Eduard Roreček

„Několik měsíců poté, co jsem začal chodit do školy, se událo něco slavnostního a vzrušujícího, co určilo celý můj další život. Otec mi přinesl domů knížku.“
(CANETTI, 1995)

Tato vzpomínka slavného spisovatele na jeho dětství odkrývá onu výjimečnost a magii knihy. Kniha se pro většinu lidí stává od dětských let společníkem pro celý život. Onen zvláštní vztah člověka a knihy není nutné nijak hlouběji popisovat. Každý má na dětskou četbu své vzpomínky. Často hrdinové knih vstupují do dětských her a fantazie. Pro dnešní střední a starší generaci mužských čtenářů to byly zpravidla verneovky a mayovky. ¹ U mladší generace toto intenzivní prožívání četby reprezentuje například řada knih Harryho Pottera. Krásný popis dětského čtenářství nalezneme v krátkém Proustově textu Dnové četby: „Žádný den svého dětství jsme snad neprožívali tak zplna, jako dny domněle neprožité, dny strávené s oblíbenou knihou.“ Popisuje onu zvláštní sladkost četby proměněnou v jakýsi slastný až extatický rituál, z nějž nechtěl být rušen. Krajní podobu této záliby v četbě a knihách přenesenou do dospělosti najdeme v Huysmansově slavném románu Naruby. Čtenářská vášeň tedy může nabývat zvláštních až fetišistických podob. Tuto nebezpečnou posedlost knihami a intelektuálním světem si uvědomil v průběhu svého dospívání i Canetti. Zkázu knižního člověka mistrně popsal v románu Zaslepení. Postavu knihomola nám nabízí ve své stejnojmenné povídce Stefan Zweig nebo Charles Nodier v povídce Biblioman. Roli čtenáře je dnes věnována větší pozornost než dříve. V našem prostředí je například Umberto Eco, vedle své románové produkce, hojně publikován i texty z oblasti umělecké a literární teorie. V široké plejádě myšlenkových konceptů je znám mimo jiné svou teorií modelového a empirického čtenáře.² Značného ohlasu se u nás dočkaly také Manguelovy Dějiny čtení. A svůj knižní titul získaly i ženské čtenářky (např. tituly S. Bollmanna Ženy, které čtou, jsou nebezpečné nebo Ženy a knihy). Pozornost postmoderních autorů je věnována vztahu mezi knihami samotnými. Ty se stávají účastníky vzájemné komunikace a pro literární teoretiky vytváří prostor k výkladu problematiky intertextuality či metanarace.

Dnes nechybí kniha prakticky v žádné domácnosti. Jen jedno procento obyvatel ČR starších patnácti let uvedlo, že doma nemají žádnou knihu. Přitom průměrné množství knih činí 274. Mezi vlastnictvím knih a jejich čtením neexistuje přímá vazba. Přesto 83 % populace uvádí, že za rok přečte alespoň jednu knihu (TRÁVNÍČEK, 2008). Kniha tedy je jak v podobě věcné – artefaktu, tak ve formě svého obsahu, součástí života většiny společnosti.

Je dobré připomenout, že knihy plní občas i jiné funkce, než kterým je médium psaného textu. Knihy jsou dekorací, podložkou pod skříň či notebook, skrýší (např. pro bankovky), vhodným prostředkem pro narovnání pokrčeného papíru nebo lisování rostlin do herbáře, těžítkem, ale i zbraní proti obtížnému hmyzu nebo sportovním náčiním (ze svého dětství si pamatuji, že se knihy občas používaly pro hru stolního tenisu namísto chybějící pingpongové pálky). Často se knihy stávají také nástrojem intelektuální pózy. Návštěvě ve vlastním bytě lze demonstrativně předvést obsah své knihovny například tímto způsobem: „Podívejte se, zde mám svého Sartra, tady Jungovy a Freudovy sebrané spisy, kompletní Platónovy dialogy nebo nějakého toho Foucaulta, Heideggera, Wittgensteina či Chomského.“ Někteří používají knihy jako pouhou dekoraci, v krajním případě mohou knihy nahradit jen imitace jejich přebalů a vazeb. Ale i pro někoho, kdo ke čtení nemá bližší vztah nebo mu na něj nezbývá čas, mohou být knihy nositelem osobní vazby, nostalgickou vzpomínkou na mládí či člena rodiny. Pouhá jejich přítomnost je jakýmsi poutem se zmizelým časem nebo nepřítomným člověkem.

