův spis Sein und Zeit, SPFFBU 1974–75 B 21–22;
◦ Pokus o vědecké zhodnocení filosofie E. Macha, FČ 1974;
◦ Základy axiologie, FČ 1992.

Literatura:
◦ J. Gabriel: K osmdesátým narozeninám B. Z., FČ 1982;
◦ J. Gabriel: Zemřel doc. dr. B. Z., SPFFBU 1983, B 30.
◦ D. Pešková: B. Z. a problém hodnot a hodnocení v české filozofii, in Ve službě filosofii. K osmdesátinám Jiřího Gabriela, SPh 1/2010.

jg