Josef Zvěřina

* 3. 5. 1913 Střítež u Třebíče

† 18. 8. 1990 Netunno (Itálie)

Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči (1932) studoval filozofii a teologii na Lateránské univerzitě v Římě (1932–37); r. 1937 byl v Římě vysvěcen na kněze a v následujících letech (1938–42) působil v duchovní správě (Falknov, Pyšely, Plzeň, Praha – kostel sv. Mikuláše na Malé Straně). V době války byl za své protinacistické postoje 13 měsíců internován v Zásmukách (1942–43), v l. 1945–50 působil jako asistent profesora křesťanské archeologie Josefa Cibulky na KTF UK (hlásil se též k odkazu profesorky archeologie Růženy Vackové), 1946–47 studoval dějiny umění na univerzitě v Paříži; 1948 byl na UK promován doktorem teologie. Léta 1950–52 strávil na vojně u PTP, r. 1952 byl odsouzen za údajnou velezradu a vyzvědačství na 22 let vězení (ve skutečnosti za pastoraci mezi studenty a inteligencí), propuštěn byl v r. 1965. Poté vystřídal řadu dělnických profesí (topič, prodavač, skladištní dělník, kustod depozitáře Národní galerie v Praze). Založil a v l. 1968–70 řídil teologický časopis Via, z jeho podnětu začal probíhat přednáškový cyklus pro laiky Živá teologie. V r. 1969 nastoupil jako asistent na KTF v Litoměřicích, kde se habilitoval; 1970–74 působil v duchovní správě v Praskolesích, v r. 1974 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovní služby. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a jejím aktivním spolupracovníkem (od počátku 70. let neúnavně hájil náboženskou svobodu, přednášel teologii v tajných kurzech pro laiky i kněze), poradcem kardinála Františka Tomáška, členem redakční rady samizdatových Lidových novin. R. 1988 mu byl udělen četný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen. Po listopadu 1989 byl jmenován čestným děkanem KTF UK, 1990 pověřen řízením dálkového studia teologie pro laiky a zvolen prvním prezidentem Křesťanské akademie. Byl výraznou osobností ekumenického smýšlení, s velkou morální a intelektuální autoritou; jeho schopností se chystalo využít i Kuratorium Evropské společnosti pro katolickou teologii. Zemřel náhle v moři nedaleko Říma. Za své zásluhy byl r. 1991 vyznamenán Řádem T. G. Masaryka in memoriam.

Ze Z. bohaté přednáškové činnosti v 70.–80. l. vyrůstala koncepce i literární podoba jeho osobité Teologie agapé, která sice měla své předchůdce v křesťanské tradici (u mystiků, Augustina, Bernarda z Clairvaux, Bonaventury, Tomáše Akvinského, B. Pascala či J. H. Newmana), ale ve 20. století, v době koncentračních táborů a věznic, získala podle Z. nový rozměr. Teologie agapé není v tomto pojetí (jako součást dogmatiky) abstraktní vědou o Bohu, ale vyjadřuje vzájemný vztah Boha (Krista) a lidí: je otevřena současnému světu, jeho otázkám i kritikám, „nese starost o srdce člověka“ a přibližuje mu Boha lásky – usiluje o shodu a vyváženost rozumu a srdce, logu a agapé. „Konkrétně to je neodbytné a neúplatné úsilí o pravdu (logos), o spravedlnost, svobodu a lásku (agapé)“, projevující se v rovině filozofické, mravní, sociální a teologické, „o světovou jednotu lidského ducha, tvorby a života“. Ve stati Teologie a kultura, kterou Z. zahájil činnost Křesťanské akademie, se pokouší o celistvý přístup: Kulturu pojímá jako komplex hodnot pravdy (oblast vědy), mravnosti (vysoké mravní ideály i drobný život podle křesťanské etiky), krásy (umění) i posvátného (náboženství), které mají směřovat k všestrannému rozvoji a zdokonalování člověka a lidstva (pro křesťany následováním Krista vytvářet „nového člověka“). V této souvislosti řešil i vztah teologie a filozofie: filozofii pokládal za nástroj teologie či potřebnou artikulaci pro teologické pojmy a výpovědi, aniž by nutně existovala vazba mezi teologií a určitou filozofií, teologii za složku kultury, usilující „rozumem i srdcem“ pojmout celek člověka, světa i Boha. – O Masarykovi soudil, že „vnesl do etiky národa i do toho, co nazýváme kulturní člověk, složku náboženskou“. Nesouhlasil s často opakovaným názorem, že byl nepřítelem katolictví; označil ho za „zapřisáhlého přítele“ rozumu, pravdy a spravedlnosti a vyslovil dokonce politování nad tím, že církev nebyla s to Masarykovu kritiku přijmout, pochopit a rozlišit v ní výtky oprávněné od neoprávněných (Malý hovor katolického teologa o TGM). Vytváření nové kultury v polistopadovém vývoji (Tvář českého listopadu 1989) spojoval s křesťanstvím a hlubokou náboženskou vírou, vnášející do života lásku jako všelidský program a jako hráz proti mravním stínům, „vymoženostem“ volného trhu, totalitarismu mezinárodních firem, pornografii, drogám, potratům aj.