Otázka, co je to kniha, se může zdát triviální. Ale není bez zajímavých souvislostí. Tvrzení, že kniha je něčím víc než artefaktem nebo textem, není třeba připomínat. To, jak čistě encyklopedická hesla mohou být vypovídající a zároveň zcela nedostačující, ukazují definice knihy, s nimiž se můžeme běžně setkat (např. na internetu). Ať už je to definice knihy UNESCO, kde je kniha popsána jako neperiodická tištěná publikace s minimálně 49 stranami nebo jiná, která mluví o knize jako sešitém nebo slepeném svazku listů nebo skládaného archu papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaném, potištěném nebo prázdném s vazbou a opatřená obalem (Kniha..., 2017). Tyto charakteristiky se zaměřují na čistě předmětné pojetí knihy a opomíjejí její konotativní přesahy (duchovní, symbolické, filozofické, básnické). Tento zásadní kontext lépe postihuje charakteristika: „Kniha – rukopisný, tištěný nebo jakýmkoli způsobem rozmnožený dokument, který je graficky zpracován do tvaru svazku (kodexu) a tvoří myšlenkový a výtvarný celek.“ (Druhy..., 2012). Nebo ještě lépe: „Kniha: nejúčinnější, nejtrvalejší a nejstarší prostředky sdělování myšlenek. Obsah i forma-výraz své doby a prostředí, přesvědčivý dokument své doby – neperiodické literární nebo obrazové dílo, které tvoří myšlenkový nebo výtvarný celek, v konečné podobě je zpravidla vytištěná a knihařsky zpracovaná ve svazek.“ (Kniha..., 2011).

Velkou výzvou pro tradiční chápání knihy se stalo rozšíření elektronických knih. Otázku, zda může klasická tištěná kniha v této „konkurenci“ zaniknout posouvá do trochu jiné roviny, např. kniha rozhovorů s Umbertem Ecem a Jeanem-Claudem Carriѐrem: „Obměny knižní podoby za více než pět set let neměly vliv na její funkci ani vnitřní strukturu. Kniha je jako lžíce, kladivo, kolo nebo nůžky. Jakmile jste je jednou vynalezli, už to lépe udělat nemůžete. Kniha se osvědčila a nevíme, zda je možné pro účely četby vymyslet něco lepšího. Možná se změní její složky a stránky už nebudou z papíru. Kniha, ale zůstane tím, čím je.“ (CARRIÈRE a kol., 2010, s. 14).

Můžeme snad souhlasit s ubezpečením, že není důvod k obavám, že jedna forma knihy zabijí druhou. Elektronické knihy nejsou nějakým extrémně agresivním „invazivním druhem“, který vytlačí a dovede postupně k záhubě tradiční tištěnou knihu. Ta přetrvá stejně tak, jako film nesmazal divadlo, nebo obrazy nezastínila trvale fotografie. Nové technické objevy naopak podporují nezastupitelnost a jedinečnost média knihy. A zároveň mohou být cestou k hlubšímu vnímání její estetické stránky (KAČEROVSKÁ, 2013, s. 111). Velkou výzvou pro výtvarné umělce je již více než půlstoletí autorská kniha. Autorské knize se věnoval v našem prostředí např. Milan Knížák, v dnešní době Petr Nikl či Jiří H. Kocman, mezi její teoretiky lze zařadit Jiřího Valocha. Sbírku autorské knihy najdeme v Muzeu umění Olomouc.

Měřítkem knihy je především člověk. A to i jeho fyzické parametry (délka paží, uzpůsobení zraku). A formát knihy se tak stává prvním faktorem pro knižního grafika. Každému žánru je vhodný jiný.³ Formát knihy a její tloušťka je jedním ze stěžejních parametrů i pro čtenáře. Řada občasných čtenářů chce – řečí jejich slov – pouze tenkou knížku, nic příliš dlouhého. Větší formát knihy se nám nehodí do tašky nebo je přílišnou zátěží. Formát určuje místo knihy v knihovně. Knihy příliš malého nebo velkého formátu zůstávají jaksi vydělené. Kniha (když opomineme výše zmíněnou autorskou knihu) přece jen nemá při svém vzniku pro její tvůrce neomezenou svobodu volby. Tvůrci si nemohou se čtenářem hrát, jak se jím zlíbí. V našem prostředí jsme zvyklí číst zleva doprava, shora dolů, na číslování od začátku a na určitou jednotu materiálu, grafické úpravy a písma. Především použité písmo je konzervativním médiem. Není vhodné, aby písmo bylo nositelem přílišných emocí. To, co si může dovolit spisovatel nebo hudebník nelze přenést na sazeče či typografa (ŠTORM, 2008, s. 98). Spisovatel se čtenářem může přece jen více hrát vlastní hru. Dva i více různých čtení nabízí Julio Cortázar ve svém slavném románu Nebe, peklo, ráj. Tradiční hranici mezi čtenářem a autorem výrazně překračuje Italo Calvino v díle Když jedné zimní noci cestující.

