Michal Zimmermann

* 21. 11. 1887 Kutaisi (Gruzie)

† 29. 5. 1935 Brno

Psal se také Michail Cimmerman. – Po studiích a doktorátu na Petrohradské univerzitě (u M. von Taube) absolvoval dlouhodobý studijní pobyt v Paříži (u G. de Lapradelle, L. Berthélémy aj.) s orientací na mezinárodní právo. Po přetržce vynucené mobilizací (1914–20) přišel r. 1921 do Prahy na Ruskou PF, kde se v r. 1926 stal profesorem. Od r. 1929 byl profesorem MU v Brně, paralelně na Svobodné škole politických nauk v Praze, hostujícím profesorem na Akademii mezinárodního práva v Paříži a Diplomatické akademii v Haagu.

Pod Hessenovým vlivem přijal koncept práva jako samostatné hodnoty, nadřazené státu, politice a moci. Takto i každá dílčí právní norma přechází do sféry skutečného práva teprve tehdy, když přestane být pouhým nástrojem politiky; ze své vnitřní podstaty má tendenci emancipovat se od svých tvůrců, což je i žádoucí respektovat. První světovou válku Z. chápal jako etapu, kdy extrémní egoismus jednotlivých států vedl nejen k rozvrácení mechanismů mezinárodních vztahů, ale i k naprostému krachu dosavadního systému mezinárodního práva jakožto formalizované podoby zvykového práva ve vztazích mezi absolutně svrchovanými státy. Sblížil se s normativní školou a v jejím rámci byl průkopníkem právě v oboru teorie mezinárodního práva (mnohé jeho náměty rozvíjeli zvl. H. Kelsen a A. Verdross, též tvůrci Atlantické charty aj. až za 2. světové války a později). Propojoval teoretický a historický přístup s metodologií konkrétní analýzy mezinárodněprávních aktů, institutů a pojmů v jednotné systémové koncepci. V nejobecnější rovině postuloval primát univerzálního práva a obecného právního řádu nad národními a individuálními výklady práva a primát mezinárodního práva – zakotveného v onom obecném právním řádu – nad státním právem. Výstavba a prosazování obecného právního řádu musí jít ruku v ruce s uplatňováním jeho bezpodmínečné svrchovanosti a tudíž i s podřizováním institutů mezinárodního práva tomuto řádu. K tomu sám přispíval svými konstrukcemi právního rámce evropské bezpečnosti, perspektiv federalizované Evropy, dále mj. (spolu s H. Kelsenem) jako poradce E. Beneše při propracovávání konceptů transformace Společnosti národů, jakož i formování nových typů mezinárodních smluv a dalších institutů.

Bibliografie:
◦ Bosfor i Dardanelly, S.-Peterburg 1912, 2Petrograd 1915;
◦ Očerki novogo meždunarodnogo prava, 1923, 21924;
◦ Istorija meždunarodnogo prava s drevnějšich vremen do 1918 g., 1924;
◦ Materiaľnoje meždunarodnoje pravo, 1925;
◦ Vmešatěľstvo i priznanije v meždunarodnom prave, 1926;
◦ Sojediněnnyje Štaty Severnoj Ameriki v istorii čelovečestva, 1926;
◦ Rýnský pakt. Historickoprávní nástin, 1928;
◦ Maďarsko a rumunská pozemková reforma, Bratislava 1928;
◦ Historický vývoj mezinárodního práva v 19. a 20. století, 1929;
◦ Společnost národů. Idea míru a právní organisace lidstva v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, 1931;
◦ Mezinárodní právo soukromé, 1933;
◦ La crise de l'organisation internationale à la fin du Moyen Age, Paris 1934;
◦ Mezinárodní právo I, 1935.

Časopisecké příspěvky:
◦ Uznání vlády v mezinárodním právu, Zahraniční politika (ZP) 1925;
◦ Historický a právní význam problému bezpečnosti, ZP 1925;
◦ Záruka bezpečnosti v Ženevském protokolu, ZP 1926;
◦ Problém mezinárodní bezpečnosti a Společnost národů, ZP 1928;
◦ Panevropa či evropská konfederace, ZP 1930;
◦ Smlouvy o neútočení a smlouvy o vzájemné pomoci, ZP 1932;
◦ Prostorové meze mezinárodního práva, Vědecká ročenka PF MU 1933;
◦ Ed. Beneš a nové mezinárodní právo, ZP 1934;
◦ Válka v učení Masarykově a mezinárodní právo, ZP 1935.

Literatura:
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1;
◦ Edvard Beneš a středoevropská politika, 1997.

vg