Filosofie a ekologie

Josef Šmajs

Rád bych se tu dnes zamyslel nad třemi otázkami: 1. Co může filosofie, disciplína vysoce abstraktní, udělat pro vyřešení dnešního globálního ekologického konfliktu? 2. Zda pro zmírnění a řešení tohoto konfliktu bude stačit ekologická výchova a změna tradičních hodnot? 3. Jaká by měla být další strategie kulturního vývoje?

K prvnímu problému, tj. k tomu, co může filosofie udělat. Především si nemyslím, že by se všichni filosofové měli zabývat globálním ekologickým problémem. Ovšem pro tzv. systematickou filosofii, která tradičně zkoumá vztah člověka ke světu a která by dnes neméně vážně měla studovat i vztah světa k člověku, tj. způsob, jak nás svět zahrnuje, předurčuje a determinuje, nevidím jinou možnost, než co nejrychlejší uznání ekologické krize za nejvážnější filosofický problém. Jinak ji totiž hrozí nebezpečí, že teoreticky propadne, že se stane jen dílčí kulturní vědou a bude podávat jakýsi opožděný komentář k tomu, čemu nebude dobře rozumět. Tím zároveň naznačuji, že reflexi ekologické krize považuji za obtížnou. Filosofie s ní totiž nemá žádnou předchozí zkušenost. Vztah člověka ke světu byl vždy zkoumán na pozadí absolutní jistoty, že se s člověkem a se světem nic existenčně vážného nemůže stát, že - lapidárně řečeno - člověk ani svět nezaniknou. Dnes je však filosofie zaskočena nejen tím, co se se světem děje, ale i tím, že vlastně nemá ani odpovídající filosofický koncept přírody, ale ani odpovídající filosofický koncept kultury. Filosofie tedy zatím nemá souhrnnou představu toho, co je civilizace, a jaká je její role v křehkém biotickém společenství Země.

A my dnes všichni vidíme, že strategie kulturního vývoje, založená na rozšiřování lidské svobody a moci, na ideálu emancipace člověka od přírody, selhala. Paradoxně selhala proto, že byla úspěšná, proto, že kultura planetu dobyla, že ji obsadila. Zvítězili jsme, ale část života spolu s námi umírá.

A právě s tímto problémem si zatím nevíme rady ani ve filosofii. S překvapením zjišťujeme, jak hluboce vězíme v antropocentrické tradici, která viděla a respektovala individum, tedy prvek systému, nikoli systém sám. Ale abych byl stručný. Domnívám se, že ve fázi globálního ohrožení lidské kultury musí filosofie nejen převzít svůj díl odpovědnosti, ale že musí také vystoupit ze své profesní izolovanosti a veřejnosti srozumitelně sdělit, že globální ekologická krize není primárně rozporem člověka a přírody, protože člověk do přírody patří, protože je přírodě evolučně přizpůsoben a není v ní cizincem.

Odvažuji se tu nedvojsmyslně říci, že tato krize je primárně rozporem dvou velkých pozemských opozičních systémů: kultury a přírody. A protože přírodu lidské kultuře přizpůsobit nelze, je existenčně nezbytné přizpůsobit dnešní protipřírodní kulturu přírodě. Když to totiž neuděláme, spolu s ostatními vyššími formami života zbytečně předčasně zanikneme.

K druhé otázce, zda stačí ekologická výchova a změna hodnot? Řeknu rovnou, že nestačí. Snaha o ekologickou výchovu a o rozšiřování ekologických hodnot je sice správným a poctivým úsilím o nevratnou změnu dnešního protipřírodního charakteru kultury - protože chceme-li změnit kulturu, tj. systém s vnitřní informací, musíme změnit informaci, tj. kulturu duchovní. Ale proto, že nové hodnoty nemohou zahrnout duchovní kulturu celou, tento proces se znovu zvrací k hodnotám, které odpovídají existující kultuře, jinak řečeno, které jsou slučitelné s dnešní kulturou materiální i duchovní.

Podstatu tohoto problému naznačím ještě modelovým příkladem. Dnešní planetární kulturu si můžeme představit jako gigantický výrobní podnik. Ten však vykazuje četné znaky podniků, které se dostaly do potíží: Má problémy s obstaráváním surovin, s likvidací odpadů, se zdroji energie a vody, s odbytem výrobků atp. Jak řešit tuto situaci? Všichni patrně uznáme, že nejméně účinným řešením je to, jehož jsme zatím svědky: téměř nediferencovaný výchovný a hodnotový apel na všechny zaměstnance, pochopitelně frustrující mnohé z nich.

Snad nyní lépe chápeme, že tu nejde o prosté zřeknutí se toho, co nevyhovuje. Jde o transformaci rozsáhlé předmětné a organizační struktury, která vznikla po dlouhá staletí, a to je obtížný a riskantní úkol pro kompetentní management. Takže znovu jen schematicky: nepodceňuji ekologickou výchovu a vzdělávání, ani ekologické iniciativy, které hledají alternativní způsoby života a nové hodnoty. Pouze se domnívám, že v dnešní vysoce profesionalizované společnosti nevytvoří ekologičtější automobil nadšený kutil a že se svých automobilů včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé. Samozřejmě, že veřejnost musí v ekologickém bodě obratu vytvořit tlak. Ale zásadní planetární přestavba dnešních technických civilizací, v nichž se nejnázorněji zpředmětnil kořistnický vztah člověka k přírodě, bude velmi komplikovanou záležitostí odbornou, tj. vědeckou, technickou i politickou.

K třetí otázce, ke strategii dalšího vývoje kultury. Tajemství lidského kulturního vzestupu - obrazně řečeno - spočívalo kdysi v tom, že člověk jako druh v relativně krátké době změnil typ své adaptace. Přinucen patrně vnějšími ekosystémovými tlaky dokázal přejít od převahy přizpůsobování se změnami své vnitřní biologické struktury, které jsou pomalé a omezené, k útočné adaptivní strategii, tj. k rychlému záměrnému přizpůsobování svého okolí. A již jsem uvedl, že tento úspěch člověka v regionálním měřítku, znamená jeho porážku v měřítku planety. Ale strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. I velmi rozdílné strategie mohou vést k témuž cíli, mohou být ekvifinální. A strategii mění dnes i biosféra: nebrání se už především silou, ale slabostí. Proto i my, lidé, nechceme-li spolu s ostatními vyššími živočichy zahynout, musíme znovu změnit typ adaptivní strategie. Tentokrát nás naštěstí okolnosti nutí změnit to, co svým úsilím změnit můžeme: typ adaptivní strategie kultury.

Celá kultura jako umělý globální systém, který si zatím přírodu přizpůsoboval také převážně ofenzívně, který ji zatlačoval, redukoval a transformoval tak, aby znovu a znovu vyhověla nárokům jeho expanzívní protipřírodní struktury, bude nucena v krátké době přejít ke strategii protikladné: k přizpůsobování se přírodě vnitřními organizačními změnami. Své nenahraditelné hostitelské prostředí může totiž zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky. A na tomto úsilí, které se může stát novou transcendencí a velkou seberealizační příležitostí dnešního étosu zbaveného lidstva, se musí významným způsobem podílet právě filosofie.