Gottfried Wilhelm Leibniz

Iva Úlehlová, DU-PH

jarní semestr 2000

Narodil se 1.července 1646 v Lipsku. Otec byl notářem, později i profesorem etiky na univerzitě. Leibniz byl na svůj věk velmi vyspělý a již v 15ti letech uměl latinsky a řecky tak dobře, že mohl číst Platóna i Aristotela v originále. Studoval práva a filosofii na univerzitě v Lipsku, později také matematiku na Jenské univerzitě- zde se zabývá kombinatorikou a v jeho Rozpravě o umění kombinatoriky, které napsal ve dvaceti letech jsou již patrny zárodky jeho pozdějšího objevu diferenciálního počtu. Jako dvacetiletý také dosáhl doktorátu práv – profesuru však odmítl, byl by moc vázán k určitému místu, což by odporovalo jeho dynamické povaze. Obrátil se tedy k politické činnosti a pracoval v diplomatických službách, jako dvorní historik, knihovník na hannoverském dvoře, zasahoval také přímo do politiky, když pracoval jako poradce evropských panovníků (např. Petra I.). Pro své všestranné zájmy bývá prohlašován za posledního evropského polyhistora (od té doby už věc nemožná) a do historie se také zapsal jako objevitel diferenciálního počtu, zákonu o zachování energie a vyslovením programu moderní logiky. Umírá 14.listopadu 1716 v Hannoveru.

Jeho filosofické myšlenky nejsou zpočátku souvisle vyloženy v žádné knize, jsou rozptýleny v četných dopisech a menších pojednáních. Částečný obrat nastává po r.1695, kdy příležitostně vytváří několik filosofických spisů, buď jako polemiku s některým z filosofů, nebo na požádání nějakého přítele (pruská královna Sofie Charlotta, princ Eugen Savojský nebo baron M. Remond, pro něhož napsal svou Monadologii).

Z dalších prací: Úvahy o pravdivosti a idejích

Leibnizovi se nelíbí Descartovo rozlišení dvou konečných substancí na:

nemyslící tělesnou substanci s atributem rozprostraněnosti (RES EXTENSA)

nerozprostraněnou duchovní substanci s atributem myšlení (RES COGITANS)

Descartés totiž proti sobě postavil tělesno a duchovno příliš příkře a nestačí tak k tomu, aby vysvětlil jednotu věci – ta totiž není pouhým bytím hmotných bodů vedle sebe. Leibniz tedy z myšlenky jednoty vychází a činí ji základem pro svůj filosofický systém (viz později).

To však nebyla jediná věc, která se mu na jeho učení nelíbila. Kritizuje také Descartův předpoklad, že ve vesmíru se udržuje stále stejné množství pohybu. Pohyb je totiž něco čistě relativního a závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Pohyb dle Leibnize nelze oddělit od pojmu síla. Síla pohyb způsobuje a bez ní by byl pohyb nemožný. Síla je tedy to, co je reálné, a tak může Leibniz změnit Descartův zákon o zachování pohybu v zákon o zachování síly.

Leibniz ve své filozofii upínal hlavní pozornost (stejně jako ostatní racionalisté 17.století) k problému substance. Zatímco Descartés dualisticky rozlišoval dvě substance a Spinoza jako monista uznával substanci jedinou, Leibniz vysvětluje mnohotvárnost světa velkým množstvím substancí, které nazývá monádami = ontologický pluralismus.

Monáda (metafyzický bod – neprostorové silové ohnisko) je základem jeho filosofie a znamená to, co je skutečně jedno. Monáda je jednoduchá substance, jež nemá žádné části, není u ní tedy možná rozprostraněnost, tvar ani dělitelnost. Je duchovní povahy, počátkem všech věcí, avšak na rozdíl od atomů počátkem nemateriálním. Hmota je ve vztahu k monádám druhotná, je dělitelná a rozprostraněná a je vždy složenou substancí, v jejímž základu jsou duchovní monády.

Monády nemohou vzniknout ani zaniknout přirozenou cestou – jsou věčné, vzniknout a zaniknout mohou pouze aktem božího stvoření či zničení. A vyplývá z toho tedy i to, že jich nepřibývá ani neubývá.

Monáda představuje něco individuálního, každá monáda je od druhé odlišná, liší se od sebe svou vnitřní kvalitou. A protože ani v přírodě neexistují dvě stejná jsoucna, která by byla dokonale identická, není důvodu, proč by Bůh stvořil dvě identické monády. „Nemůže být dvou stejných věcí, jinak by to nebyly dvě věci, nýbrž jedna“. Zde Leibniz uplatňuje zákon identity nerozlišitelného, kdy dvě či více věcí, jež by byly nerozlišitelné, jsou logicky identické, tj. jsou jednou věcí.

Mezi monádami také neexistuje žádný kauzální vztah a nedochází mezi nimi k žádné komunikaci (jediný kontakt, který monáda má, je kontakt s Bohem). Jak je ale možné, že všechny monády spolu tvoří harmonický celek světa? Leibniz to vysvětluje tak, že jde o působení nějaké vyšší síly a monády se tak spolu setkávají díky „předzjednané (od Boha předem určené) harmonii“. Bůh určil monádám jejich dráhu a zkorigoval jejich pohyby podle jednotného plánu a jakkoli jsou tedy na sobě monády nezávislé, chovají se v důsledku této předzjednané harmonie jakoby na sebe působily.

Monády také nemůžou být ve svém nitru působením čehokoli porušeny nebo změněny – „nemají totiž žádná okna, jimiž by do nich mohlo něco vstupovat nebo z nich vystupovat“. Každé stvořené jsoucno však podléhá změnám a tedy i stvořená monáda. Změny se však nedějí působením vnějšku, nýbrž z „vnitřního principu“.

