c. Nahrazování nebo přirůstání teorií?

Kromě T. S. Kuhna (*1922), který je svou knihou Struktura vědeckých revolucí nejznámějším představitelem reflexe vědy a vědeckých teorií, se problémem teorií a jejich obměňování zabývali již na začátku století např. německý sociolog a filozof Karl Mannheim (*1893), který je spoluzakladatelem sociologie vědění (Wissensoziologie, Berlin und Neuwied 1964), a Francouz Gaston Bachelard (*1884), jenž se orientoval na gnoseologii v přírodních vědách. Bachelard formuloval pojem epistemologický zlom, který měl zahrnovat nejen změnu samotné teorie, ale i s tím související změnu celého pojetí problému, který je objektem zkoumání, a způsob kladení otázek po něm.

Z podobných úvah vychází Thomas S. Kuhn, původně fyzik. Vědeckou teorii, která má momentálně prominentní postavení, nazývá paradigmatem. Paradigma umožňuje klást otázky jen určitým způsobem a je jím determinována i oblast, kde budou hledány odpovědi. Vědu a výzkum, které se v období vlády paradigmatu provozují, nazývá tzv. normální vědou a normálním výzkumem. Tato normální věda nepřináší zpravidla žádné nové informace. Pouze se "zdokonaluje a prohlubuje prostor uplatnění paradigmatu." Pokud se ve výzkumu dojde k výsledkům, které paradigmatu neodpovídají, nelze jich využít ani je uvést do nějakých souvislostí. Jsou většinou považovány za chybu vědce, ne za důkaz nedokonalosti paradigmatu.

Až když je takovýchto odchylek více a vědci se jimi začnou vážněji zabývat, dostávají charakter tzv. anomálií. Když je anomálií tolik, že mají vědci potřebu teorii měnit a hledat novou, dochází ke krizi paradigmatu. Ta potom přechází ve vědeckou revoluci a po období konkurence několika paradigmat jedno z nich nahradí staré. Úskalím paradigmatu však je, že v období normální vědy si vědci jeho existenci neuvědomují a považují je za pravdivý obraz světa.

Tyto rozdílné teorie jsou podle Kuhna nesouměřitelné, "inkomensurabilní," nelze posuzovat jednu z hlediska druhé. Z vědeckého hlediska jsou rovnocenné - pokud jsou logicky konzistentní a plní svůj účel. Která teorie pak bude uznána za paradigma, může být rozhodnuto i na základě mimovědeckých kritérií.

Stephan Toulmin (*1922) kritizuje Kuhna za to, že jeho pojetí jednorázových vědeckých revolucí je příliš radikální. Změny teorií podle Toulmina neprobíhají zpravidla tak náhle, a čím větší změna se připravuje, tím delší doba jí předchází, kdy se na ni lidé postupně připravují. Při změnách teorií se podle něj uplatňuje tzv. racionální kontinuita, což znamená, že vědecké autority se při hledání řešení problémů neřídí pouze svým vkusem, ale vychází - díky své odbornosti - z celé intelektuální zkušenosti lidstva. Toulmin tvrdí, že ve vývoji vědy jsou společenské faktory nutné a intelektuální rozhodující, čímž spojuje sociologické a intelektuální hledisko.

Proti této kritice přílišného důrazu na "skoky" u Kuhna lze však použít jako argument jeho tezi přímo z knihy Struktura vědeckých revolucí. V kapitole °Nepostřehnutelnost revolucí° píše, že ačkoli vědecké revoluce probíhají poměrně náhle, navenek to tak nevypadá, neboť "většina vědců a laiků obvykle svůj obraz o tvořivé vědecké aktivitě získává z nějakého autoritativního pramene, který systematicky zastírá - částečně z vážných funkčních důvodů - existenci a význam vědeckých revolucí." V učebnicích a dějinách vědeckých oborů se předkládají hotové informace, které vytvářejí dojem, že ten který obor pracuje stále na stejných problémech a podle stejných pravidel - bez omylů, odboček a komplikací. Vědci mají podle Kuhna tendenci "chápat minulost svého oboru jako vývojovou linii směřující přímo k jejímu současnému vrcholu." Tím vzniká zkreslený obraz o kontinuálním vývoji jak ve vědě, tak v dějinách.

Zdroje:

* Holzbachová,I.: Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno 1996.

* Kuhn, T. S.: Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava 1982.