Bibliografie (z díla):
◦ Znaková funkce obrazu ve filmu, 1968;
◦ Katolická systematická teologie, 1970;
◦ Výtvarné dílo jako znak, 1971;
◦ L'esperienza della Chiesa, Milano 1971;
◦ Odvaha být církví, SI 1975, Mnichov 1981;
◦ Dialog o víře (s E. Kantůrkovou), Mnichov 1984, 1993 (včetně Z. textu Listy o víře);
◦ Maria, Mnichov 1988;
◦ Teologie agapé I–II, 1992, 1994;
◦ Pět cest k radosti. Výbor z díla, ed. J. Poláková, 1996.

Sborníky:
◦ Křesťan v socialistickém světě, Katolická ročenka na rok 1970;
◦ Umělecká zkušenost a přístup k Bohu, Slovo a naděje, Řím 1978;
◦ Technika, komunikace, kultura a víra, Sb. k poctě Radima Palouše, SI 1985;
◦ Radost být církví, Anti-životopis O. Mádra, Miscellanea in honorem O. Mádr ad eius 70. annum completum, SI 1987;
◦ Teologie a kultura, Křesťanství, kultura a svět I, 1991;
◦ Malý hovor katolického teologa o TGM, Masarykův sb. 7, 1992.

Časopisecké příspěvky:
◦ Předmět teologie, KřR 1968;
◦ Za profesorem Cibulkou, Via 1968;
◦ Teologie a politologie. Historický přehled, KřR 1969;
◦ Tvář českého listopadu 1989, K novému pojetí teologie, Dopis západním křesťanům, Teologické texty (TT) 1990;
◦ Laicismus nebo laicizace? Souvislosti 1990;
◦ Smysl minulosti a dneška, Reflexe 1990;
◦ Celibát? Quaestio disputanda, TT 1991;
◦ Zítřky církve, Věřit či nevěřit, Katecheze o posledních věcech, TT 1993;
◦ Člověk jako muž a žena, TT 1994;
◦ Dějiny a zbožnost, Rozpravy o baroku, TT 1995;
Obroda, Studie (Řím), ČKD, Dobrý pastýř, Katolické noviny, Katolický týdeník.

Literatura:
◦ O. Mádr: J. Z., TT 1990;
◦ J. Smolík: Zemřel J. Z., KřR 1990;
◦ M. C. Putna: Za otcem Z., Souvislosti 1990;
◦ J. Heller: Vzpomínka na ThDr. J. Z., Informační bulletin Společnosti pro studium náboženství 1991;
◦ Slovník zakázaných autorů, 1991;
◦ T. Halík: Ten, který se za nás vydával, LN 19. 8. 1995;
◦ M. R. Křížková: Žít jako znamení. Rozhovory s J. Z., 1995.

hp