Roku 1927 dosáhl Fráňa Šrámek padesáti let a sobotečtí ctitelé z řad studentstva mu k tomuto výročí připravili sborník s názvem Knížka o Šrámkovi. K básníkovi a jeho tvorbě se v ní vyjádřil nejeden umělec a teoretik, mezi nimi také Josef Bohuslav Foerster. O svém vztahu k Šrámkově poezii napsal: „Že je mi nejmilejší tam, kde u něho podle jeho vlastních slov, hraje Pán Bůh na varhany, nepokrytě přiznávám (toho druhu jsou též texty, jež jsem komponoval), ale neupírám proto ani síly, ani básnického posvěcení jeho pracím, v nichž ‚hraje pan čert na flétnu‘.“1

V Šrámkově poezii se objevuje nejenom uvedený dvojí druh prací, ale rovněž motivický prvek hry na flétnu. V básni Podzimního deštivého dne (Splav) je flétna spojována nikoli s čertem, ale s mladým bohem. J. B. Foerster by tuto báseň pro její melodičnost nepochybně přiřadil k skladbám, v nichž „hraje Pán Bůh na varhany“. Text této poměrně málo známé básně zní:

Pozoruhodný je už titul básně, vyjadřující situaci, za níž se odehrává fiktivní promluva mužské postavy. Titul vytváří kontrast mezi nevlídnou skutečností a skvělou představou, dále mezi deštivým severem a slunným jihem. Mezi nevlídnou skutečností, vyjádřenou titulem, a vysněnou fikcí je značný kvantitativní nepoměr: 1:24. Titul básnivou fikci uzemňuje, je reálně střídmý. Rozpor mezi ním a vlastní básní přispívá k dynamice celku. Titul básně je temporálního původu. Tvoří přitom organickou součást básně, poněvadž bez něho by dostala jiný smysl, v každém případě smysl neúplný. K temporálnímu titulu inklinoval Šrámek dosti sporadicky, navíc spíše ve svých dramatech (Červen, Léto).

Šest strof básně pospojoval Šrámek výraznými rýmovými koncovkami: dar – jih – jih – dar – Mluv! – Mlč! První čtyři jsou obkročně uspořádány, mezi posledními dvěma je kontrastní vztah. Jejich jednotícím prvkem je, že všechny jsou monosylabické. Rýmové koncovky tohoto druhu výrazně inklinují k refrénu, jinak řečeno mají refrénovou podobu.

Kontrast mezi rýmovými koncovkami Mluv! a Mlč! se spolupodílí na finále básně. První koncovka je pokynem činnosti, která se v poslední strofě začne hrdinovi jevit zcela zbytečnou, proto původní Mluv! zamění v konečné Mlč!

V rýmové rovině (nikoli toliko koncovkové) je příkazová posloupnost plynulejší a zřejmější:

Mluv! – nemluv – Mlč!

Povlovný přesun z přacího nemluv do rozkazovacího Mlč! je vyjádřen rovněž prostorově, neboť přeryv mezi nimi tvoří tři verše:

Mluv! – nemluv – Mlč! (20 – 21 – 24)

Závěrečný příkaz Mlč! je v poslední strofě připraven čtverou aposiopesí, která má anaforický ráz:

Pověz jí… pověz…
Pověz jí… pověz… Mlč!

Přechod od původního Mluv! k protikladnému Mlč! je tak překlenut znejisťujícími a zpochybňujícími aposiopesemi. V ostatním textu básně se aposiopese nevyskytuje, což přispívá k intenzivnějšímu vyznění finále. Dvojí Pověz jí… pověz… vytváří zároveň zarámování koncové strofy – je to současně jediné zarámování strofy, které se v básni nachází (a nejen strofy, neboť také báseň jako celek není zarámována).

Ve finále se objevuje antikizující postava mladého boha s flétnou. Tím dostává báseň zcela jiný rozměr, který není v Šrámkově poezii zřídkavý; vyskytuje se např. také v básni Sobotní večer (Splav), kde se mimochodem nachází rovněž motivický prvek flétny („A kozonohý, drzý, flétna, smích byl jeho hlas“). Zmíněný motivický prvek je pro Šrámkovu poezii natolik příznačný, že se dostal i do titulu jednoho výboru z jeho básní – uspořádal jej Jaroslav Šimůnek a nese název Srdce a flétna.

Antikizující finále má svou ještě dávnější korespondenci v prvním verši básně, v němž je ženská bytost oslovena jako Eva. Lyrický hrdina jí tak dává jméno první ženy vůbec. Tímto oslovením se časová a představová dimenze básně dostává až k mytickým počátkům lidstva. Jméno samo má přitom obecný ráz, neboť Šrámek ve Splavu dívčí a ženské postavy zásadně nepojmenovává; jinak řečeno je jméno Eva zástupným jménem pro ženskou bytost vůbec.

