Jak již naznačeno v předchozí malé recenzi na Gorkého, je Hošťálek spiritus agens řady aktivit včetně této knížky. Je sice trochu nebo dost smutná, neboť už slovo „zameteno“ implikuje konec, úklid po něčem, co už není: to byly právě časopisy, které vycházely za podpory různých institucí a sponzorů a jejichž čas se bohužel naplnil: jejich nezávislost asi sponzory ani instituce nelákala. Jak to píšou editoři Zameteno v úvodu „…na konci roku 2013 uplynulo deset let od konce časopisu Bariéry a od začátku časopisu Konec konců a pět let od konce Konce konců. Rozhodli jsme se připomenout jubilea touto publikací, která putuje do knihoven, spřátelených knihkupectví, bývalým spolupracovníkům a čtenářům obou periodik.“ (s. 5). Jaké byly cesty oněch spřízněných duší? Udělali všichni kus práce. Sešlo se celkem 15 příspěvků, které odpovídaly na čtyři otázky týkající se jejich práce po zániku časopisů, jejich současné činnosti, četby a oblíbených knih, z nichž uvádějí výpisky, neboť říše knih je to, kolem čeho se jejich činnost točila, tedy kolem něčeho staromódního a jakoby odcházejícího do nebytí… Jsou tu lidé různých generací, které spojuje uměřenost, láska ke kultuře a umění, jež sami utvářeli, střídmost, skromnost, zajímavý, ale často nelehký život… Člověka s trochou ironie napadá, že by se mělo realizovat pozměněné heslo „Dobří a tvůrčí lidé všech zemí, spojte se!“ – ale to se asi nikdy nestane. Pro čtenáře může být zajímavé, co se skrývá ve stínu za medializovanými celebritami: že tu jsou i lidé jiného skladu, jiného názoru a jiného osudu, kteří mají rádi různost a nemají rádi stádnost. Marcela Kašpárková (roč. 1962) hledá oázu v rodinném životě a práci, podobně Ladislav Plch (roč. 1945), Ladislava Chateau, autorka Vlaku do Výmaru, kritického rozboru kolaborace francouzských spisovatelů s nacisty, Teror Gál, Josef Válka, Jaroslav Štěpaník, Jana Soukupová aj. Zajímavá je četba těchto lidí, kterou editoři sumarizovali v závěrečném soupisu jakési povinné četby: je tam moravský básník Ivan Blatný, emigré v Anglii, ale také Dumasovi Tři mušketýři, Italské umění známého kunsthistorika Maxe Dvořáka, knihy o češtině německo-českého židovského badatele Pavla/Paula Eisnera Chrám i tvrz a Čeština poklepem a poslechem, díla Jaroslava Foglara, hlavně Hoši od Bobří řeky, ale také Gajdarova knížka Timur a jeho parta, Gorkého Hořké povídky, Gruša, ale i Ignác z Loyoly, český filozof navrátivší se z USA Erazim Kohák, Marcuseho Jednorozměrný člověk, Pohádka máje Viléma Mrštíka, Tolstého Vojna a mír, knížky o jazyce, filozofii, taoismu. Literatura jako útěcha, chrám a tvrz, ale také refugium, útočiště před světem: tak to aspoň vypadá podle řady výpovědí. Díky za tuto rozporuplnou zprávu o naší současnosti.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.