„Přestože je kniha jednou z každodenních věcí našeho života, je její vlastní povaha tajemná a neznámá; kniha totiž patří ke skutečnostem-znakům, jež jsou skryté za významy, které nesou“ (AJVAZ, 1997). V citované eseji Michal Ajvaz rozlišuje dvě tváře knihy: otevřenou a zavřenou knihu. O zavřené říká, že je lhostejná, nepřístupná, zavitá do sebe a nenavazuje vztah k dalším věcem. Zatímco otevřená kniha je excentrická, rozestírá kolem sebe prostor vztahů. Otevřít knihu představuje pro spoustu lidí výjimečnou chvílí, okamžikem, kdy vstupujeme do jiného světa. A „předsíní“ tohoto knižního světa se stává i návštěva knihkupectví, antikvariátu, knihovny či knižního veletrhu.

Knihu lze chápat jako metaforu člověka a přeneseně pro ni může platit i zásada anticky řecké kalokagathie. Kniha se nabízí jako médium spojující krásu duševní s krásou hmotnou. Klasik české typografie Karel Dyrynk zdůrazňuje pro estetiku knihy vhodný typ písma a jednotnost jeho použití, kvalitní sazbu, odsazení, mezery, použitý papír atd. Přímo říká: „Co činí knihu zvlášť krásnou, je slohovost, jednotný styl. Všecky součástky knihy až do nejmenších podrobností musí být promyšleny, logicky vyřešeny dle jednotného plánu, aby souvisely navzájem, doplňovaly se a tvořily tak harmonické dílo, celé – od patitulu po konečnou špičku – téhož slohu, téhož původu a směru. Úpravu knihy třeba komponovati, ne nahodile sestaviti, a sice tak, že každá složka určuje povahu složky následující a všecky opět jsou v jakési souvislosti s obsahem a určením knihy.“ (DYRYNK, 1993, s. 21–22). Krásu knihy s krásou člověka metaforicky spojovala řada autorů. Mezi ně patří i Shakespeare, který používá motiv vnější i vnitřní krásy knihy pro popis konkrétní postavy a vyjadřuje také to, že v lidské tváři lze číst stejně jako v otevřené knize. ⁴

Fenoménu knihy na literárním poli se věnoval především Borges. Velký projekt, který lze nazvat „absolutní knihou“ započal Mallarmé; výrazný motiv knihy najdeme například u Eca, Canettiho, Poea, Meyrinka, Calvina, Jabѐse, ale i Shakespeara, Danta, stejně jako u autorů antiutopických románů Bradburyho, Huxleyho či Orwella. V dětské literatuře vystupuje kniha jako klíčový aktér v Endeho Nekonečném příběhu.

Literární dílo můžeme sice číst mnoha způsoby, ale jejich počet je konečný a lze je uspořádat v určité hierarchii. Některé způsoby čtení jsou „pravdivější“ než druhé, některé jsou pochybné, jiné očividně falešné a některé, jako čtení románu odzadu, jsou absurdní. Právě proto by si člověk na pustý ostrov vybral spíš dobrý slovník než to největší mistrovské literární dílo, jaké si dokážeme představit, protože ve vztahu ke čtenáři je slovník naprosto pasivní a lze ho zákonitě číst nekonečným počtem způsobů (AUDEN, 1988). Na otázku, jakou knihu by si vzal na pustý ostrov, odpověděl s podobným nadhledem a ironií i Umberto Eco. Kniha-román je opravdu otevřeným dílem, které čtenáři nabízí množství čtení a interpretací. Je onou borgesovskou zahradou, kde se cestičky rozvětvují. Je však také zahradou, v níž se můžeme procházet s mnoha jinými lidmi. Vždyť kolik času je možné strávit s přáteli debatou o oblíbené nebo právě dočtené knize?