Explicit svým příkazovým Mlč! tvoří nepochybně nejexponovanější verš básně. Jiný exponovaný verš představuje verš za tebou sever, před tebou jih, který má trojí význam: (1) vyjadřuje směr hrdinova putování a touhu po místech, kde by rád dlel; (2) konstatováním kontrastních světových stran vyslovuje zároveň stav předělu, rozhraní, rozmezí mezi nimi; (3) obsahuje zároveň rozpor mezi neradostnou skutečností a radostným snem. Tento předěl má svůj bezprostřední odraz v architektonice skladby, neboť verš za tebou sever, před tebou jih je verš středový, je 12. z celkového počtu 24.

Středový a koncový verš tvoří tedy verše exponované. Jejich sémantika je podtržena navíc ještě tím, že oba jsou doprovázeny významuplnými rýmovými koncovkami.

Fiktivní putování z nehostinného severu na hostinný jih je také záležitostí prostorovou, která je provázena zcela jednoznačnými znaky (deštivý – slunný). Prostorová dimenze se promítá rovněž do tektoniky básně, neboť sever je v ní bezprostředně spjat s jejím počátkem (titulem) a jih pak s finále (mladý bůh s flétnou). Antikizující prvek v básni Sobotní večer se rovněž vyskytuje ve finále, to znamená, že má rovněž „jižní“ postavení. Šrámkova báseň Podzimního deštivého dne je tedy založena na kontrastním prostoru, přesněji na fiktivním kontrastním prostoru, poněvadž putování na jih se odehrává toliko v mysli lyrického hrdiny. Kontrastní prostor má tedy v Šrámkově básni dvojí dimenzi – prostor sám se projevuje v podobě napětí mezi severem a jihem, jež je doprovázeno rovnomocným napětím mezi skutečností a fikcí (v neposlední řadě třeba dodat, že i toto druhé napětí vytváří jakýsi prostor, je to ovšem prostor pomyslný).

Sever a jih se navzájem liší nejen stavem v přírodě, ale rovněž stavem vymezenosti, neboť sever je spjat s ohraničeností, kdežto jih s volností, proto se také lyrický hrdina obrací na fiktivního posla a vyzývá jej: Vyjdi z bran města.

Báseň Podzimního deštivého dne tvoří ve Splavu spolu s okolními básněmi určitý minicyklus, v němž vystupují mužské postavy nebo se v něm o těchto postavách hovoří. Báseň Podzimního deštivého dne tvoří střed tohoto minicyklu, předchází mu báseň Kdybych byl pastevcem koní a následuje Vězeň. V první z této trojice je lyrickým hrdinou pastevec, v druhé posel a v třetí vězeň. Minicyklus je posléze spjat i tím, že hrdina básně si ve všech třech případech představuje nějakou situaci, vytváří si svoji vlastní vizi. Za Šrámkova života se v jednotlivých vydáních Splavu měnil nejen jeho rozsah, ale také pořadí básní – uvedená trojice měla však od počátku konstantní posloupnost.

Nejúžeji je báseň Podzimního deštivého dne spjata se skladbou, jež ji bezprostředně předchází. Spojení je dáno kondicionální podobou, kterou Šrámek vložil už do jejího názvu – Kdybych byl pastevcem koní (v básni Podzimního deštivého dne kdybych měl posla). V obou případech je podmiňovací sdělení vyjádřeno už v incipitu (v porovnávané básni je incipit totožný s titulem). Kondicionální způsob byl nepochybně důvodem, proč Šrámek přiřadil obě básně k sobě. Spona, jež obě básně váže, je spona sdružená.

Vedle sdružené spony zahrnuje Šrámkův Splav také sponu obkročnou, která navzájem spojuje básně od sebe vzdálené. Jedním z takových případů je vztah mezi skladbami Podzimního deštivého dne a Sobotní večer, jež básník spjal jednak antikizující atmosférou, jednak motivickým prvkem flétny. Ve svých názvech jsou pak spjaty také činiteli temporálními.

Fráňa Šrámek bývá považován za básníka spontánního. V básni Podzimního deštivého dne však uplatnil zajímavý sled rýmových koncovek a středový verš, v poezii ne zrovna běžný. Oba prostředky ukazují na básníka hlubšího stavebného záměru, v němž nemalý podíl hraje intelektuální, racionální složka. Senzitivní tematika Šrámkových básní však je schopna tento intelektuální záměr potlačit a zastřít. Mistrovství Fráni Šrámka spočívá zejména v tom, jak dovede k nerozeznání spojit racionální tektoniku básně s jejím subtilním obsahem, a jak dovede čtenáře přesvědčit o senzitivním světě vlastním a senzitivním světě svých hrdinů. Básnická spontánnost, kterou čtenář při četbě Šrámkových veršů nezbytně pociťuje, byla autorem vědomě vytvářena – Šrámek touto umnou spontaneitou zastíral svou skutečnou tvůrčí metodu.

Šrámek patří tedy k tvůrcům, v jejichž díle hraje nemalou roli složka intelektuální, což dokazuje i to, že psal romány a dramata, tj. díla, u nichž nelze pominout autorův vědomý a neobyčejně vyhraněný podíl na výstavbě kompoziční struktury.