Tak jsem si přečetl jednu redaktorskou anotaci nových knih, konkrétně Slovníku novější literární teorie– Glosáře pojmů (Academia2012), editovali Richard Müller a Pavel Šidák, vytvořil malý kolektiv autorů. Zaplať pánbůh za každou takovou knížku, i když je výrazem jen skupinového pohledu, jsou tam jen některé koncepce a autoři se dělí na oblíbené a ignorované, vede se tam omezený diskurs s tím, jako by tu jiná literární teorie ani neměla být. To, co je výborné, je posun k filozofii a obecnýmúvahám, ale je to tedy jen výsek skutečně komplexní literární teorie, kterou mají autoři načtenou a proto to tu ještě šustí papírem.Jak o tom sami editoři píšou, je to teorie literatury bez těžiště v poetice a genologii, je méně zakotvená v materiálu, tak to aspoň vidím. Práce nepochybně záslužná a hodná bedlivé i kritické a třeba i polemické pozornosti. Uvedena je v té anotaci takto: „Slovníková příručka, která sesnaží definitivně a právem odtlačit na smetiště dějin Vlašínův Slovník literární teorie, jenž vyšel poprvé roku 1977 a na němž vyrostlo několik generací studentů.“ Tak to však není. Nevím, jaký měli autoři a editoři záměr, jestli chtěli opravdu někoho odtlačovat na smetiště dějin, ale jejich slovník ten stařičký Vlašínův, jenž byl i polistopadovým autorům – jak víme – dost dobrý (nedávno zesnulýŠtěpán Vlašín byl nepochybně pozorným a dobrým vedoucím autorského kolektivu, ale jinak jistě nikoli jediným autorem), na němž se podíleli i skvělí literární teoretici té doby, se tam jejichzásluhou rozhodně neocitne;tento slovník je prostě jen jiný. Nevím, proč máme stále potřebu někoho zatlačovat do bezvýznamnosti nebo na smetiště dějin, slibovatnoci dlouhých nožů apod. Raději bych setakovým rádoby vtipným bonmotům vyhnul. Kdo a co skončí na smetišti dějin, ostatně nikdo neví. To, co bylo vloženo do tvorby, nemůže zcela zaniknout. Žije v paměti a může se vtělit i do práce dalších generací. I v negaci a polemice je přece vždy zrnko třebas i nevědomé kontinuity.