Vnímání knihy se v historii výrazně proměňovalo. V průběhu rozvoje knihtisku se během 16. a 17. století mění kniha z unikátu v sériový výrobek. Knihy přestaly být spojovány se stálostí, s pamětí, která brání pomíjivosti, ale naopak s konečností a pomíjivostí. Kniha se stává symbolem vanitas (DRAAISMA, 2003, s. 47–48). Tento pocit marnosti dnes může návštěvníka knihkupectví přepadnout velmi snadno. Zděšení nad tím, jaké množství knih vychází, asi potkalo většinu čtenářů. Trápit nás může to, že řada knih by vlastně vyjít nemusela (kvůli jejich nízké kvalitě), i to, že přečíst můžeme jen malý zlomek všech těch knih, které by nás lákaly. Nad tímto pocitem marnosti z kvantity však vždy může převážit hledisko kvality. Uvědomění si faktu, že se nabízí k přečtení tolik skvělých titulů. Volba knihy, kterou budeme číst, je na nás, ale vždy do určité míry determinovaná. Člověk si často posteskne, jakéže knihy to vychází a co lidé čtou. Může kniha ztrácet svou exkluzivitu? Záleží na úhlu pohledu, ale v univerzálním měřítku ji – troufám si říci – neztratí nikdy.

„Člověk, odvažuji se říct, to jsou knihy, které přečetl, obrazy, které viděl, hudba, kterou slyšel a zapomněl, ulice, které prochodil.“ (PITOL, 2010, s. 28). Paradoxně lze do této definice doplnit i knihy, které člověk nečetl. Především v dnešní době jsme zasypáni řadou informací z knih, které jsme nečetli. Setkáváme se s nimi ve velkém množství již ve školních lavicích, v řadě archetypických postav a v množství filmů vycházejících z knih, o jejichž obsahu máme jen zběžné nebo vůbec žádné povědomí. Nakonec i univerzitní učitelé jsou často nuceni mluvit o knihách, které nečetli.⁵

Jeden z argumentů proti knize může být tvrzení, že knihy mají moc šířit nenávist, amorálnost nebo být dokonce nositeli nebezpečných a zrůdných ideologií. Navzdory mnoha myslitelným nepříznivým okolnostem, navzdory všem Mein Kampfům a Rudým knížkám, nelze potlačit potenciál lidskosti a humanity, který kniha a priori nese. Sama v sobě má skrytou sílu převážit knihu vždy zpět na správnou stranu. V závěru slavného románu 451 stupňů Fahrenheita se knihy přímo prostupují s lidmi: „Chtěl byste si, Montagu, přečíst někdy Platónovu Ústavu? Samozřejmě! Já jsem Platónova Ústava. Chtěl byste si přečíst Marca Aurelia? Pan Simmons je Marcus.“ (BRADBURY, 1957). V marasmu světa, který hlásal mír a lepší zítřky pro lidstvo a přitom odsuzoval denně k smrti tisíce knih, zaznívá ústy člověka z lidu: „…takže Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a když ty knihy zaznamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven.“ (HRABAL, 1989). A pořádná knížka je také oslavou a zrcadlením krásy jazyka: „…protože já, když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón…“ (HRABAL, 1989). Touto zkušeností prošly stovky čtenářů. Stovky lidí, kteří byli vděční za možnost držet v ruce byť jen v strojopisné podobě dílo oblíbeného autora a případně je po nocích pracně přepisovat, aby se z něj dál mohli těšit.

„Kdo nikdy neproléval veřejně nebo potají hořké slzy, protože báječný příběh skončil a bylo nutno se rozloučit s postavami, s nimiž člověk společně prožil tolik dobrodružství a jež si tak zamiloval, a tak je obdivoval, o které se tolik strachoval a ve které doufal a bez jejichž společnosti mu život připadal prázdný a beze smyslu – kdo nic z toho nezná z vlastní zkušenosti, tak ten pravděpodobně nepochopí, co teď udělal Bastián. Ten upřeně zíral na titul knihy a střídavě ho rozráželo horko a zima. Tohle bylo přesně to, o čem tolikrát snil a co si už tolikrát přál od chvíle, kdy se ho zmocnila čtenářská vášeň: „Příběh, který nikdy neskončí! Kniha knih! Tu knihu musí mít za každou cenu!“ (ENDE, 2001, s. 14). Každý z nás zná asi ten pocit, když kniha končí a přijde jakési zklamání, smutek. Ale ten brzy vystřídají nové knihy a jejich noví hrdinové. Dospělý čtenář už většinou nepotřebuje hrdiny. Někdo už ani nečte beletrii. Ale prošel si oním důležitým čtenářským zráním a dospíváním. Knihy odvedly svou práci a mohou dál plnit roli prostředníka, průvodce a rádce. Přílišnou vášeň pro knihy popisuje i Shakespeare ve své Bouři. Ani v tomto případě se nejedná o odsouzení knih. Na konci hry se mág a učenec Prospero svých knih vzdává. I zde knihy svůj úkol a roli splnily. ⁶

