František Žilka

* 1. 6. 1871 Dolní Rozsíčka, okr. Žďár n. Sázavou

† 9. 2. 1944 Praha

Po maturitě na gymnáziu v Brně studoval teologii na univerzitách ve Vídni, Halle, Edinburghu a v Lausanne. Od r. 1902 působil jako evangelický farář v Mělníku. R. 1919 byl povolán na Husovu TF, kde se stal profesorem novozákonní vědy. Byl čestným doktorem univerzit v Montpellier, Edinburghu a Rize. V l. 1922–41 redigoval časopis Kalich.

V osobnosti Ž. vykročil český protestantismus, v habsburské monarchii vykázaný do role provinčního ghetta a libující si v ortodoxním, dovnitř církve orientovaném bohosloví, do souřadnic světového protestantismu a jeho teologické diskuze. Ta se tehdy ubírala směrem označovaným jako teologický liberalismus, někdy též širším výměrem jako svobodný protestantismus. Ž. byl profilovaným reprezentantem tohoto směru. Liberální teologie dala prostor historicko-kritické metodě a byla si vědoma dobové podmíněnosti myšlenkových představ, v nichž křesťanská víra v průběhu staletí formulovala své výpovědi, zprvu jako kérygmatické, posléze sevřené do statického tvaru dogmatiky koncipované v rámci substančního myšlení. Liberální teologie, které záleželo na otevření komunikace s tehdejším intelektuálním světem a která neignorovala výhrady kritického myšlení člověka z přelomu století vůči metafyzicky a supranaturálně chápaným článkům víry, byla referenčním rámcem, do něhož Ž. zakresloval své dílo. Nechápal křesťanství jako náboženství, jehož jedinečnost je dána nadpřirozeným zjevením, nýbrž vřazoval je jako útvar dějin a kultury do sledu ostatních náboženství. Ve prospěch křesťanství argumentoval odkazem k jeho etickému obsahu. I když Ž. měl citlivý smysl pro hodnotu klasických vyznavačských článků a liturgických forem, a věděl o „ztišení před tajemstvím Krista“, byl pro něho Ježíš prvořadě duchovní osobností, náboženským reformátorem, svědkem boží lásky a přítelem slabých, nemocných a hříšných, který novým způsobem aktualizoval řeč o Bohu v podobě etického nároku. Recipoval tezi A. Schweitzera o významu eschatologické komponenty ve vystoupení historického Ježíše: Ježíš očekával skonání věků a příchod božího království. Když se toto Ježíšovo očekávání nenaplnilo, prodloužili je prvotní křesťané po Ježíšově ukřižování do podoby naděje, že Ježíš, vyznaný jako vzkříšený, záhy přijde a nastolí nový věk. Podobně jako A. Schweitzer považoval i Ž. toto eschatologické očekávání za dobově podmíněnou představu a svou interpretaci křesťanství orientoval především na apel lásky k bližnímu. Ten pak promítal i do oblasti sociální. I když v nejednom směru obsahuje Ž. dílo současným kritickým novozákonním bádáním překonané teze, zůstává významným dokumentem průlomu historicko-kritické metody do teologie českého protestantismu. Snaha přiblížit modernímu člověku duchovní obsah křesťanské tradice vedla Ž. k překladu Nového zákona do soudobé češtiny. Byl to po Kralické bibli významný protestantský překladatelský a interpretační čin, který dodnes, i přes nový ekumenický překlad (iniciovaný a vedený Ž. nástupcem J. B. Součkem, teologicky ovšem zcela jinak orientovaným), neztratil v české kultuře na významu. Ž. badatelský zájem přesáhl rámec novozákonní vědy. V české kulturní veřejnosti působil vydáním vybraných Husových spisů. Napsal studii o Palackém a o Havlíčkovi. To, že první i druhá učitelská generace ETF, bez rozdílu svého oborového zaměření, volila jako témata svých prací sondy do českých dějin, zejména do dějin české reformace, lze pochopit na pozadí vědomí potřeby odkrýt tyto prameny a zjednat jim vážné místo v české historiografii. Odkaz české reformace vnímal Ž. v intencionální kontinuitě zápasu proti absolutismu, teokracii a mocenskému pojetí církve. Patřil ke generaci, která sdílela optimismus o působení a vzmachu duchovních hodnot lidstva.

Bibliografie:
◦ František Palacký, 1989;
◦ Jan Hus, 1899;
◦ Jan Kalvín, 1909;
◦ Dějiny světových náboženství, 1924;
◦ Dějiny novozákonní doby, 1925;
◦ Mistr Jan Hus jako náboženská osobnost, 1925;
◦ Potřebujeme náboženství, 1925;
◦ Podobenství Ježíšova, 1930;
◦ Kázání na hoře, 1931;
◦ Masaryk jako náboženská osobnost a jeho boj o náboženství, 1935;
◦ Naše křesťanství, 1941;
◦ Ježíš Kristus I–II, 1942, 1947;
◦ Pavel z Tarsu a apoštolský věk křesťanské církve, 1984.

Sborníky:
◦ Svátosti v Novém zákoně, Sb. Husovy fakulty I, 1919–29;
◦ Jádro novozákonní eschatologie, Novozákonní podklad pro kolektivně sociální křesťanství, Ročenka Husovy fakulty 1936–37.

Časopisecké příspěvky:
◦ Česká reformace, Kalich (K) 1917;
◦ Záhada utrpení v evangeliích, K 1922;
◦ Náboženská filosofie a náboženská organisace, Křesťanské církve a mezinárodní vztahy, K 1925–26;
◦ Mystika u apoštola Pavla, K náboženské disputaci v Marburku 1529, Cíle, k nimž ukazoval Masaryk, Československá církev, K 1930–31;
◦ Náboženská situace v Evropě, K 1937;
◦ Dogma, K 1940.

Překlady:
◦ A. Harnack: Dějiny dogmatu, 1903;
◦ Nový zákon, 1933, 71970.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ F. Bednář: F. Ž., Kalich 1941;
◦ J. B. Souček: Ž. dílo v novozákonní vědě, Kostnické jiskry (KJ) 1944;
◦ Jan Dus: Profesor F. Ž., KJ 1949;
◦ R. Říčan: 50 let Komenského EBF, 1968;
◦ J. B. Souček: Vzpomínáme 100. výročí narození F. Ž., KJ 1971;
◦ Josef Smolík: Učitelé pražské fakulty F. Ž. a J. B. Souček, 1989;
◦ 75 let EBF v Praze, 1994;
◦ ČBS, 1992.

oaf