Leibniz také přisuzoval všem monádám vlastnost žádostivost a percepce – tyto vlastnosti nepotřebují materiální základ, jsou vlastní imateriálnímu duchovnu. Leibniz rozlišuje percepci vědomou a nevědomou. Nevědomá percepce je vnitřním stavem monády, představující okolní věci, kdežto vědomá percepce (apercepce) je sebevědomím neboli reflexivním poznáním tohoto vnitřního stavu. Apercepce jsou charakteristické pro racionální duše, ne však pro nižší tvory – ti mají pouze nevědomé. I duše racionální však může mít nevědomé percepce např. ve stavu bezesného spánku nebo v případě mdloby. V tomto stavu se duše nijak neodlišuje od jednoduché monády, protože však tento stav netrvá navždy, je duše přece jen něčím více, než jednoduchá monáda. Touto koncepcí malých nebo nepociťovaných percepcí se Leibniz zapsal do dějin psychologie – jsou prvním náznakem budoucí teorie nevědomí a podvědomí.

Percepce a žádostivost jsou také jediným zdrojem vlastního pohybu. Jen percepce může působit na percepci, jen z předcházející percepce vzniká percepce další (přechod z percepce do percepce umožňuje žádostivost). Žádný jiný zdroj pohybu u monády není.

Není ničím jiným než agregátem monády. Tyto agregáty monád mají vždy jednu centrální monádu, která je udržuje pohromadě a funguje jako jejich duše. Tělesnost –hmotu – představují ty monády, jež mají nejmenší stupeň vědomí. Problému jak z imateriálního vzniká materiální se však příliš nevěnuje, a je to jedna z nejslabších částí  jeho ontologie.

Protože Bůh je dostatečným důvodem pro všechno zvláštní, existuje pouze jeden Bůh a ten je dostatečný. Bůh je nejvyšší substancí, je absolutně dokonalý a neomezený – dokonalost je tedy v Bohu absolutně nekonečná. Lidé tedy vděčí za svou dokonalost Bohu, nedokonalost však mají ze své přirozenosti, která jim nepřipouští neomezené bytí. Jedině Bůh je původní jednoduchou substancí – monádou. Všechny další monády jsou jeho výtvorem a z něj odvozené a vznikají „nepřetržitým vyzařováním božství“.

V Bohu je moc, která je původem všeho, poznání, jež obsahuje charakter idejí a vůle, jež tvoří změny. Jak dal Bůh vzniknout našemu světu? Božské ideje obsahují nekonečný počet možných světů, existovat však může pouze jeden a musí proto existovat dostatečný důvod pro boží volbu. Tento důvod Leibniz nenalézá v ničem jiném, než ve vhodnosti (stupních dokonalosti) jež monády obsahují. Bůh ve své dobrotivosti nutně chce to nejlepší a při své dokonalosti se samozřejmě nemůže mýlit. „V tom je tedy příčina pro existenci toho nejlepšího co Bůh ve své moudrosti poznal, ve své dobrotě zvolil a ve své moci stvořil“ – náš svět je tedy nejlepším z možných světů. Kdyby náš svět nebyl nejlepší a existoval by nějaký lepší svět, musel by buď tento svět znát – jinak by to odporovalo jeho vševědoucnosti – nebo by ho nedokázal stvořit – to by odporovalo jeho všemohoucnosti – anebo by nechtěl – to by odporovalo jeho dobrotě. Jak je pak ale možné, že v tomto nejdokonalejším ze všech možných světů je tolik utrpení, nedokonalosti a hříchu? Stvořené bytosti jsou od Boha jen odvozené (nedokonalé) a musí nutně ve své nedokonalosti chybovat a hřešit.

Centrální monádou těla je duše, která je věčná, tedy nesmrtelná – stejně jako jednoduchá monáda. Neexistují duše, která by byla bez těla. Jedinou výjimkou je Bůh, ten je zcela oproštěn od těla.

Smrtí člověka se centrální monáda dostává jen do stavu mdloby, z něhož se znovu dostane tím, když se opět stane centrální monádou nějakého nového individua. Je tedy omyl, když Karteziáni pak tuto mdlobu považují za smrt a tím se pak nevyhnuli předsudku, že duše existuje zcela oddělena od těla. V době mezi smrtí a narozením má monáda stále tělo, leč mikroskopické velikosti. To, že duše i po smrti zůstává v těle také zaručuje, že nedochází k metempsychóze (stěhování duší). Tedy nejen duše, ale i tělo je nezničitelné. Souhru duše a organického těla vysvětluje pak stejně jako soulad všech monád: duše a tělo jednají v důsledku předzjednané harmonie. Duše také nemůže dodat tělu žádnou sílu, protože množství síly přítomné v hmotě je stále stejné.

pochopení jednotliviny jako základní ontologické veličiny

tato jednotlivina je dynamická svou vlastní přirozeností, a dokonce v sobě obsahuje i předpoklad vědomí

striktně se drží svého racionalismu a logiky

odhaluje chyby ve filosofii svých předchůdců a opravuje jejich učení

 

 

 

 

 

 

 

Použitá literatura:

Egon Bondy, Evropská filosofie 17. a 18.století, Vokno, Praha 1996

Gottfried Wilhelm Leibniz, Monadologie a jiné práce, Svoboda, Praha 1982

Roger Scruton, Krátké dějiny novověké filosofie, Barrister&Principal, Brno 1999

Ivo Tretera, Nástin dějin evropského myšlení, COWI, Praha 1996