Žijeme ve světě s nejasnými hranicemi a vágní identitou. A právě knihy mohou být pojistkou proti ztrátě paměti a vlastní identity. Pokud v knihovně zůstanou tituly z různých epoch, je zajištěna určitá kontinuita. Knihy představují neoddiskutovatelnou autoritu (např. Platón, Shakespeare, Goethe), kterou už dnes univerzálně neplní třeba náboženství. Čtení je prostředkem socializace a individualizace. Sice nás do určité míry determinuje, ale zároveň působí jako prostředek svobody (TRÁVNIČEK, 2008). Příběhy nás očišťují a zmírňují utrpení, slova nám pomáhají pojmenovat naši zkušenost. Jsou zrcadlem, možnou odpovědí, kdo jsme. Ne nadarmo se v slavných antiutopistických románech (Krásný nový svět, 451 stupňů Fahrenheita nebo Devatenáct set osmdesát čtyři) stává kniha nepřítelem nivelizované společnosti. Bohatství, které lze v knihách nalézt, lze chápat jako nepostižitelné a věčné, v kontrastu ke krajině mizející před našima očima, stejně jako řada památek a konkrétních lidí.

Literatura

AJVAZ, M. Tajemství knihy. Brno: Petrov. 1997.

AUDEN, W. H. Čtení. Souvislosti. Č. 2. 1998. [online]. [cit. 2.7.2017]. Dostupné na: http://souvislosti.cz/298aud.html.

BAYARD, P. Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Brno: Host. 2010.

BRADBURY, R. 451 stupňů Fahrenheita. Praha: Melantrich. 1957.

CANETTI, E. Zachráněný jazyk. Praha: Hynek. 1995.

CARRIÉRE, J.-C. – ECO, U. – TONNAC, J.-P. Knih se jen tak nezbavíme. Praha: Argo. 2010. DRAAISMA, D. Metafory paměti. Praha: Mladá fronta. 2003.

ENDE, M. Nekonečný příběh. Praha: Albatros. 2001.

DYRYNK, K. Typograf o knihách. Praha: Kentaur. 1993.

HRABAL, B. Příliš hlučná samota. 1989.

KAČEROVSKÁ, J. Kniha – objekt ve veřejném prostoru. Brno: Vysoké učení technické, Fakulta výtvarných umění. 2013.

Kniha. 2017. [online]. [cit. 2.7.2017]. Dostupné na: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha>.

Druhy dokumentů, kterým se přiděluje či nepřiděluje číslo ISBN. 2012. [online]. [cit. 2.7.2017]. Dostupné na: https://www.nkp.cz/sluzby/sluzby-pro/isbn-ismn-issn/isbn/isbn-6.

Kniha, definice, vývoj a tvar knihy, látky užité při výrobě knihy, knižní vazba a její druhy. 2011. [online]. [cit. 2.7.2017]. Dostupné na: <http://www.unium.cz/materialy/0/0/kniha-definice-vyvoj-a-tvar-knihy-m24701-p1.html>.

PECINA, M. Knihy a typografie. Brno: Host. 2012.

PROUST, M. Dnové četby. Brno: Vetus Via. 1999.

PITOL, S. Umění fugy. Praha: Dauphin. 2010.

SHAKESPEARE, W. Bouře. Praha: Evropský literární klub. 2001.

ŠTORM, F. Eseje o typografii, Revolver revue. 2008.

TRÁVNIČEK, J. (ed.), Knihy a jejich lidé, Host – Brno. 2013.

TRÁVNIČEK, J. Čteme? Obyvatelé české republiky a jejich vztah ke knihám. Host – Brno 2008.

Mgr. Eduard Roreček, Ph.D. (narozen v roce 1978) vystudoval obory historie, estetika a geografie na Filozofické a Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Více než deset let působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. V rámci výuky na Filozofické fakultě (Seminář estetiky) se zabývá literárně-estetickým textovými interpretacemi (např. semináře Interpretace lásky v krásné literatuře, Melancholie a literatura nebo Kniha jako literární topos a estetický fenomén). Od studentských let se věnuje vlastní literární tvorbě, kterou veřejně prezentoval formou autorských čtení.

Kontakt: rorecek@mail.muni.cz